Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1918 a stala se prvním demokratickým státem v muslimském světě. Byla však záhy začleněna do Sovětského svazu (1920) jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Současná republika Ázerbájdžán vyhlásila svou nezávislost 30. srpna 1991, ještě před oficiálním rozpuštěním Sovětského svazu v prosinci 1991. Vzápětí poté, v září 1991 se od ní odtrhla oblast Náhorního Karabachu na jihozápadě Ázerbájdžánu, v níž žijí převážně etničtí Arméni. S Arménií o tuto oblast pak Ázerbájdžán vedl náhornokarabašskou válku, která skončila v roce 1994 vítězstvím Arménů. Následkem této války ztratil Ázerbájdžán kontrolu nad 16 % svého území, 578 545 osob bylo přemístěno, 8 606 uprchlo. Ze čtyř zasedání Rady bezpečnosti OSN vzešla usnesení (č. 822, 853, 874, a 884) žádající stažení arménských vojsk z Náhorního Karabachu. Velkou část ztracených území Ázerbájdžán dobyl zpět v druhé karabašské válce roku 2020 a celé území získal zpět v roce 2023 v třetí karabašské válce.
Ruiny brány města Qəbələ, hlavního města Kavkazské Albánie
Na severu území existoval od 1. století př. n. l. do 10. století státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie.[9] Jeho hlavní město, dnešní Qəbələ, leželo na území současného Ázerbájdžánu. O albánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané, v roce 252 se nakonec Albánie stala vazalem Sasánovské říše. Ve 4. století přijal albánský král Urnayr křesťanství a učinil ho státním náboženstvím.[10] Tento moment i celé téma Kavkazských Albánců, obývajících z velké části Náhorní Karabach, se staly ve 20. století předmětem nacionalisticky podbarvených historických sporů – zatímco Arméni zdůrazňují křesťanský charakter Kavkazské Albánie, vliv arménské apoštolské církve na její christianizaci a přijetí arménského písma vytvořeného Mesropem Maštocem,[11] Azerové poukazují na specifický etnický původ starých Albánců, které považují za prapředky svého národa.[12][13]Udinové žijící dnes na území Ázerbájdžánu a vyznávající nadále křesťanství jsou potomky starých Albánců a mají být důkazem jejich etnické osobitosti. Mluví udinštinou, jež patří k severovýchodokavkazským jazykům, jejichž původ je ovšem záhadný, což umožňuje řadu nacionalisticky motivovaných spekulací.[14] Etnicky příbuzní jsou snad s Lezgy a Hunzy.
Každopádně se albánské křesťanství neudrželo dlouho, v 7. století totiž sasánovské území dobyli Arabové. Následovala násilná islamizace. Dževanšerovo křesťanské povstání bylo Umajjovci roku 667 potlačeno. Po pádu chalífátu se v 9. století moci chopily některé lokální dynastie, v 11. století však následoval vpád Oghuzů a země byla silně turkizována, čímž vznikl i turkický základ dnešní ázerbájdžánštiny. Roku 1067 se území stalo součástí Seldžucké říše, v oblasti vládla dynastie Ildegizidů.[15] Na konci 14. století na území dnešního Ázerbájdžánu vznikly dva státy: Karakojunluská říše (1375–1468)[16] a Akkojunluská říše (1378–1508).[17] V době Temerlánovy expanze se staly vazaly jeho Timurovské říše, ale po Temerlánově smrti roku 1405 se jim otevřel prostor k nezávislé existenci.
Mnozí z vládců akkojunluské dynastie byli sezdáni s řeckými princeznami, včetně zakladatele dynastie Uzuna Hasana. Roku 1467 se Uzunu Hasanovi podařilo porazit karakojunluského panovníka Džahánšáha a ovládnout jeho území. Smrtí Uzunova syna Jákúba ibn Uzun Hasana začala občanská válka, které využili perští Safíovci, konkrétně šáh Ismá‘íl I., který oblast ovládl roku 1538. Převrat obyvatelstvo snášelo dobře, neboť dobyvatelé byli šíité stejně jako většina populace akkojunluské říše, zatímco staří vládci byli sunnité.[zdroj?]
Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože země byla zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Osmanům se nakrátko podařilo obsadit části dnešního Ázerbájdžánu v důsledku osmansko-safíjovské války v letech 1578–1590. Počátkem 17. století však byli vyhnáni safíjovským vládcem Abbásem I. (vládl 1588–1629). V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko v důsledku rusko-perské války (1722–1723). Postupně se mu podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku. Tato území zůstala v ruských rukou jen krátce, podle smluv z Raštu (1732) a z Gjandži (1735) je navrátilo zpět Persii. Tam se vzápětí chopila moci nová dynastie Afšárovců, posléze Zandů a Kádžárovců.[zdroj?]
Bitva o Gjandžu roku 1804
Právě Kádžárovci museli sledovat, jak se ruský apetit v 19. století znovu zvýšil. V roce 1804 Rusové napadli a vyplenili město Gjandža, což vyvolalo rusko-perskou válku v letech 1804–1813, kterou Rusové vyhráli. Gulistánská mírová dohoda pak určila, že Persie musí Rusku postoupit Gruzii a území Dagestán, které tvoří většinu dnešního Ázerbájdžánu.[18] Rusové Gulistánskou dohodu porušili další invazí roku 1826, jejímž důsledkem byla další rusko-perská válka v letech 1826–1828. Předjednaná britská pomoc nedorazila a Peršané znovu prohráli. Tato válka měla pro Persii ještě horší důsledky než válka předchozí, neboť následná dohoda z Turkmenčaje ji zbavila posledních zbývajících území na Kavkaze, včetně jižního zbytku dnešního Ázerbájdžánu, tedy Karabašského, Jerevanského a Gjandžského chanátu. Dobytá území zůstala pod ruskou nadvládou 160 let.[zdroj?]
Po začlenění všech kavkazských perských území do Ruského impéria byla nová hranice mezi Persií a Ruskem ustavena na řece Araks, takže historické azerské území bylo rozděleno. Tato hranice je i dnes hranicí Ázerbájdžánu a Íránu, proto má Írán na svém území velkou azerskou menšinu.[19] Počet etnických Azerů v Íránu dokonce výrazně převyšuje počet obyvatel Ázerbájdžánu, a to zhruba o pět milionů. Navzdory ruskému dobytí převládala mezi muslimskými intelektuály v Baku či Gjandže až do konce 19. století perská kultura.[20]
Proti ruské nadvládě vzniklo několik rolnických povstání a došlo několikrát k ozbrojenému boji. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat (Rovnost), která se v roce 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů – musavatistů.[21]
Moderní dějiny
Mapa Ázerbájdžánské demokratické republiky mezi lety 1918 až 1920.Armáda Ázerbájdžánské demokratické republiky roku 1919
Dne 13. listopadu 1917 byla v Ázerbájdžánu nastolena bolševická moc. Na konci března 1918 vypuklo v Baku protiruské povstání, které bylo místními bolševiky za pomoci ruských vojsk potlačeno. V dubnu 1918 schválil nově konstituovaný zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničněpolitické orientace a různých rozporů se ale tato republika rozpadla. V Baku bolševici zmasakrovali 12 000 místních odpůrců.[22] Protože se na masakru podíleli příslušnici Arménské revoluční federace (fakt v současnosti systematicky využívaný ázerbájdžánskou státní propagandou, jež masakr označuje za genocidu spáchanou Armény), po jejím pádu Enver Paša v Baku „na oplátku“ zmasakroval minimálně 10 000 Arménů. Dne 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou demokratickou republiku v čele s prezidentem Mammadem Aminem Rasulzadem a vládou musavatistů, která měla původně sídlo ve městě Gəncə (název Ázerbájdžán se do té doby užíval jen pro sever dnešního Íránu). V srpnu 1918 byla v Baku ustavena tzv. středokaspická diktatura, což byla vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu. Město Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistické vlády. Dne 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. O dva měsíce později vypukl první arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach.[23] Výsledkem byl i šušský masakr Arménů.[24]
Ázerbájdžánská demokratická republika byla první parlamentní demokracií v muslimském světě. Jako první muslimská země v historii dala volební právo ženám. V Baku byla založena první univerzita moderního typu na muslimském východě. Nakonec šlo však jen o epizodu – v dubnu 1920 bylo Baku obsazeno Rudou armádou a byla vyhlášena Ázerbájdžánská socialistická republika.[25] V boji se Sověty padlo až 20 000 ázerbájdžánských vojáků. V květnu 1921 byla přijata nová ústava a v březnu 1922 vznikl Federativní svaz socialistických republik Zakavkazska, který se – zároveň s přejmenováním na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku – podílel v prosinci 1922 na vytvoření Sovětského svazu. Tato svazová republika byla v roce 1936 rozdělena na tři republiky, a to Ázerbájdžánskou SSR, Arménskou SSR a Gruzínskou SSR.[zdroj?]
