Antonín Pelc

Prof. Antonín Pelc
Narození	16. ledna 1895 Lišany Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	24. března 1967 (ve věku 72 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Slavín Vyšehradský hřbitov
Povolání	pedagog, spisovatel, malíř, karikaturista, učitel, ilustrátor, typograf, grafik a umělecký pedagog
Ocenění	národní umělec (1963)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Antonín Pelc, během druhé světové války ve Spojených státech užívající též pseudonym Antonín Peel,^[1] (16. ledna 1895 Lišany^[2] u Rakovníka – 24. března 1967 Praha) byl český karikaturista, malíř a ilustrátor.

V letech 1913–1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě.

Po druhé světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii.

V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny (1951) a nositelem Řádu práce. V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.^[3]

Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50. letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, především beletrie.

V pozdních letech se také věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem. Obrazy:

• Duo
• Atelier II (1936)
• Cyklista (1937)
• Venkovské zátiší
• Zátiší u okna

• Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. díl, N-Ž, ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995; s. 1012-1013.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Pelc na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Pelc
• Autor Antonín Pelc ve Wikizdrojích (anglicky)
• Antonín Pelc na stránkách Rabasovy galerie Rakovník
• Portrét A. Pelce od Václava Chocholy
• Antonín Pelc v informačním systému abART