André Breton

André Breton
André Breton
Rodné jméno	André Robert Breton
Narození	19. února 1896; Tinchebray, Francie
Úmrtí	28. září 1966 (ve věku 70 let); Paříž, Francie
Místo pohřbení	Hřbitov Batignolles
Pseudonym	Breton, André
Povolání	spisovatel, básník
Alma mater	Lycée Chaptal
Literární hnutí	surrealismus
Významná díla	Surrealist Manifesto; Manifestoes of Surrealism; Second Surrealist Manifesto
Politická příslušnost	Komunistická strana Francie
Manžel(ka)	Simone Kahn, Jacqueline Lamba, Elisa Claro
Děti	Aube Breton
Vlivy	Arthur Rimbaud, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, René Guénon
Vliv na	Guy Debord, Luis Buñuel
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

André Breton (19. února 1896 Tinchebray (Orne), Francie – 28. září 1966 Paříž) byl francouzský básník a prozaik. Je považován za zakladatele a hlavního teoretika surrealismu.

Život

Jako mladý student medicíny psal lyriku, ovlivněn symbolisty, obzvláště Stéphanem Mallarmém. Na počátku roku 1916 se v Nantes seznámil s Jacquesem Vachém, který na něj měl rozhodující vliv. Intenzivně se zabýval Rimbaudem a pracemi Sigmunda Freuda, se kterým si také vyměnil několik dopisů a v roce 1921 ho ve Vídni navštívil. Psychoanalýza hrála rozhodující úlohu v jeho životě, první možnost zkoušet její poznatky v praxi se mu naskytla během první světové války, kdy sloužil jako asistent v psychiatrickém středisku II. armády v Saint-Dizier. Roku 1918 se seznámil s Guillaumem Apollinairem a v roce 1919 spolu s Louisem Aragonem a Philippe Soupaultem založil revui Littérature.

Poté, co v roce 1919 přišel z Curychu Tristan Tzara, se v Paříži začalo rozvíjet dadaistické hnutí a Breton se stal jeho členem. Po čase však začal jeho prostředky shledávat neúčelnými a došlo mezi ním a Tzarou k názorovým střetům. Jeho definitivní rozchod s dadaismem nastal v roce 1922. Už dva roky před tím, společně se Soupaultem, vydal Magnetická pole, automatický text, podle Bretonova pozdějšího vyjádření první surrealistické dílo vůbec. Nebylo prezentováno jako umění, ale jako práce v podstatě vědecká. Ačkoli šlo o vědu, která neuznává aparát logiky a zkoumá ty nejniternější oblasti lidského ducha. V roce 1924 spolu se svými přáteli – Louisem Aragonem, Paulem Éluardem a Benjaminem Péretem - oficiálně ustavil surrealistickou skupinu. Breton se pak po celou dobu jejího trvání nacházel v jejím středu, to nejen pro svůj teoretický přínos, ale i výjimečné osobnostní vlastnosti. Ačkoli později byl často nahlížen jako autoritativní vůdce.

V roce 1924 také vydal Manifest surrealismu, ve kterém ho definoval jako „čistý psychický automatismus“ a stal se redaktorem revui La Révolution Surréaliste (dvanáct čísel 1924–1929), orgánu nové skupiny. V surrealismu viděl syntezi myšlenek Rimbauda – „přeměnit život“ a Marxe – „změnit svět“. Okolo roku 1925 se začal dostávat do ideové blízkosti komunismu. Přesto zpočátku odmítal výzvy Pierra Navilla přejít k politické akci a důraz kladl stále především na otázky ducha bez jakékoli vnější kontroly, i marxistické. Do Francouzské komunistické strany vstoupil, stejně jako Louis Aragon, Paul Éluard, Benjamin Péret a Pierre Unik, v roce 1927.

