| Abdulhamid II. |
|---|
![]() |
| Narození | 21. září 1842
Istanbul |
|---|
| Úmrtí | 10. února 1918 (ve věku 75 let)
Beylerbeyi Palace |
|---|
| Pohřben/a | mauzoleum Mahmúda II. |
|---|
Tituly a úřady
|
|---|
| Sultán Osmanské říše (Pádišáh) |
|---|
| Období | 31. srpna 1876 – 27. dubna 1909 |
|---|
| Předchůdce | Murad V. |
|---|
| Nástupce | Mehmed V. |
|---|
|
|---|
| Manžel/ka | Nazikedâ Kadın Efendi
Sazkâr Hanım Efendi
Müşfika Kadın Efendi
Peyveste Hanımefendi
Fatma Pesend Hanımefendi
Behice Hanımefendi
Emsalinur Kadınefendi
Dilpesend Kadınefendi
Nurefsun Kadınefendi
Mezide Mestan Kadınefendi
Bedrifelek Kadınefendi
Biydâr Kadın Efendi
Saliha Naciye Hanım |
|---|
| Děti | Ulviye Sultan, Mehmet Selim Efendi, Zekiye Sultan, Fatma Naime Sultan, Naile Sultan, Mehmed Burhaneddin Efendi, Şadiye Sultan, Hamide Ayşe Sultan, Refia Osmanoglu, Abdürrahim Hayri Efendi, Mehmet Abid Efendi, Hatice Sultan, Şehzade Mehmed Abdülkadir, Mehmed Burhameddin, Prince of Turkey a Şehzade Ahmed Nuri |
|---|
| Otec | Abdülmecid I. |
|---|
| Matka | Tirimüjgan Sultan |
|---|
| Příbuzní | Murad V., Mehmed V., Mehmed Burhaneddin Efendi (1849-1876), Şehzade Ahmed Nureddin, Şehzade Selim Süleyman, Mehmed VI. a Ahmed Kemaleddin (sourozenci)
Rahime Perestu Sultan (adoptivní rodič) |
|---|
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna
Grand Commander of the Royal House Order of Hohenzollern
Řád Kamehameha I.
Řád sv. Huberta
Řád chryzantémy
… více na Wikidatech |
|---|
| Podpis |  |
|---|
| Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Abdülhamid II. (jiné přepisy: Abdülhamit II., Abdulhamid II., Abdü 'l-Hamíd; arab. Abd al-Hamíd II., Abdu 'l-Hamíd, arab. nepřesně Abdul Hamíd II., arab. nepřesně Abdulhamíd II.; 21. září 1842, Konstantinopol – 10. února 1918, Konstantinopol) byl turecký sultán. Rozporuplná osoba tureckých dějin. Podporoval rozvoj školství a infrastruktury a považoval se za hlavu všech muslimů (chalífa). Jeho hlavním politickým spojencem bylo Německo.
I když zpočátku usiloval o demokratické reformy říše (první ústava[1], vyhlášení konstituční monarchie), tak po porážce ve válce s Ruskem v roce 1878 je všechny sám zrušil. Krvavě potlačil povstání v Arménii a řecké nepokoje na Krétě, což v roce 1897 vedlo k řecko-turecké válce.
Po vítězství mladoturků byl v roce 1908 přinucen obnovit ústavu. V roce 1909 byl sesazen a poslán do vyhnanství do Soluně.
Sesazení z trůnu
Bývalý sultán byl vyhoštěn do exilu v Soluni. V roce 1912 připadla Soluň pod nadvládu Řecka a Abdulhamid se vrátil zpět do Istanbulu. Své poslední dny strávil studiem, tesařstvím a psaním memoárů v paláci Beylerbeyi u Bosporu, za doprovodu pěti manželek a dětí. Zemřel 10. února 1918, pár měsíců předtím, než se jeho bratr Mehmed V. stal sultánem. Byl pohřben v Istanbulu.