Během druhé světové války hrál Ázerbájdžán strategickou roli v zásobování Rudé armády, 80 % ropy na východní frontě pocházelo odtud. Kvůli tomu také Němci spustili bitvu o Kavkaz, avšak neuspěli. Do Rudé armády bylo odvedeno a do bojů nasazeno 681 000 Azerů (z toho přes 100 000 žen), což tehdy představovalo pětinu celé populace země. 250 000 Azerů na frontě padlo.[zdroj?]
V roce 1988 vznikl ozbrojený konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach, který v září 1991 vyhlásil nezávislost na Ázerbájdžánu. Přes čtyři rezoluce Rady bezpečnostiOSN zůstalo 20 % ázerbájdžánského území, na němž fungovala tzv. Republika Arcach, pod faktickou arménskou okupací. Během války bylo na obou stranách spácháno mnoho zvěrstev a pogromů, například neblaze proslulý masakr v Chodžaly, kde arménské polovojenské jednotky povraždily 600 ázerbájdžánských civilistů.[29][30] Celkem bylo zabito asi 30 000 lidí a více než milion lidí bylo vysídleno, z toho přes 800 000 Ázerbájdžánců a 300 000 Arménů.[31] (K další eskalaci konfliktu došlo v letech 2016 a 2021).
Gorbačovovo vedení Sovětského svazu bylo na Kavkaze diskreditováno tím, že není schopno zabránit konfliktu mezi dvěma členy federace. Ázerbájdžánci začali žádat nezávislost, nepokoje vyústily v tzv. černý leden, kdy nejprve vypukl pogrom na Armény, z nichž asi stovka byla zabita, načež zasáhla sovětská armáda a zabila 147 demonstrantů.[32] Zásah podle všeho neměl za cíl chránit Armény (ti z velké části již z města utekli), ale měl zabránit nacionalistické Ázerbájdžánské lidové frontě, aby definitivně převzala moc. Zásah ovšem rozčílil i ázerbájdžánské komunisty, kteří vydali prohlášení, že šlo ze strany Moskvy o agresi.
V květnu 1990 zvolil Nejvyšší sovět Ázerbájdžánské SSR (v listopadu 1990 přejmenovaný na Nejvyšší medžlis) prezidentem Ayaze Mütəllibova. V únoru 1991 došlo ke změně názvu státu na Ázerbájdžánskou republiku. V reakci na puč konzervativních bolševiků v Moskvě v srpnu 1991 přijal 18. října 1991 Nejvyšší medžlis Ázerbájdžánu Deklaraci nezávislosti, která byla potvrzena celostátním referendem v prosinci 1991 (krátce poté Sovětský svaz oficiálně zanikl) – 18. říjen je tak dnes v Ázerbájdžánu slaven jako Den nezávislosti. V prosinci 1991 se Ázerbájdžán stal dohodou z Alma-Aty zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Demonstrace a nátlak opozice vedly poté k odstoupení Mütəllibova.[33]
V květnu 1992 se stoupenci Mütəllibova pokusili opět převzít moc, ale neúspěšně. Za prezidenta byl demokraticky zvolen Abulfaz Elčibej, který však byl záhy svržen vojenským převratem proruského plukovníka Surata Husejnova. V prezidentských volbách dne 3. října 1993 zvítězil bývalý vůdce sovětského Ázerbájdžánu Hejdar Alijev. Poté, co Alijev podepsal smlouvu o těžbě ropy v Kaspickém moři se západními společnostmi, pokusil se Husejnov o další státní převrat.[34] Ten byl ale rychle potlačen a Husejnov uprchl do Ruska. Jednání s ruskou vládou (odblokovaná ropnými koncesemi pro ruskou společnost Lukoil) vyústila v roce 1997 v Husejnovovo vydání do Ázerbájdžánu, kde byl obviněn z velezrady a odsouzen na doživotí (roku 2004 dostal milost). V roce 1995 čelil Alijev dalšímu pokusu o puč, tentokrát vedeném velitelem speciálních jednotek OMON Rovšanem Javadovem. I tento pokus byl ale zmařen.[35] Poté, co byl Alijev v roce 2003 s těžkou nemocí léčen ve Spojených státech, odstoupil z funkce prezidenta. Zemřel 12. prosince 2003 v Clevelandu. Krátce předtím jmenoval svého syna Ilhama Alijeva předsedou vlády.
Ve volbách 15. října 2003 byl Ilham Alijev zvolen prezidentem Ázerbájdžánské republiky. V této funkci byl potvrzen prezidentskými volbami dne 15. října 2008. Klan Alijevců si udržuje moc tvrdými represemi a budováním diktatury, která stojí na příjmech z ropy. Dochází k potlačování svobody slova, perzekucím nezávislých novinářů či držení politických oponentů ve vězení.[36]
V červenci 2020 byl obnoveny ozbrojené střety v Náhorním Karabachu. Ty se nepodařilo uklidnit a v září vypukla regulérní válka, tzv. druhá válka o Náhorní Karabach. Ázerbájdžánská armáda útočila s podporou Turecka, hlavní velmocenské opory alijevského režimu, Arméni se spoléhali na pomoc putinovského Ruska, která však nepřišla v takové míře, v jakou věřili. Šestitýdenní boje přinesly Ázerbájdžánu územní zisky. Podle mírové smlouvy, podepsané pod Putinovou patronací, si obě strany ponechaly kontrolu nad právě ovládanými územími – Arménie tak sice udržela většinu Náhorního Karabachu, ale Ázerbájdžánu musela odevzdat tři okresy (Kelbadžar, Ağdam a Lačin).[37] Z původních 11 450 km², které byly před válkou pod kontrolou Republiky Arcach, se její území zmenšilo na 3 170 km². Tento výsledek byl v Ázerbájdžánu oslavován jako velké vítězství, naopak v Arménii způsobil nepokoje a krizi.[38] Během bojů padlo 2 783 ázerbájdžánských vojáků a asi 4 000 arménských.[39] V pozemním koridoru mezi Arménií a oblastí Náhorního Karabachu začaly dle mírové smlouvy působit síly ruské armády.[40] To označili pozorovatelé za geopolitické vítězství Ruska, stejně tak ale hovořili o posílení vlivu Turecka v oblasti.[41]
Arménský separatistický stát Arcach se stal závislým na úzkém Lačinském koridoru, jímž udržoval spojení s Arménií. Podle příměří z roku 2020 měl být kontrolován Ruskem, brzy se však ukázalo, že ho fakticky kontroluje Ázerbájdžán.[42] Od prosince 2022 byl koridor zablokován Ázerbájdžánem.[43] Tím se situace arménského Karabachu stala neudržitelnou. V květnu 2023 Arménie uvedla, že je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu.[44] V září 2023 Ázerbájdžán provedl bleskový vojenský úder a celé území Náhorního Karabachu dostal pod svou kontrolu.[45][46] Arménie ani arménský spojenec Rusko separatistům nepomohly, Rusko patrně kvůli rostoucím sporům s Arménií a svému válečnému vytížení v konfliktu na Ukrajině.[47][48] Po dobytí Karabachu téměř všichni arménští obyvatelé odešli do Aménie.[49][50]
Ázerbájdžánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy: modrým, červeným a zeleným. Uprostřed vlajky je umístěn bílý půlměsíc a osmicípá hvězda.
Ázerbájdžánský státní znak je složen z tradičních a moderních symbolů. V samém středu znaku je umístěn symbol ohně. Barvy užité na znaku jsou převzaty z Ázerbájdžánské vlajky. Tyto barvy tvoří pozadí osmicípé hvězdě. Na spodu symbolu je stonek pšenice a druhá rostlina na znaku je větvička dubu.
Ázerbájdžánská hymna je píseň Azərbaycan marşı (českyÁzerbájdžánský pochod). Slova napsal básník Əhməd Cavad a hudbu složil skladatel Uzeir Hadžibekov.