Roku 1928 napsal svou dosud nejúspěšnější knihu – román Nadja. Nezachovává konvenční literární formu, ostatně literatura, tak jak je běžně chápána, byla jedním z hlavních bodů kritiky surrealistů, ale vypráví skutečný příběh způsobem ozřejmujícím surrealistické vnímání skutečnosti. Téhož roku se v Surrealismu a malířství (po rozšíření vydané znovu v roce 1965) snažil o poskytnutí teoretického základu surrealistickému malířství, představovanému dle něj umělci jako Max Ernst, Pablo Picasso, Joan Miró nebo André Masson. Spory uvnitř surrealistické skupiny v roce 1929 vedly k nutnosti jejího nového vymezení. Ve Druhém manifestu surrealismu ho tak Breton definuje jako společensko revoluční hnutí.

Breton a jeho přátelé měli stále větší problémy s komunistickou stranou. Na konci roku 1933 z ní byl, spolu s Éluardem a Crevelem, vyloučen. Napětí mezi ním a PCF definitivně vyvrcholilo v roce 1935. Breton se stal kritikem stalinismu. V době španělské občanské války se, stejně jako někteří další surrealisté (Tristan Tzara, Benjamin Péret), připojil na stranu republikánů. V roce 1935, v reakci na rozšiřování fašismu, založil spolu s Georgesem Bataillem skupinu levicových revolučních intelektuálů, známou pod názvem Protiútok, která si za cíl kladla především rozvoj a podporu revolučních sil. V roce 1938 se v Mexiku setkal u malíře Diega Rivery se Lvem Trockým. Společně došli ke shodě, že pro zachování revolučního potenciálu umění není možná jakákoli politická kontrola a vydali manifest Za nezávislé revoluční umění. Vyzýval k založení Mezinárodní federace nezávislého revolučního umění (FIARI), ta však byla předem odsouzena k neúspěchu.

Mezitím se surrealismus rozšířil i za hranice Francie a Breton začal v pozici propagátora hnutí cestovat po světě. Na pozvání Vítězslava Nezvala v roce 1935 navštívil i Československo. V roce 1938 organizoval v Galerii des-Beaux-Arts v Paříži Mezinárodní výstavu surrealismu.

V roce 1940, po obsazení Francie německým Wehrmachtem, odešel přes Malé Antily do New Yorku. Tam se setkal s Marcelem Duchampem a Maxem Ernstem, společně publikovali v časopisu VVV. Dále vydal Prolegomena k Třetímu manifestu surrealismu, anebo ne. Po válce se vrátil do Evropy, ale jeho naděje na nový společenský a politický začátek byla zklamána. Pořádal několik výstav, až do konce života se snažil působit podpůrně ve věci surrealismu.

V roce 1966 umírá a je pohřben na pařížském hřbitově Batignolles.

Dílo

Zastavárna (Mont de piété), poezie, 1919
Magnetická pole (Les Champs magnétiques), s Philippem Soupaultem, 1920
Svit země (Clair de Terre), poezie, 1923
Manifest surrealismu (Manifeste du Surréalisme), 1924
Rozpustný ryba (Poisson Soluble), integrální součást manifestu, 1924
Nadja, 1928
Surrealismus a malířství (Le Surréalisme et la peinture), 1928–1965
Druhý manifest surrealismu (Second Manifeste du Surréalisme), 1930
Neposkvrněné početí (L'Immaculée Conception), s Paulem Éluardem, 1930
Spojité nádoby (Les Vases communicants), 1932
Revolver s bílými vlasy (Le revolver a cheveux blancs), poezie, 1932
Vzduch vody (L'air de l'eau), poezie, 1934
Šílená láska (L'Amour fou), 1937
Za nezávislé revoluční umění (Pour un art indépendant révolutionnaire), se Lvem Trockým, 1938
Antologie černého humoru (Anthologie de l’humour noir), 1940
Prolegomena k třetímu manifestu surrealismu, anebo ne (Prolégomènes à un troisième manifeste ou non), 1942
Arkán 17 (Arcane 17), 1944
Óda na Charlese Fouriera (Ode à Charles Fourier), 1945
Rozhovory (Entretiens), 1952
Klíč k volnosti (La Clé des champs), 1953

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu André Breton na Wikimedia Commons
Autor André Breton ve Wikizdrojích (francouzsky)
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je André Breton
Osoba André Breton ve Wikicitátech