Bekasina otavní v letuPták v typickém habitatu při hledání potravy
Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je středně velkým druhem bahňáka z čeledi slukovitých (Scolopacidae).
Popis
Velikosti kosa, podsaditá, s nápadně dlouhým rovným zobákem a krátkýma nohama. Dorůstá délky 25–28 cm, v rozpětí křídel měří 44–47 cm a váží 80–140 g. Svrchu je hnědá, tmavě skvrnitá, se světlými podélnými pruhy na hlavě a hřbetě a kaštanově hnědým, černě pruhovaným ocasem s bílým okrajem. Břicho a zadní okraj křídla má bílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Je velice podobná bekasině větší (G. media), která se liší o málo větší velikostí, tmavě pruhovaným břichem a více bíle pruhovanými křídly, avšak bez bílého zadního okraje.[2][3]
Žije skrytě, při vyplašení vyletuje nízkým klikatým letem a často se opakovaně ozývá nosovým „keč“. Typickým zvukovým projevem jsou mekavé zvuky vydávané samci chvěním ocasních per zejména v ranních a podvečerních hodinách při střemhlavém letu, který předvádí během obletování teritoria. Na zemi se ozývá také rytmickým, často dlouze opakovaným „tik ke tik ke“.[3][4]
Rozšíření
Hnízdí na rozsáhlém území Eurasie a v závislosti na počtu uznávaných poddruhů i v Severní Americe. Převážně tažný druh, evropští ptáci zimují v jižní a západní Evropě, Africe (jižně po rovník) a na Britských ostrovech (viz kapitolu Systematika).[5] Podzimní tah vrcholí v srpnu a září, zpět na hnízdiště přilétá hlavně v březnu až dubnu.
Evropská populace je odhadována na 930 tisíc až 1,9 milionu hnízdících párů, z nichž ve střední Evropě hnízdí asi 24–25 tisíc. Nejvyšších populačních hustot přitom dosahuje v Rusku, Skandinávii a na východě střední Evropy.[6] Její stavy v mnohých oblastech výrazně klesají; hlavním důvodem je ztráta přirozeného biotopu spojená zejména s odvodňováním mokřadů a intenzifikací zemědělství.[7]
Na území ČR je pravidelně, avšak řídce hnízdícím druhem; celková populace je zde odhadována na 500–1000 hnízdících párů a silně klesá.[3][8] Přes naše území také početně protahuje a nepravidelně v počtu 30-70 jedinců i zimuje.[3]Zvláště chráněná jako silně ohrožený druh.[9]
Živí se hlavně červy a hmyzem, dále měkkýši, korýši, pavouky a občas i semeny. Po potravě pátrá na bahnech a v mělké vodě, kde píchá do půdy svým dlouhým zobákem. Je jím přitom schopna malou kořist chytit a polknout, aniž by ji musela vytáhnout ze země. Při hledání potravy je ve vodě často ponořená až po břicho, do měkké půdy pak zobák mnohdy zapichuje až po kořen.
Hnízdění
Vejce bekasiny otavní
Hnízdí jednou ročně v dubnu až červenci. Hnízdiště vybírá samec, místo k zahnízdění samice. Hnízdo je na zemi v travinách, vystlané suchým rostlinným materiálem. Samice snáší většinou 4 (3–5)[3] hruškovitá, olivově zelená, tmavě skvrnitá, 39,2 × 28,3 mm velká[3] vejce, na kterých sedí sama po dobu 19–21 dnů, zatímco samec střeží teritorium. Mláďata hnízdo opouští krátce po vylíhnutí a rodiči jsou doprovázená dalších 19–20 dnů, kdy začínají létat. Plné vzletnosti pak dosahují ve věku 4–5 týdnů.[6]
Zajímavost
Pro Balty, zejména Litevce, byla v pohanském období bekasina posvátným ptákem, spojeným s kultem boha Perkunase (obdoba slovanského Peruna) a nazývali ji Perkūno oželis „Perkunova kozička“.
G. g. gallinago: většina eurasijského areálu, od Britských ostrovů východně až po Kamčatku a západní část Aleutských ostrovů. Tvoří 2 populace. První hnízdí západně od Uralu a zimuje hlavně v jižní a západní Evropě a severní a západní Africe. Druhá populace hnízdí východně od Uralu a na západní Sibiři a zimuje především v jihozápadní Asii a Africe jižně od Sahary.[5][10]
Jako další z poddruhů byla v minulosti popsána i bekasina otavní americká (G. g. delicata), lišící se hlavně větším počtem ocasních per. Po zpochybnění této klasifikace Banksem et. al. jej American Ornithologists' Union (2002) a South American Classification Committee (2005) uznali za samostatný druh – bekasinu americkou (G. delicata). BirdLife Taxonomic Working Group však tento krok odmítla učinit s tím, že morfologické rozdíly mezi oběma taxony spočívají pouze na šířce a počtu ocasních per a mnohdy se i překrývají. Klasifikace tohoto taxonu je proto zatím nejistá.[7]
Reference
↑The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑DIERSCHKE, Volker. Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN978-80-242-2193-9. S. 183.
↑ abcdefDUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN978-80-200-0927-2. S. 108.
↑BÁRTOVÁ, Eva. www.ptacisvet.cz [online]. [cit. 2008-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-08.
↑ abcHOYO, J. del, et al., eds. Handbook of the Birds of the World, vol. 3. Barcelona: Lynx Edicions, 1996. Dostupné online. ISBN84-87334-20-2. S. 496.
↑ abBAUER, Hans-Günther; BEZZEL, Einhard; FIEDLER, Wolfgang. Das Kompendium der Vögel Mitteleuropas: Alles über Biologie, Gefährdung und Schutz. Band 1: Nonpasseriformes – Nichtsperlingsvögel. Wiesbaden: Aula-Verlag Wiebelsheim, 2005. ISBN3-89104-647-2. S. 485-487.
↑Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.
↑Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2011-08-29]. Dostupné online.
↑DELANY, Simon; SCOTT, Derek; DODMAN, Tim. An Atlas of Wader Populations in Afrika and Western Eurasia. Příprava vydání David Stroud. Wageningen: Wetlands International, 2009. ISBN978-90-5882-047-1. S. 275.
.jpg)