V Ázerbájdžánu se nachází 1 250 řek, z nichž jen 21 má délku více než 100 km. Horské oblasti (nadmořská výška 1 000 až 2 500 m) jsou charakteristické velmi hustou říční sítí (0,4 až 0,5 km/km²), zatímco v rovinách je to výrazně méně (0,05 až 0,1 km/km²). Největší řekaKavkazuKura protéká republikou ze severozápadu na jihovýchod a ústí do Kaspického moře. Hlavní přítokKuryAraks teče podél jižní hranice Ázerbájdžánu. Většina řek patří do povodíKury, jen řeky na severovýchodě (Samur) a v pohoří Talyš (Bolqarçay) ústí přímo do Kaspického moře. Z jihovýchodních svahů Velkého Kavkazu stékají řeky Belokančaj, Muchachčaj, Talačaj, Kurmuchčaj aj. K severovýchodu od rozvodí tečou Samur, Kudialčaj aj. Z jihovýchodní části Malého Kavkazu stékají pravé přítoky Kury (Şəmkirçay, Agstafa, Gjandžačaj, Terter) a levý přítok AraksuAkera. Na většině řek jsou zaznamenány nejvyšší vodní stavy v létě (duben až září), pouze v Talyši v zimě (říjen až březen). V rovinách se řeky využívají na zavlažování. Na Kuře byla vybudována velká Mingačevirská hydroelektrárna a Mingačevirská přehrada (rozloha 605 km² a objem 16 km³), ze které jsou rozvedeny zavodňovací kanály (Hornokarabašský a Hornoširvanský). Za přehradou je na Kuře rozvinuta místní lodní doprava.[zdroj?]
V Ázerbájdžánu je 250 jezer, většinou jsou ale nevýznamná. Největšími z nich jsou Hadžigabul (15,5 km²) a Bejukšor (10,3 km²). Vznikla přehrazením dolin, popř. jsou ledovcového původu, a nacházejí se v horách Velkého a Malého Kavkazu. Největším z těchto jezer je Velký Alagjol (rozloha 5 km², hloubka 8 m) na Karabašské sopečné plošině. Na severovýchodním svahu hřbetu Murovdag se rozkládá skupina překrásných jezer vzniklých sesuvy. Mezi nimi je jedno z údajně nejkrásnějších jezer Kavkazu –Modré jezero. Mnoho jezer se nachází také v Kuro-arakské nížině.[zdroj?]
V zemi vládne prezident Ilham Alijev, který může být na základě ústavní změny, přijaté v referendu, volen doživotně.[51] Opozice označila hlasování za zmanipulované.[51] Země dlouhodobě porušuje lidská práva, opoziční novináři jsou vězněni, fyzicky napadáni, zastrašováni, několik jich bylo zavražděno.[52][53][54] Alijevská hegemonní politická síla, Strana Nový Ázerbájdžán, bývá charakterizována jako nacionálně-konzervativní, sekulární a etatistická,[55] případně jako bezprogramová.[56] V systému působí několik jejích menších „satelitů“, vedle nich pak ještě dvě hlavní strany opoziční, Musavat (nejstarší ázerbájdžánská strana vůbec, obnovená po roce 1989 Isou Gambarem) a Ázerbájdžánská strana lidové fronty (Azərbaycan Xalq Cəbhəsi Partiyası), kterou založil roku 1992 Abulfaz Elčibej. Obě lze považovat za reprezentanty liberálních tendencí, ovšem s příměsemi, které nejsou u evropského liberalismu typické, jako je panturkismus a panislamismus u Musavatu.[57] Obě strany spojily již jednou síly (2005) a vytvořily volební blok Azadlıq (Svoboda), ale marně.[zdroj?]
Volební systém je většinový, typu relativní většiny. Krom většiny pro hegemonní stranu plodí typicky i velké množství nezávislých kandidátů. Je krajně nevýhodný pro opoziční strany. Parlament je jednokomorový, má 125 členů a volí se do něj každých pět let, vždy první neděli v listopadu. Prezident je volen na sedm let přímou volbou a může kandidovat a být zvolen opakovaně bez omezení. Kritiku nedemokratických prvků ázerbájdžánských voleb se vládní strana často snaží tlumit pověstnou „kaviárovou diplomacií“, tj. poskytováním různých výhod pozorovatelům a západním diplomatům i politikům.[58] Alijevova strana rovněž tvrdí, že mezinárodní kritiku organizuje Arménie ve spolupráci s kontroverzní Sorosovou nadací.[59]
Ázerbájdžán se dělí na 59 rajónů (okresů) (rayonlar, j. č. rayon), 11 statutárních měst (şəhərlər, j. č. şəhər) a 1 autonomní republiku (muxtar respublika) Nachičevan, která se dále dělí na 7 rajónů (okresů) a měst a 1 autonomní oblast Náhorní Karabach.[zdroj?]
Prezident Ázerbájdžánu jmenuje guvernéry rajónů a měst, zatímco vláda Nachičevanu je vybrána a odsouhlasena parlamentem Nachičevanské autonomní republiky.[zdroj?]
Proces mezinárodního uznání nezávislosti Ázerbájdžánu po zhroucení Sovětského svazu trval přibližně jeden rok. Poslední zemí, která ho uznala, byl 6. listopadu 1996 Bahrajn. Plné diplomatické vztahy byly navázány nejdříve s Tureckem, Pákistánem, Spojenými státy, Íránem a Izraelem. Silná geopolitická vazba pojí Ázerbájdžán především s Tureckem.[60] Zahraničněpolitickou prioritou Ázerbájdžánu je od jeho počátků otázka Náhorního Karabachu a znovuzískání plné kontroly nad ním.[61][62] Arménie má zahraničněpolitickou a vojenskou podporu Ruska. To implikuje ázerbájdžánské tendence k západu, které jsou však komplikovány autoritářským systémem.[63] Zvláštní vazby má Ázerbájdžán s Izraelem, který mu dodává především zbraně.[64] Vazby na Izrael způsobují, že Ázerbájdžán nemá nijak pevné vztahy s Íránem, ačkoli ty by se zdály logické vzhledem ke společné víře (šíitskému islámu). Naopak sunnitské založení Turecka by mohlo být vnímáno jako překážka spolupráce, ale není tomu tak, což je způsobeno i tím, že náboženství nehraje v ázerbájdžánské společnosti a politice zásadní roli. Ani miliony Azerů na íránském území nejsou faktem, který by posiloval vztahy s Íránem – naopak, Írán se Azerů na svém území spíše obává.[65]
Ilham Alijev a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová po podepsání dohody o strategickém partnerství v oblasti energetiky dne 18. července 2022
Ázerbájdžán je spoluzakladatelem GUAM (Organizace pro demokratický a ekonomický rozvoj) a OPCW (Organizace pro zákaz chemických zbraní). Od září 1993 je členem SNS (Společenství nezávislých států), má stálé mise v Evropské unii, hostí zvláštní vyslance Evropské komise a je členem OSN (Organizace spojených národů), OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), RE (Rady Evropy) a partnerem NATO pro mírový program (PfP).[zdroj?]
Ázerbájdžán je oficiálně strategickým partnerem České republiky,[66] která dováží více než 30 procent svých dodávek ropy z Ázerbájdžánu.[67][68] České zbrojařské firmy prodávají zbraně do Ázerbájdžánu, přestože na tuto zemi je od roku 1992 uvaleno zbrojní embargo OBSE, a také do Turecka, které ve válce o Náhorní Karabach v roce 2020 otevřeně podporovalo Ázerbájdžán. České ministerstvo zahraniční odmítlo možnost, že by na Ázerbájdžán byly uvaleny sankce kvůli použití zakázaných kazetových bomb.[69] V roce 2023 Česko z Ázerbájdžánu odebíralo 40 % dovezeného zemního plynu.[70]
Ústava Ázerbájdžánu zaručuje svobodu slova, ta ale v praxi není dodržována. Po několika letech úpadku svobody tisku a médií se v roce 2014 mediální prostředí v Ázerbájdžánu prudce zhoršilo. K umlčení jakékoli opozice a kritiky docházelo právě v době, kdy země vedla Výbor ministrů Rady Evropy (květen – listopad 2014). Falešná obvinění a beztrestnost při násilí proti novinářům se staly v Ázerbájdžánu normou. Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda a Hlas Ameriky byly zakázány, a nakonec i veškeré zahraniční vysílání. Ázerbájdžán měl podle Výboru na ochranu novinářů v roce 2015 největší počet uvězněných novinářů v Evropě a je pátou nejvíce cenzurující zemí na světě, v čemž předčil i Írán a Čínu.[71] Někteří kritičtí novináři byli zatčeni i za zpravodajství o pandemii covidu-19.[72] Podle zprávy Freedom House z roku 2013 je Ázerbájdžán v míře svobody tisku na 177. místě ze 196 zemí světa.[73]
Zpráva Amnesty International z října 2015 uvádí: „ Došlo k závažnému zhoršení lidských práv v Ázerbájdžánu za posledních několik let. Je smutné, že Ázerbájdžánu bylo umožněno téměř vyhladit svou občanskou společnost.“[76] Výroční zpráva Amnesty za roky 2015/16 uvedla: „...pronásledování politického disentu pokračovalo. Organizace pro lidská práva nadále nebyly schopny obnovit svou práci. Nejméně 18 vězňů svědomí zůstává uvězněno. Represálie vůči nezávislým novinářům a aktivistům přetrvávaly v zemi i v zahraničí, přičemž jejich rodinní příslušníci čelili obtěžování a zatýkání. Mezinárodní pozorovatelé lidských práv byli vyloučeni a vyhoštěni ze země. Přetrvávaly zprávy o mučení a jiném špatném zacházení."[zdroj?]
