Concerto Grosso, H. 263, je koncertní dílo Bohuslava Martinů (1890–1959), inspirované barokní hudební formou concerto grosso (třívětá skladba pro skupinu sólistů a orchestr). Toto dílo vzniklo v druhé polovině roku 1937, je v něm přítomná zralost závěru autorova pobytu v Paříži a zároveň předznamenáva rozmach jeho tvořivosti, který povede Bohuslava Martinů k vrcholným uměleckým počinům.
Okolnosti vzniku
Ještě v polovině roku 1937 se Martinů věnoval své známé kantátě Kytice. Hlavní skladatelovou doménou se stala díla symfonická a komorní a sem patří i Concerto grosso, dílo nazvané výslovně podle hudební formy. Právě v této formě B. Martinů již delší dobu nacházel potěšení. Jak sám napsal v rozboru k premiéře díla:
,,Mám oblibu pro tuto formu, která se nalézá uprostřed mezi hudbou komorní a hudbou symfonickou."[1]
B. Martinu se rozhodl zpracovat tuto formu nejdokonaleji jak jen to šlo, ve velké myšlenkové náročnosti a bez jakékoliv nadřazenosti nástrojů. Sám jeho hledisko okomentoval:
,,Samozřejmě jsem nesledoval tradiční formu concerto grosso, ale spíše charakteristické alternace 'soli' a 'tutti', které jsem svěřil klavírům, dřevěným nástrojum a smyčcům..."[2]
Právě prostřednictvím této staré a strukturálně velmi striktní formy autor dokázal prokázat hodnotu svého umění. Právě zde Bohuslav Martinů opravdu ověřuje svou tvůrčí zdatnost. Navíc se ještě snaží i o mírnou konfrontaci svého moderního kompozičního pohledu s mistrovstvím staré skladatelské formy.
Krátky rozbor díla
Concerto grosso Bohuslava Martinů, se skládá ze tří částí, tří vět, kde hlavní složku představují dva klavíry. Autor zachovává klasickou strukturu vět tedy první rychlou, následně pomalou a poslední je velmi rychlá. Podle rozboru Miloše Šafránka v první větě: ,,pracuje s malou hudební buňkou, spíše rytmickou, půltaktovou, která spojuje vývoj ostatních motivů a objevuje se v nejrůznějších variacích až do konce, kde nezůstane nic jiného než tato malá buňka v plénu orchestru."[2] O druhé větě napsal: ,,dlouhý zpěv, violoncello a smyčce, trvající v plné dynamické síle a výrazu téměř přes celou větu."[2] Závěrečné rondo má ,,živou povahu a oba klavíry hrají velkou část sólovou, vynášejí témata..."[2]
Uvedení a ohlasy
Concerto grosso psal autor v Paříži v rozmezí října a listopadu 1937. Ze začátku ho plánoval vydat ve Vídni, což se mu také s mírným zpožděním podařilo prostřednictvím Universal Edition. Stejně i tak premiéra díla měla zpoždění, protože vojenské události začali zasahovat taktéž do životů pařížských umělců. Dílo bylo premiérované (dirigované) Sergejem Kusevickijm 14. 11. 1941 v Bostonu, ve Spojených státech amerických, kam autor odešel kvůli okupaci a kde bylo dílo přijato s velkým a trvalým úspěchem.
Dirigent Gomer L. Jones, 10. listopadu 1957 v rámci koncertu University Chamber Orchestra Michigan napsal: ,,Je to skvělý příklad plodného vlivu barokní hudby na soudobého vnímavého skladatele. Martinů se chopil ideje concerto grosso a ztělesňuje ji ve skladbu, jejíž energie, strukturální logika a opravdovská originalita ji vsadí podle našeho názoru mezi nejvybranější díla, jež vytvořilo dvacáté století. "[3]
Odkazy
Reference
- ↑ NEDBAL, Miloslav. Bohuslav Martinů. Praha : Panton, 1965. str. 38
- ↑ a b c d NEDBAL, Miloslav. Bohuslav Martinů. Praha : Panton, 1965. str. 38, 39
- ↑ MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů – osud skladatele. Praha : Karolinum, 2002. str. 262
Literatura
- MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: Jaroslav Mihule. Prague: Orbis, 1972.
- MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů – Osud skladatele. Prague : Karolinum, 2002.
- NEDBAL, Miloslav. Bohuslav Martinů. Praha : Panton, 1965.
Externí odkazy