Skládá se ze tří regionů: dva jsou tvořeny skupinami ostrovůJižní Shetlandy a Jižní Orkneje a třetím je území v Antarktidě Grahamova země. Společným znakem všech tří je skutečnost, že nejsou trvale osídlené a jsou z 80 až 90 % zaledněné.
Britské antarktické území, které vzniklo 3. března 1962, je přímo spravované britským Ministerstvem zahraničí (Foreign and Commonwealth Office). Řídí je v Londýně sídlící komisař (Commissioner), od roku 2021 to je Paul Candler.
Poznámka: Grahamova země je v tomto článku jméno regionu, tj. celého kontinentálního území britského sektoru (mezi 20° a 80° západní zeměpisné délky) včetně Antarktického poloostrova a přilehlých ostrovů. Region dostal jméno po své části, po území Grahamova země, která se nachází v severní části Antarktického poloostrova.
V roce 1962 bylo vytvořeno z Jižních Shetland, Jižních Orknejí a Grahamovy země Britské antarktické území, řízeno nejprve vysokým komisařem sídlícím na Falklandách. Teprve roku 1989 přešla správa území přímo pod Ministerstvo zahraničí.
Nároky druhých zemí
V roce 1940 vznesly Argentina a Chile nároky na části britského sektoru, které se dokonce překrývají i mezi sebou navzájem o 21°.
Spojené království opírá svůj nárok na nabytí sporného území na základě teorie okupace. Podle ní vznikne právo na území, které nepodléhá výkonné moci žádného státu, jeho pouhým obsazením a dlouhodobým vládnutím nad ním.
Argentina a Chile vyhlašují svá práva na základě teorie geologickékontinuity která se opírá o skutečnost, že Antarktida je součásti původního prakontinentu Gondwany, jenž zahrnoval také Jižní Ameriku a Antarktický poloostrov je vlastně pokračováním andského pohoří.
Antarktická smlouva
Teprve podepsaní smlouvy na závěr Washingtonské konference dne 1. prosince 1959 zklidnilo napjatou situaci mezi Spojeným královstvím, Argentinou a Chile svářícími se o Britské antarktické území. Byla tehdy podepsána tzv. Antarktická smlouva (v ČR zákon č. 276/2003 Sb. o Antarktidě …) ve které se mj. státy mající území v Antarktidě zavázaly po dobu 50 let zachovat status quo a neuplatňovat práva vlastníků. Tato a navazující smlouvy, jako např. Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě, stanovily práva, povinnosti a zákazy při využívání Antarktidy. Smlouvy pokrývají území od Jižního pólu až k 60. rovnoběžce.
Obyvatelé
Na Britském antarktickém území nežije žádné stálé obyvatelstvo a není tam vykonávána žádná hospodářská činnost. V průběhu místního léta se na polárních stanicích zdržuje okolo 400 vědců, přes zimní období jejich počet klesá na 50. Každoročně do těchto oblastí připlouvají na lodích tisícovky výletníků a mnozí i vystupují na pevninu.
První známky pro toto území nechala britská poštovní správa vytisknout v roce 1963 a byly opatřeny nápisem BRITISH ANTARCTIC TERRITORY. Vyznačovaly se stylem britských známek, náměty se vztahovaly k Antarktidě. Byly zde používány i známky tištěné pro celé britské Společenství. Od roku 1879 je území nepřímo členem UPU (Světová poštovní unie).[1]
Odkazy
Reference
↑HLINKA, Bohuslav; MUCHA, Ludvík. Filatelistický atlas, 3.vydání. Praha: GKP, 1986. Kapitola Britské antarktické území, s. 210.
United Kingdom - British Antarctic Territory [online]. Commonwealth Secretariat, London, UK, rev. 11.01.2002 [cit. 2012-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 15-08-2007. (anglicky)
British Antarctic Territory: Research and Discovery [online]. British Antarctic Territory, Polar Regions Unit, London, UK [cit. 2012-01-27]. Dostupné online. (anglicky)
Antarctica [online]. Foreign & Commonweralth Office, London, UK, rev. 06.12.2012 [cit. 2012-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-09. (anglicky)
České právo životního prostředí: 3/2003 [online]. České společnost pro právo životního prostředí, Národní třída 18, Praha, rev. 2003 [cit. 2012-01-27]. Dostupné online.
Zprávy ALFA9: Přidružená území Evropské unie - Britské antarktické území [online]. Soft Books, s.r.o., Na okraji 42, Praha 6, rev. 24.09.2010 [cit. 2012-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
Polární výzkum na MU [online]. Masarykova Univerzita, Brno [cit. 2012-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-15.