Britský deník The Guardian v dubnu 2017 uvedl, že „ázerbájdžánská vládnoucí elita měla tajný fond o objemu 2,9 miliardy dolarů na vyplácení úplatků prominentním Evropanům prostřednictvím sítě neprůhledných britských společností... Uniklé údaje ukazují, že ázerbájdžánské vedení, obviněné z porušování lidských práv, systémové korupce a zmanipulování voleb, provedlo v letech 2012 až 2014 více než 16 000 skrytých plateb. Část těchto peněz šla politikům a novinářům v rámci mezinárodní lobbistické operace s cílem odvrátit kritiku ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva a podporovat pozitivní obraz jeho země.“[77]
Ázerbájdžánský hrubý domácí produkt (HDP) rostl v 1. čtvrtletí 2007 o 41,7 %, což byl nejvyšší růst HDP na světě. V roce 2005 to bylo 26,4 % (druhý nejvyšší růst HDP na světě) a v roce 2006 36,6 % (první na světě).[80]
V posledních letech roste významně také těžba a vývoz zemního plynu. O tuto surovinu je velký zájem v zemích Evropské unie, o čemž svědčí plány na výstavbu plynovoduNabucco spojujícího země Střední Asie a EU, jakkoli nerealizovaný.[84]Jihokavkazský plynovod je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přes Transanatolský plynovod na obrovské ložisko Šach Deniz v Ázerbájdžánu. Zemní plyn z Ázerbájdžánu má pomoci snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.[85] V roce 2022 podepsala EU dohodu s Ázerbájdžánem na zvýšení dodávek zemního plynu do Evropy.[86] Do roku 2027 by se měly dodávky zemního plynu z Ázerbájdžánu do EU zdvojnásobit.[87]
Dalším motorem hospodářského růstu v Ázerbájdžánu je stavebnictví, a to výstavba bytových i kancelářských domů, obzvláště v hlavním městě Baku, ale i silnic a městských komunikací. V Baku vyrostlo v posledních letech mnoho výškových staveb, zčásti na místech původní starší zástavby.[zdroj?]
Asi 54,9 % plochy Ázerbájdžánu tvoří zemědělská půda – celkem 4 755 100 hektarů (2007),[88] což je nejvíc v celé kavkazské oblasti. Pěstuje se ovoce, zelenina, víno, bavlna, léčivé rostliny, v některých oblastech je možné pěstovat brambory, cukrovou řepu a tabák. V Kaspickém moři se loví jeseteři a vyza velká, populace těchto vzácných ryb, lovených zejména pro tradiční výrobu kaviáru, se však povážlivě ztenčuje.
Demografické indikátory jsou v porovnání s okolními státy značně příznivé. V roce 2013 byla hrubá míra porodnosti 18,6 ‰, což představovalo zvýšení z 13,9 ‰ o deset let dříve.[91] To je nejvíce z evropských států (budeme-li Ázerbájdžán za evropský stát považovat).
Podle různých zdrojů žije přibližně 20 milionů Azerů v sousedním Íránu.[92]
Jazyky
99,7 % Ázerbájdžánců mluví ázerbájdžánsky. Druhý nejpoužívanější jazyk je ruština, kterou se mluví zejména v hlavním městě Baku a na severu země. Jedním z prvních rozhodnutí ázerbájdžánského parlamentu po zisku nezávislosti v roce 1991 byl zákon o přechodu z písma cyrilice na latinku.[93]
Mešita šáha Abbáse v GandžeLuteránský kostel v Baku
Okolo 95 % populace tvoří muslimové.[2] 85 % muslimů se hlásí k šíitskému a 15 % k sunnitskému islámu.[3] Ázerbájdžán má po Íránu procentuálně druhou nejvyšší šíitskou populaci.[94] Ostatní víry jsou praktikovány různými etnickými skupinami v zemi. Podle článku 48 ústavy je Ázerbájdžán sekulární stát a zaručuje náboženskou svobodu. Ovšem v praxi je reálně i přes určité pozitivní tendence kulturní i náboženská svoboda stále potlačována dle reportů nezávislých agentur.[95] Podle průzkumu z let 2006–2008, provedeného společností Gallup, je jen pro 21 % obyvatel Ázerbájdžánu víra důležitým prvkem jejich každodenního života.[96]
Druhou nejrozšířenější náboženskou skupinou v zemi jsou pravoslavní, představují asi 2 % populace.[97] Jejich víra se začala šířit v 19. století, spolu s ruskou kolonizací. První pravoslavný kostel v Baku byl postaven roku 1815. V roce 2011 se v Ázerbájdžánu nacházelo šest pravoslavných chrámu, tři z nich spadají pod jurisdikci ruské pravoslavné církve a další pod jurisdikci gruzínské pravoslavné církve. Mimo pravoslavnou církev stále stojí unikátní udinská křesťanská komunita, jejíž kořeny mají sahat až do časů starověké Kavkazské Albánie.[98] Ačkoli proběhlo již několik jednání o jejím začlenění do pravoslavných struktur v Ázerbájdžánu, ke sloučení zatím nedošlo. Nejvíce pravoslavných žije v Baku.[zdroj?]
Židovská komunita v Ázerbájdžánu má dvoutisíciletou tradici. Město Qırmızı Qəsəbə (Krasnaja Sloboda) je označováno za jediné město s židovskou většinou na světě mimo Izrael.[99] Počet Židů v zemi je odhadován na 12 000 a na rozdíl od jiných muslimských zemí nečelí antisemitismu, což přispívá k dobrým vztahům se státem Izrael.[100] Největší komunita žije v Baku.
Největší osobností ázerbájdžánské literatury, navíc osobností zakladatelskou, byl středověký básník Muhammad Füzuli. Ze středověkých turkických básníků, které lze aspoň částečně považovat za Azery, lze jmenovat též Imadaddina Nasimiho, Mirzu Šafi Vazeha, do jisté míry lze za azerského autora považovat i prvního perského šáha Ismá‘íla I. Azerové za národního básníka považují i Nizámí Gandževího.[101] Významnou středověkou literární památkou je také anonymní sbírka příběhů zvaná Kniha mého děda Korkuta.[102]
Obrovské zisky z ropy umožnily Hejdaru Alijevovi zaplnit po roce 1993 hlavní město i unikátními moderními stavbami. K takovým patří Centrum Hejdara Alijeva, jež navrhla Zaha Hadidová, či Plamenné věže. Tento mrakodrap se stal nejznámějším symbolem moderního Ázerbájdžánu i proto, že tvar plamenů odkazuje k přezdívce „Země ohně“, již Ázerbájdžán má – jednak díky předislámské tradici uctívání ohně a jednak díky ropným věžím s ohněm na vrcholu.[116] Oheň je i ve státním znaku. K dalším pozoruhodným moderním stavbám v Baku patří Krystalová hala nebo věž SOCAR, jež je sídlem státní ropné společnosti. Svou velkorysou výzdobou budí pozornost i metro v Baku.[zdroj?]