V roce 1930 dostalo devět vdov a třináct jeho dětí majetek v hodnotě 50 milionů amerických dolarů jako dědictví. Jeho celkový majetek však byl odhadován na 1,5 miliardy amerických dolarů.
Abdulhamid byl posledním sultánem Osmanské říše, který měl absolutní nadvládu v zemi. Během 33 let jeho vlády země čelila úpadku a ostatní evropské země Říši nazývaly „nemocným mužem na Bosporu“ (Řecko-turecká válka#Nemocný muž na Bosporu, Turecká válka za nezávislost#Nemocný muž na Bosporu).
Panislámismus
Abdulhamid věřil, že myšlenky tanzimatu nemohou přinést zemi nesourodé názory, tak jako osmanismus. Přisvojil si nový ideologický princip – panislámismus. Od roku 1517 byli osmanští sultáni zároveň i chálífou. Tuto skutečnost chtěl Abdulhamid hojně propagovat a zdůrazňovat existenci Osmanského chalífátu. Vnímal, že v Osmanské říši žije mnoho etnik a tak jediným způsobem, jak lidi různých národností sjednotit, pro něj byla víra, tedy islám.
Povzbudil panislámismus tím, že oslovil všechny muslimy žijící v evropských státech, aby se sjednotili – např. v Rakousku albánské muslimy, v Rusku Tatary a Kurdy, ve Francii marocké muslimy a v Británii indické muslimy. Zároveň byly omezeny výsady cizinců v Osmanské říši, které byly překážkou pro efektivní vládu. Na konci jeho vlády nakonec poskytl finanční prostředky k zahájení stavby strategicky důležité konstantinopolsko-bagdádské železniční dráhy, díky čemuž se více lidem přiblížila možnost cesty do Mekky k vykonání svaté pouti. Poté, co byl sesazen z trůnu byla výstavba železnice zrychlena a dokončena díky Mladoturkům. Misionáři poté mohli být vysíláni do vzdálenějších zemí, kde mohli hlásat nadřazenost islámu a chalífátu.
Panislámismus byl značně úspěšný. Po řecko-turecké válce mnoho muslimů oslavovalo vítězství a výhru Osmanů považovali za výhru všech věřících. V muslimských oblastech byla po válce kritizována evropská nadvláda a byly vyřčeny námitky proti kolonizaci. Výzvy Abdulhamida k muslimskému cítění však nebyly vždy příliš účinné kvůli rozšířené neloajálnosti uvnitř říše. V Mezopotámii a Jemenu byla nespokojenost i mezi samotnou armádou.
Potomstvo
Sultán Abdulhamid II. měl celkem 13 manželek a 17 dětí:
Vyznamenání
rytíř Řádu Serafínů – Švédsko, 24. července 1879[2][3]
rytíř Řádu zlatého rouna – Španělsko, 19. prosince 1880[2][4]
rytíř velkokříže Řádu Kamehamehy I. – Havajské království, 1881[5]
velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána – Rakousko-Uhersko, 1881[6]
rytíř Řádu slona – Dánsko, 13. prosince 1884[2][7]
rytíř velkokříže Řádu svatého Olafa – Švédsko-norská unie, 11. února 1885[8]
velkostuha s řetězem Řádu chryzantémy – Japonsko, říjen 1887 – udělil japonský císař Meidži
velkokříž Řádu bílého sokola – Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství, 1891[9]
rytíř Řádu Mahá Čakrí – Siam, 18. prosince 1892[10]
rytíř Nassavského domácího řádu zlatého lva – Lucembursko, 29. července 1897
velkokříž s řetězem Řádu Karla I. – Rumunské království, 1907[11]
rytíř Řádu černé orlice – Německé císařství[2][12]
rytíř Řádu zvěstování – Italské království[2]
rytíř velkokříže Řádu věže a meče – Portugalské království
velkokomtur s meči Královského hohenzollernského domácího řádu – Německé císařství
Odkazy
Reference
Externí odkazy
_ribbon.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg)