Tradice
Pouliční výzdoba v Baku během svátku Nourúz. Poukazuje na tvar cukrovinky samani, která se během svátku připravuje.Azerská dívka s klončou
Největším svátkem je oslava nového roku (a jarní rovnodennosti) Nourúz (Novruz Bayramı). Svátek má perské a zoroastristické kořeny, slaví se již 3000 let. Za sovětských časů se slavil jen neoficiálně, v určité době byly oslavy dokonce zakázány. Dnes je státním svátkem a pracující mají ze zákona pět dní volna k jeho oslavě.
Každý ze čtyř týdnů, který předchází tomuto svátku, je věnován jednomu z tradičních živlů – vodě, ohni, zemi a větru. Lidé dělají sváteční úklid, vysazují stromy, vyrábějí nové šaty, malují vejce, pečou národní pečivo a různé sladkosti, a pak tyto pochutiny servírují během slavnostní večeře na tácu ozdobeném svícemi, který se nazývá klonča.[117] Se svátkem je spojena řada folklórních tradic. Každé úterý během čtyř týdnů před svátkem děti přeskakují ohně a zapalují se svíčky.
Během vrcholu svátku se konají hudební festivaly a hry (Kos-kosa, Chdir Ilyas aj.), lidé nosí tradiční oděvy (čocha, rusky zvaná čerkeska, nebo čepice papacha) a navštěvují a udržují hroby příbuzných.[118]
Ázerbájdžán je odedávna proslulý svou národní kuchyní. Hojnost ovoce, zeleniny, aromatických bylin a koření inspirovala ázerbájdžánské mistry kuchaře, kteří vytvořili velké množství nejrůznějších národních jídel. I ti nejzkušenější gurmáni, přijíždějící do Ázerbájdžánu ze všech konců světa, jsou nadšeni rafinovaností chutí a jemným aromatem těchto pokrmů. Ne náhodou je Ázerbájdžán krajem lidí dožívajících se vysokého stáří. Vědci vysvětlují tento jev v prvé řadě příznivým klimatem, dále způsobem života a v neposlední řadě zdravou a pravidelnou stravou. Ázerbájdžánci jsou velice hrdí na svou kuchyni. Nejznámějšími pokrmy z ázerbájdžánské kuchyně, které jsou ceněny na celém světě, jsou plov (pilaf), šašlik (druh kebabu), dolma (plněné vinné listy) a sladké dezerty, jako pachlava a šakerbura, chalva a také goghal. Plov zvaný též pilaf je národním jídlem. Připravuje se z rýže s nejrůznějšími masovými, rybími, ovocnými a dalšími obměnami, podle nichž je také plov pojmenován – plov tojug (s kuřecím masem), plov širin (se sladkým sušeným ovocem) atd. Je známo na čtyřicet receptů přípravy tohoto pokrmu. Šašlik se připravuje z různých druhů masa, specialitou je pak šašlik z jesetera. Neodmyslitelně k němu a jiným rybím pokrmům patří studená omáčka z granátových jableknaršarab. Nejpopulárnější šašlik – lulja-kabáb – je ovšem z mletého skopového masa, k němuž se přidává tuk z kurďuku (tuk ze zadní části, zvláště kolem ocasu, některých druhů ovcí). Oběd většinou končí nejoblíbenějším ázerbájdžánským nápojem: ovocným šerbetem. Nakonec se podává aromatický černý čaj nebo čaj z máty, vařený v samovaru. K němu se podává zavařenina z kdoulí, fíků, melounové kůry, meruněk, třešní, višní, malin, jahod, sliv, dřínových bobulí, ostružin, vinných hroznů nebo plátků z růží.[zdroj?]
Nejslavnějším ázerbájdžánským vědcem je bezpochyby nositel Nobelovy ceny Lev Landau. V oblasti počítačové vědy, ale i matematiky, se prosadil autor konceptu „fuzzy vědy“ Lotfi Zadeh. V časech Sovětského svazu ovlivnil vývoj raketové techniky Kerim Kerimov. Genrich Saulovič Altšuller vyvinul metodologii inovaci TRIZ. Významným chemikem 19. století byl Nikolaj Zinin. Ázerbájdžánci považují za Azera i perského učence Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsīho.[119]
Ázerbájdžánská národní kosmická agentura vyslala 7. února 2013 svůj první satelit AzerSat 1 na oběžné dráhu Země. Využila k tomu kosmodrom Kourou na Francouzské Guyaně. Satelit pokrývá Evropu a významnou část Asie a slouží k šíření televize, rozhlasu i internetu.[120]
Nejvýznamnějším představitelem humanitních a sociálních věd je politolog a analytik Svobodné EvropyMirza Khazar, jenž rovněž proslul novým překladem Bible do ázerbájdžánštiny.[zdroj?]
Na evropské poměry poměrně neobvyklý krok učinila ázerbájdžánská vláda v letech 2013–2015, kdy se stala oficiálním sponzorem španělského fotbalového klubu Atlético Madrid, který pak nosil na dresu logo Azerbaijan – Land of Fire. Šlo o státní marketing formou, již jinak zatím využívají většinou jen obchodní společnosti.[134]
Mimořádně populární je v Ázerbájdžánu stolní desková hra vrhcáby. Je možno ji spatřit hrát nezřídka na ulicích. Deskové hry mají v zemi tradici minimálně 4 000 let.[135]
V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Азербайджанская советская социалистическая республика (Внутренние воды)“.
↑The International Population Day, The demographic situation in Azerbaijan, The State Statistical Committee of the Republic of Azerbaijan, 11 July 2011. www.azstat.org [online]. [cit. 2012-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-25.
↑ abMapping The Global Muslim Population [PDF]. [cit. 2011-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-19.
↑Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
↑ Azykh Cave - cradle of civilization in Caucasus. AzerNews.az [online]. 2020-06-03 [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Gobustan Rock Art Cultural Landscape. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)
↑PHILLIPS, E. D. The Scythian Domination in Western Asia: Its Record in History, Scripture and Archaeology. World Archaeology. 1972, roč. 4, čís. 2, s. 129–138. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN0043-8243.
↑AYDAMIROV, Gudrat. Zoroastrianism Religion in Azerbaijan and its Reflections from Past to Present. New Era International Journal of Interdisciplinary Social Researches. 2022-04-15, roč. 7, čís. 13, s. 21–35. Dostupné online [cit. 2023-05-17]. DOI10.51296/newera.177. (anglicky)
↑DUDWICK, Nora. The Case of the Caucasian Albanians: Ethnohistory and Ethnic Politics. Cahiers du Monde russe et soviétique. 1990, roč. 31, čís. 2/3, s. 377–383. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN0008-0160.
↑DE WAAL, Thomas. Now comes a Karabakh war over cultural heritage | Eurasianet. Eurasianet.org [online]. 16. 11. 2020 [cit. 2021-05-28]. Dostupné online. (anglicky)
↑CLIFTON, John M.; CLIFTON, Deborah A.; KIRK, Peter. The Sociolinguistic Situation of the Udi in Azerbaijan. undefined. 2005. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. (anglicky)
↑ Kara Koyunlu | History, Meaning, & Capital | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-05]. Dostupné online. (anglicky)
↑MELVILLE, Charles. History: From the Saljuqs to the Aq Qoyunlu (ca. 1000-1500 C.E.). Iranian Studies. 1998, roč. 31, čís. 3/4, s. 473–482. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. ISSN0021-0862.
↑DOWLING, Timothy C. Russia at War: From the Mongol Conquest to Afghanistan, Chechnya, and Beyond [2 volumes]. [s.l.]: ABC-CLIO 1166 s. Dostupné online. ISBN978-1-59884-948-6. (anglicky) Google-Books-ID: KTq2BQAAQBAJ.
↑SOULEIMANOV, Emil. The Evolution of Azerbaijani Identity and the Prospects of Secessionism in Iranian Azerbaijan. Connections. 2011, roč. 11, čís. 1, s. 77–84. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN1812-1098.
↑SMITH, Michael G. Anatomy of a Rumour: Murder Scandal, the Musavat Party and Narratives of the Russian Revolution in Baku, 1917–20. Journal of Contemporary History. 2001-04, roč. 36, čís. 2, s. 211–240. Dostupné online [cit. 2023-08-13]. ISSN0022-0094. DOI10.1177/002200940103600202. (anglicky)
↑BROERS, Laurence. Armenia and Azerbaijan: Anatomy of a Rivalry. [s.l.]: Edinburgh University Press 400 s. Dostupné online. ISBN978-1-4744-5052-2. (anglicky) Google-Books-ID: vNidwgEACAAJ.
↑MCLAUGHLIN, Daniel. Shusha still stands as symbol of vicious pogrom. The Irish Times [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky)
↑HASANLI, Jamil. The Sovietization of Azerbaijan: The South Caucasus in the Triangle of Russia, Turkey, and Iran, 1920-1922. [s.l.]: University of Utah Press 470 s. Dostupné online. ISBN978-1-60781-593-8. (anglicky) Google-Books-ID: KKaTswEACAAJ.
↑DAVIDIAN, Davidian. The Curious Treaty of Kars. Modern Diplomacy [online]. 2018-09-11 [cit. 2022-03-05]. Dostupné online.
↑CORNWALL, J. H. M. The Russo-Turkish Boundary and the Territory of Nakhchivan. The Geographical Journal. 1923, roč. 61, čís. 6, s. 445–450. Dostupné online [cit. 2022-03-05]. ISSN0016-7398. DOI10.2307/1780823.
↑ O jedné z největších exkláv světa jste zřejmě nikdy neslyšeli. Novinky.cz [online]. Borgis, 2020-08-09 [cit. 2022-03-05]. Dostupné online.
↑KRUPKA, Jaroslav. Krvavý masakr v Náhorním Karabachu: Civilisty nikdo nešetřil, zemřely i děti. Deník.cz. 2022-02-26. Dostupné online [cit. 2022-03-06].
↑ Osudy z černé zahrady: roztříštěný život Náhorního Karabachu. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 16. srpna 2013 [cit. 2019-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-12.
↑ A Conflict That Can Be Resolved in Time: Nagorno-Karabakh - Harvard - Belfer Center for Science and International Affairs. web.archive.org [online]. 2015-12-08 [cit. 2022-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-08.
↑KRUPKA, Jaroslav. Pogrom na Armény v Baku: Muže házeli do zapálených domů, ženy týrali. Deník.cz. 2020-01-12. Dostupné online [cit. 2021-05-28].
↑ERGUN, Ayça. Post-Soviet Political Transformation in Azerbaijan: Political Elite, Civil Society and The Trials of Democratization. Uluslararası İlişkiler / International Relations. 2010, roč. 7, čís. 26, s. 67–85. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN1304-7310.
↑ Azerbaijan - The Coup of June 1993. countrystudies.us [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑EFRON, Sonni. Azerbaijan Coup Attempt Crushed : Caucasus: Loyal forces storm a building and overcome mutinous police units, president reports.. Los Angeles Times [online]. 1995-03-18 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Ázerbájdžán | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online.
↑ Válka o Náhorní Karabach je u konce, oznámil arménský premiér. Dohodu označil za ‚bolestivou‘. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Hanebný mír, zuří Arméni. V Karabachu však mířili k totální porážce. iDNES.cz [online]. 2020-11-10 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Ázerbájdžán oznámil počet padlých v Náhorním Karabachu. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-12-03 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑DORAZÍN, Martin. Rusko rozmisťuje své síly v Náhorním Karabachu. Mají oddělit znepřátelené strany konfliktu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Přichází čas dravců. Erdogan v Karabachu pronikl do ruské sféry vlivu. iDNES.cz [online]. 2020-11-13 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑PITTHARDOVÁ, Veronika. Ázerbájdžán škrtí Lačinský koridor. Baku nás nechá vyhladovět, bojí se Arméni. iDNES.cz [online]. 2023-08-27 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑ Západ nechává Ázerbájdžán spolknout Náhorní Karabach. Pasivita se mu může vymstít. E15 [online]. 20. září 2023. Dostupné online.
↑ Arménie je ochotná uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2023-05-22. Dostupné online.
↑PUKOVCOVÁ, Klára; HRON, Jan. Ázerbájdžánský vpád do Karabachu má 27 mrtvých, v Jerevanu vypukly potyčky. iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑ Stačil den a máme Karabach, těší Alijeva. Nikol je zrádce, ryčel dav v Jerevanu. iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑HAVLICKÁ, Kateřina. Bez ruského posvěcení by eskalace v Karabachu nebyla možná, říká expert. iDNES.cz [online]. 2023-09-19 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑HRON, Jan. Ať se NATO postará. Náhorní Karabach odhalil rozepře mezi Ruskem a Arménií. iDNES.cz [online]. 2023-09-20 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑ Exodus z Karabachu propukl naplno, Alijev chce i koridor přes Arménii. iDNES.cz [online]. 2023-09-26 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑ Do Arménie již uprchla téměř polovina karabašské populace, uvádí její vláda. iDNES.cz [online]. 2023-09-27 [cit. 2023-09-28]. Dostupné online.
↑ Council of Europe’s Message to Azerbaijan: Enough Is Enough. Human Rights Watch. 2012-06-28. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky)
↑ Azerbaijan: Concerns Regarding Freedom of the Media and Freedom of Expression. Human Rights Watch. 2012-11-02. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky)
↑ Amnesty International: Svoboda slova v Ázerbájdžánu je vážně ohrožena. www.amnesty.cz [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-24.
↑HUNTER, Shireen. The New Geopolitics of the South Caucasus.. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2017.
↑ The Challenges of Electoral Competition in an Oil Rich State: Azerbaijani Pre-Election Report. Washington Post [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑DEKMEJIAN, Hrair; SIMONIAN, Hovann. Troubled Waters: The Geopolitics of the Caspian Region. [s.l.]: I.B. Tauris, 2001. Dostupné online.
↑DOWARD, Jamie. Plush hotels and caviar diplomacy: how Azerbaijan's elite wooed MPs. the Guardian [online]. 2013-11-24 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ The Armenian Connection: How a secret caucus of MPs and NGOs, since 2012, created a network within the Parliamentary Assembly of the Council of Europe to hide violations of international law. www.esisc.org [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online.
↑ROBINS, Philip. Between Sentiment and Self-Interest: Turkey's Policy toward Azerbaijan and the Central Asian States. Middle East Journal. 1993, roč. 47, čís. 4, s. 593–610. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN0026-3141.
↑FULLER, Elizabeth. Azerbaijan's Foreign Policy and the Nagorno-Karabakh Conflict. IAI Istituto Affari Internazionali [online]. 2013-12-25 [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (italsky)
↑SADRI, Houman. Elements of Azerbaijan Foreign Policy. Journal of Third World Studies. 2003, roč. 20, čís. 1, s. 179–192. Dostupné online [cit. 2021-05-27]. ISSN8755-3449.
↑RAMANI, Samuel. Three reasons the U.S. won’t break with Azerbaijan over its violations of human rights and democratic freedoms [online]. The Washington Post, 20. ledna 2016. Dostupné online.
↑SOUKUP, Ondřej. Izrael udržuje s Ázerbájdžánem dobré vztahy za zbraně. Proto vyvezl i československé houfnice a raketomety. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2017-10-06 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑NOVÁK, Martin. Nezvyklá role Izraele v bojích o Karabach: Prodává zbraně muslimskému Ázerbájdžánu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-10-06 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Režim v Baku si uplácel přátele v Evropě. Do Česka doputovalo 130 milionů. iDnes.cz [online]. 15. září 2017. Dostupné online.
↑ Méně závislosti na Rusku. Podíl nakoupené ropy klesl na 45 procent. Euro [online]. 5. listopadu 2019. Dostupné online.
↑ Baku–Terst–Kralupy. Týdeník Hrot [online]. 23. října 2020. Dostupné online.
↑ Česko zrušilo embargo na vývoz zbraní do Turecka, které podporuje Ázerbájdžán v Náhorním Karabachu. Novinky.cz [online]. Borgis, 15. října 2020. Dostupné online.
↑ Konec arménského Karabachu. Novinky.cz [online]. 21. září 2023. Dostupné online.
↑OGNIANOVA, Nina. Baku 2015: Press freedom, Azerbaijan, and the European Games. cpj.org [online]. Committee to Protect Journalists, 2015-06-11 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Azerbaijan abuses quarantine rules to jail critical journalists and bloggers. Ipi.media [online]. International Press Institute, 2020-04-23 [cit. 2022-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-03.
↑ Freedom of the Press 2013. freedomhouse.org [online]. Freedom House [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Azerbaijan: Anti-Gay Crackdown. Hrw.org [online]. Human Rights Watch, 2017-10-03 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑RAHIM, Zamira. Azerbaijan named most anti-LGBT+ country in Europe. The Independent [online]. 2019-05-14 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑NOZADZE, Natalia. Azerbaijan closes its doors. Amnesty International [online]. 2015-10-08 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑HARDING, Luke; BARR, Caelainn. UK at centre of secret $3bn Azerbaijani money laundering and lobbying scheme. the Guardian [online]. 2017-09-04 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑PROCHÁZKOVÁ, Petra. ‚Nebojím se smrti. Ale doufám, že můj muž přežije a dcera nebude sirotkem‘ | Svět. Lidovky.cz [online]. 2015-08-25 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Mříže kolem statečné novinářky praskly. Chadídža Ismailová je venku z vězení | Svět. Lidovky.cz [online]. 2016-05-25 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Ázerbájdžánská republika. www.irucz.ru [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-09.
↑ abVLACH, Tomáš. Chudý Kuvajt Kavkazu. Pátek - Lidové noviny. 2020, čís. 20, s. 16–19.
↑ Plynovod Nabucco plyn z Ázerbájdžánu do Evropy přepravovat nebude. iDNES.cz [online]. 2013-06-26 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online.
↑ V Turecku byl zahájen provoz plynovodu TANAP. Díky němu by měla klesnout závislost Evropy na Rusku. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 12. června 2018. Dostupné online.
↑ Ruský plyn si našel cesty a dál proudí do Evropy, hlavně ve formě LNG. iDNES.cz [online]. 4. prosince 2022. Dostupné online.
↑ EU podepsala s Ázerbájdžánem smlouvu o zdvojnásobení dodávek plynu. Novinky.cz [online]. 18. července 2022. Dostupné online.
↑ The State Statistical Committee of the Republic of Azerbaijan. www.azstat.org [online]. 2007-06-10 [cit. 2018-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Arménský exodus slábne. Z Karabachu uteklo osmdesát procent populace, Stěpanakert se vylidnil. ČT24 [online]. 2. října 2023. Dostupné online.
↑JUST, Jiří. Ztráta vlasti, nejhorší tragédie po genocidě. Západ se k nám chová pokrytecky, říká arménský novinář. Lidovky.cz [online]. 8. října 2023. Dostupné online.
↑ Europe birth rate reaches climax in Azerbaijan. AzerNews.az. 2014-01-10. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky)
↑ Cesta za poznáním starobylého Íránu: Babekův hrad. Lidé a Země [online]. 8. srpna 2018. Dostupné online.
↑ Education in Azerbaijan: The Challenges of Transition by Dr. Ahmad Abdinov. azer.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online.
↑HASANOV, Aykhan. Orthodox Christianity in Azerbaijan as a Unique Example of Tolerance. ocl.org [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑KONANCHEV, Zurab. Udins Today - Ancestors of the Caucasian Albanians. www.azer.com [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ The Village People. Haaretz. Dostupné online [cit. 2022-03-06]. (anglicky)
↑ Jewish Life in Azerbaijan Embodies Muslim Culture of Tolerance - Israel News. web.archive.org [online]. 2015-11-21 [cit. 2022-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-11-21.
↑ Azərbaycan :: Baş səhifə. www.azerbaijans.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky)
↑ The Book of Dede Korkut | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Z národního hrdiny zrádcem. Stařičký spisovatel čelí v Ázerbajdžánu (sic!) perzekucím | Svět. Lidovky.cz [online]. 2016-04-25 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Exile and rebirth: the story of Banine. The Tribune [online]. 2021-08-26 [cit. 2023-08-02]. Dostupné online.
↑KARETNYK, Bryan. Parisian Days by Banine — model citizen. Financial Times. 2023-01-24. Dostupné online [cit. 2023-08-02].
↑ Bulbul - founder of Azerbaijan’s professional vocal art. Azertag.az [online]. [cit. 2023-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Rusko: Zomrel sovietsky spevák Muslim Magomajev. kultura.sme.sk [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (slovensky)
↑ Soutěž Eurovize vyhrálo duo z Ázerbájdžánu | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2011-05-15 [cit. 2021-03-06]. Dostupné online.
↑HUSEYNOVA, Aida. Music of Azerbaijan: From Mugham to Opera. [s.l.]: Indiana University Press 326 s. Dostupné online. ISBN978-0-253-01945-5. (anglicky) Google-Books-ID: U0BnrgEACAAJ.
↑ Mugham: a unique pearl of Azerbaijani culture. AzerNews.az. 2015-08-28. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky)
↑ Azerbaijan - Mugham and Modernism. World Music Network [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-14. (anglicky)
↑ Azerbaijani carpets join UNESCO intangible cultural heritage list. azertag.az. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky)
↑ Massive rolled carpet-shaped building houses a decades-old Azerbaijan carpet museum, has Indian textiles from 5,000 ysrs ago too. Dailyexcelsior.com [online]. 2023-12-14 [cit. 2024-03-30]. Dostupné online.
↑ Historic Centre of Sheki with the Khan’s Palace. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Flame Towers v Ázerbájdžánu: vysoké plameny nad Kaspickým mořem. www.lifestyle.luxusni-bydleni-praha.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online.
↑ABBASOVA, Vusala. Khoncha As Essential Part Of Novruz Celebrations. caspiannews.com [online]. 2020-04-24 [cit. 2023-04-25]. Dostupné online. (anglicky)
↑WATERS, Zena. What exactly is Novruz Bayram?. Azerbaijan Today [online]. 2011-05-14 [cit. 2018-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Azərbaycan :: Baş səhifə. www.azerbaijans.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky)
↑ Inna Ryskal. International Volleyball Hall of Fame - Holyoke, Massachusetts USA [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-09. (anglicky)
↑ Pozlatil Anglii, rozzuřil Němce. A ve své vlasti se stal Tofik legendou. iDNES.cz [online]. 2017-10-04 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online.
↑ Karabach a Lipsko poprvé v Lize mistrů. Jak mohou vypadat skupiny?. iDNES.cz [online]. 2017-08-24 [cit. 2023-04-25]. Dostupné online.
↑ Begins next Thursday: 42nd Chess Olympiad in Baku. Chess News [online]. 2016-08-26 [cit. 2022-05-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Club Atlético de Madrid - Much more than a sponsorship. Club Atlético de Madrid [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ROTT, Lukáš. Jak se bavili Nomádi? Archeologové objevili stolní hru starou čtyři tisíciletí. Dotyk [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Premiéra F1 v Baku se blíží, ekonomické trable Ázerbájdžánu ji neohrozily. E15.cz [online]. [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ V Baku rostou stadiony za miliardy, místní živoří ve starých vagonech. iDNES.cz [online]. 2015-05-21 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ Vysvětlete nám, proč je finále Evropské ligy v Baku, zlobí se Arsenal na UEFA. ČT sport [online]. Česká televize, 2019-05-17 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
↑ČIHÁK, Jiří. Pohled: Tohle jste chtěli? Zvláštní finále v Baku. Bez tempa i atmosféry. iDNES.cz [online]. 2019-05-30 [cit. 2022-03-06]. Dostupné online.
Literatura
Jurij Sigov: Ázerbájdžán – mezi Západem a Východem, Mezera, Praha 2014, ISBN978-80-87148-22-8
Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Azerbaijan Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Azerbaijan [online]. U.S. Department of State, 2011-06-17 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
CIA. The World Factbook - Azerbaijan [online]. Rev. 2011-07-08 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-10. (anglicky)
Souhrnná teritoriální informace: Ázerbájdžán [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12.
ALLWORTH, Edward, a kol. Azerbaijan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
Microconsole manufactured by Sony Computer Entertainment PlayStation TVTop: Logo used in AsiaBottom: Logo used outside of AsiaThe PlayStation TV consoleDeveloperSony Computer EntertainmentManufacturerSonyProduct familyPlayStationTypeMicroconsoleGenerationEighthRelease dateJP: November 14, 2013[3]SG/MY/TH/ID/PH/HK/KR: January 16, 2014[1][2]NA: October 14, 2014[4]EU/AU: November 14, 2014[4]Introductory price¥9,480 (Japan)[5]$99 (North America) ...
В Википедии есть статьи о других людях с фамилией Калиджури. Даниэль Калиджури Общая информация Родился 15 января 1988(1988-01-15)[1][2] (35 лет)Филлинген-Швеннинген, Баден-Вюртемберг, ФРГ Гражданство Италия Германия Рост 182 см Позиция защитник, полузащитник Информация о кл�...
Song HaeLahirSong Bok-hee(1927-04-27)27 April 1927Chaeryŏng-gun, Provinsi Hwanghae, KoreaMeninggal8 Juni 2022(2022-06-08) (umur 95)[1]Distrik Gangnam, Seoul, Korea SelatanKebangsaanSouth KoreanPendidikanSekolah Seni Haeju, Hwanghae-do – Jurusan Musik VokalPekerjaanPembawa acara televisipenyanyipelawakTahun aktif1949–2022Nama KoreaHangul송해 Hanja宋海 Alih AksaraSong HaeMcCune–ReischauerSong HaeNama lahirHangul송복희 Hanja宋福熙 Alih AksaraSong Bok-huiMcCune�...
Galliavola Vorlage:Infobox Gemeinde in Italien/Wartung/Wappen fehlt? Galliavola (Italien) Staat Italien Region Lombardei Provinz Pavia (PV) Lokale Bezeichnung Galiàula Koordinaten 45° 6′ N, 8° 49′ O45.0966666666678.818611111111190Koordinaten: 45° 5′ 48″ N, 8° 49′ 7″ O Höhe 90 m s.l.m. Fläche 8,5 km² Einwohner 171 (31. Dez. 2022)[1] Postleitzahl 27034 Vorwahl 0384 ISTAT-Nummer 018066 Bezeichnung d...
This article relies excessively on references to primary sources. Please improve this article by adding secondary or tertiary sources. Find sources: Total Drama Presents: The Ridonculous Race – news · newspapers · books · scholar · JSTOR (July 2021) (Learn how and when to remove this template message) Animated spoof Canadian television series Total Drama Presents: The Ridonculous RaceGenre Animated comedy Created by Tom McGillis Jennifer Pertsch Develo...
Pari toka-toka Pari toka-toka dari pasar ikan Labuan, Banten Status konservasi Tidak dievaluasi (IUCN 3.1) Klasifikasi ilmiah Kerajaan: Animalia Filum: Chordata Kelas: Chondrichthyes Superordo: Batoidea Ordo: Myliobatiformes Famili: Dasyatidae Genus: Brevitrygon Spesies: B. heterura Nama binomial Brevitrygon heterura(Bleeker, 1852)[1] Sinonim[1] Trygon heterurus (Bleeker, 1852)[2] (Basionym) Himantura walga (in part) Pari toka-toka[3] (Brevitrygon het...
Jong Islamieten Bond Ketua umumM. Arif AiniDibentuk1925Kantor pusatBatavia (1925-1935)Semarang(sejak 1935)Surat kabarAnnur Jong Islamieten Bond (JIB, disebut juga Perhimpunan Pemuda Islam) adalah organisasi perhimpunan pemuda dan pelajar Islam Hindia Belanda. JIB didirikan tanggal 1 Januari 1925 di Batavia. Organisasi ini bukanlah organisasi politik karena tidak terlibat dalam kegiatan politik, tetapi menyelenggarakan kursus-kursus pendidikan dan mempererat persatuan bagi pemuda dan pelajar I...
Business services company headquartered in Newark, California, US This article has multiple issues. Please help improve it or discuss these issues on the talk page. (Learn how and when to remove these template messages) A major contributor to this article appears to have a close connection with its subject. It may require cleanup to comply with Wikipedia's content policies, particularly neutral point of view. Please discuss further on the talk page. (January 2017) (Learn how and when to remov...
Le blason de la Croatie est entré en vigueur sous sa forme actuelle le 21 décembre 1990. Il est également appelé šahovnica en croate, ce qui signifie « échiquier ». Description Le blason est échiqueté de gueules et d'argent de 25 cases. Il est surmonté d'une couronne de cinq écus, chacun représentant une région historique de Croatie. Le premier blason est composé d'un champ d'azur avec un croissant d'argent, surmonté d'une étoile à six branches d'or, qui représent...
Kościół Świętych Aniołów Stróżów w Poznaniu kościół parafialny Widok ogólny Państwo Polska Województwo wielkopolskie Miejscowość Poznań Adres os. Kosmonautów 120 Wyznanie katolickie Kościół rzymskokatolicki Parafia Parafia Świętych Aniołów Stróżów w Poznaniu Wezwanie Świętych Aniołów Stróżów Wspomnienie liturgiczne Świętych Aniołów Stróżów Położenie na mapie PoznaniaKościół Świętych Aniołów Stróżów w Poznaniu Położenie na m...
No. 219 (Mysore) Squadron RAFActiveAugust 1918 – 7 February 19194 October 1939 – 1 September 19461 March 1951 – 1 September 19545 September 1955 – 31 July 1957Country United KingdomBranch Royal Air ForceNickname(s)MysoreMotto(s)From dusk till dawn[1]Battle honoursBattle of BritainInsigniaSquadron BadgeA Death's head Hawk MothSquadron codeFK1950s squadron roundelMilitary unit No. 219 Squadron of the Royal Air Force was founded in 1918 and disbanded in 1957 after four separ...
Marquesado de San Saturnino Corona marquesalPrimer titular Pedro Álvarez de Reynoso y ArgizConcesión Carlos II21 de diciembre de 1688Linajes Álvarez de Reynoso, Quindós, Moreno, RomeroActual titular José Manuel Romero Moreno[editar datos en Wikidata] El marquesado de San Saturnino es un título nobiliario español otorgado el 21 de diciembre de 1688 por el rey Carlos II a Pedro Álvarez de Reynoso y Argiz, Galloso y Feijoó, Regidor Perpetuo de Orense. Su nombre se refiere al m...
Historic site in Tipaza Province, AlgeriaRoyal Mausoleum of Mauretania (Caesariensis)Mausoleum of Mauretania CaesariensisLocationTipaza Province, AlgeriaCoordinates36°34′29″N 2°33′12″E / 36.57472°N 2.55333°E / 36.57472; 2.55333Built3 BCArchitectural style(s)Royal Numidian Architecture[1]Location of Royal Mausoleum of Mauretania (Caesariensis) in Algeria The Royal Mausoleum of Mauretania is a funerary monument located on the road between Cherchell an...
Indian-American technology business executive S. SomasegarSomasegar in 2019BornAugust 1966 (age 57)IndiaOccupationVenture capitalistTitleMD, Madrona Venture GroupWebsitewww.madrona.com/team-profiles/s-somasegar Sivaramakrishnan Somasegar is an Indian-American technology business executive in the Greater Seattle Area. He is a Managing Director at Madrona Venture Group, a venture capital firm based in Seattle.[1] Somasegar joined Madrona in November 2015 after a 27-year career...
Part of the LGBT rights seriesLegal status ofsame-sex unions Marriage Andorra Argentina Australia Austria Belgium Brazil Canada Chile Colombia Costa Rica Cuba Denmark Ecuador Estonia* Finland France Germany Iceland Ireland Luxembourg Malta Mexico Nepal Netherlands1 New Zealand2 Norway Portugal Slovenia South Africa Spain Sweden Switzerland Taiwan United Kingdom3 United States4 Uruguay Civil unions andregistered partnerships Bolivia Croatia Cyprus Czech Republic Greece Hungary Italy Latvia Lie...
Este artigo cita fontes, mas que não cobrem todo o conteúdo. Ajude a inserir referências. Conteúdo não verificável pode ser removido.—Encontre fontes: ABW • CAPES • Google (N • L • A) (Outubro de 2009) Comunicação Tipos Social Massa Interpessoal Intrapessoal Verbal Não verbal Visual Audiovisual Segmentada Redes Ciberespacial Não violenta Meios Cartaz Cinema Correio Fanzine Internet Jornal Livro Outdoor Panfleto Podcas...
Siemens EuroSprinter Производство Завод Krauss-Maffei Siemens AG Годы постройки 1996- Технические данные Осевая формула 20-20 Полный служебный вес 86-87 т Длина локомотива 19580 мм Ширина колеи 1435 мм Часовая мощность ТЭД 6400 кВт Конструкционная скорость 140 км/ч 230 км/ч Эксплуатация Период — Медиафа�...
This article relies largely or entirely on a single source. Relevant discussion may be found on the talk page. Please help improve this article by introducing citations to additional sources.Find sources: The g Factor: The Science of Mental Ability – news · newspapers · books · scholar · JSTOR (September 2012) The g Factor: The Science of Mental Ability AuthorArthur R. JensenPublisherPraegerPublication date1998Pages648ISBN0-275-96103-6 The g Factor: Th...
.svg)
.jpg)
.png)
.jpg)
.svg)
.svg)
