Domácí vzdělávání

Domácí vzdělávání (v českém školním prostředí jako jedna z forem "individuálního vzdělávání") je alternativní formou vzdělávání. Dítě do školy nedochází a je obvykle vyučováno doma rodičem, nebo učitelem.^[1]

Domácí vzdělávání vychází z nejpřirozenější výuky v rámci rodinné, nebo kmenové komunity. Domácí vzdělávání bylo a je běžné na celém světě (například Japonsko, USA, Velká Británie atp.) V USA se podíl této formy vzdělávání v posledních letech výrazně zvyšuje, v roce 2016 bylo v této zemi vzděláváno doma 2,3 milionu dětí, v letech 2021-2022 bylo ve Spojených státech přibližně 3,1 milionu studentů domácího vzdělávání.^[2]

Domácí vzdělávání se poprvé vyskytlo ve druhé polovině 20. století v USA.  Jedni z prvních rodičů, kteří se rozhodli neposlat své děti do školy a učit je sami doma, se objevovali na přelomu 70. a 80. let. V této době byla v USA povinná školní docházka, která nepřijímala domácí vzdělávání jako alternativní formu, a proto se tyto rodiny setkávaly s obtížemi typu žalob a podobně.^[3]

Významný vliv na postupnou legalizaci domácího vzdělávání v USA mělo rozhodnutí nejvyššího soudu v kauze Parham v. J. R. z roku 1979, který prohlásil, že by domácí vzdělávání mělo být legalizováno i když se občas rodiče nemusí chovat tak, jak by měli. Přes počáteční těžkosti bylo domácí vzdělávání postupně legalizováno ve všech padesáti státech USA.^[4]

Z USA se myšlenka domácího vzdělávání šířila i do jiných zemí. Nejvíce populární je především v anglosaském světě (kromě USA v Anglii, Kanadě, Austrálii, na novém Zélandu a v Jihoafrické republice).^[4]

V České republice bylo pokusné ověřování domácího vzdělávání na prvním stupni (od první do páté třídy) zahájeno až ve školním roce 1998/1999.^[5]

Od roku 2005 je domácí vzdělávání uznáváno jako plnohodnotná alternativa ke vzdělávání se na základní škole.^[6]

Jednotlivé státy postupně přijímaly zákony umožňující tento alternativní způsob vzdělávání. Domácí vzdělávání bylo v roce 2014 uzákoněno formou vzdělávání v téměř všech vyspělých státech světa.^[4]

Důvodem, proč je domácí vzdělávání úspěšné a vhodné pro některé děti je fakt, že rodič (či jiný kvalifikovaný pracovník), který vzdělává své dítě doma, přesně ví, co jeho dítě zajímá, a co se potřebuje doučit.^[7] Naopak jednou z nevýhod domácího vzdělávání je často považován nedostatečný sociální kontakt s vrstevníky.^[8]

Domácí vzdělávání bylo nejprve povoleno jako experiment Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ověřováno Výzkumným ústavem pedagogickým.^[9]

Od 1. ledna 2005 je domácí vzdělávání uzákoněno jako jedna z forem individuálního vzdělávání pro žáky prvního stupně. Od tohoto roku je možné požádat o tento typ vzdělávání na všech základních školách v ČR.^[10]

Od školního roku 2007/2008 probíhá v České republice pokusné ověřování domácího vzdělávání na druhém stupni základních škol. V roce 2015 byl rozšířen seznam škol, kde probíhá experimentálně domácí vzdělávání na 2. stupni.^[9]

V případě, že se rodiče dítěte rozhodnou pro domácí vzdělávání, jsou povinni oznámit toto rozhodnutí škole, ve které budou pokračovat v plnění povinné školní docházky.

Podmínky vzdělávání žáků domácího vzdělávání vycházejí z ustanovení školského zákona. Podmínky jsou ve školském zákoně nastavené obecně, a proto škola musí na základě své vlastní situace tyto podmínky přizpůsobit tak, aby byl zákon dodržen.

Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí zkoušky z příslušného obsahu vzdělávání, stanoveného školním vzdělávacím programem pro daný ročník. Tuto zkoušku organizuje ředitel školy na začátku každého pololetí. Na řediteli také závisí, kteří pedagogové u zkoušky budou. K řádnému průběhu zkoušky stačí jeden pedagog, u nějž žák zkoušku vykoná.

• písemný test – písemná zkouška (např. diktát, doplňovací cvičení, slohová práce…)
• ústní přezkoušení
• předložení portfolia – předvedení praktických dovedností (např. z předmětů výchovného zaměření)
• prezentace
• rozhovor v cizím jazyce
• kombinace uvedených metod

Formy přezkoušení by měly být se zákonným zástupcem žáka projednány již při povolování domácího vzdělávání.

O závěrečném hodnocení rozhoduje pedagog. Vychází přitom z výsledků přezkoušení, případně z předložených materiálů dokládajících výsledky vzdělávání. Výsledky žáka přezkušující pedagog posuzuje s ohledem na dosažení očekávaných výstupů stanovených pro předmět a ročník ve školním vzdělávacím programu.^[11]

Mezi výhody domácího vzdělávání patří například:

• Trávení více času rodičů se svými dětmi.
• Dětem je umožněno dospívat podle jejich vlastního tempa.
• Výuka se přizpůsobuje individuálním potřebám a zájmům dítěte.
• Děti mají prostor věnovat se svým zájmům a rozvíjet svůj talent.
• Doma vzdělávané děti se stávají samostatnými.

Mezi nevýhody domácího vzdělávání můžeme zařadit například:

• Rodiče nesou veškerou zodpovědnost za vzdělání dítěte.
• Rodiče si často nejsou jisti, jestli dělají vše dobře, a hlavně zda dělají dostatek pro vzdělání svých dětí.
• Nedostatek kontaktu s vrstevníky
• Mohou také nastat problémy se socializací dítěte
• Není umožněna týmová spolupráce dětí^[12]

• Kašparová, I. (2017). Domácí vzdělávání jako výraz kulturního kreativismu. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 53(01), 79-100.
• Kostelecká, Y., Machovcová, K., Beláňová, A., & Štambergová, R. (2018). Sebepojetí absolventů domácího vzdělávání a jejich spolužáků: pilotní studie. Pedagogická orientace, 28(2).
• Jančaříková, K. (2007). Portfoliové hodnocení v domácím vzdělávání. Metodický portál www. rvp. cz: výběr příspěvků. Praha: VÚP, 120-123.
• Hána, D., & Kostelecká, Y. (2019). Domácí vzdělávání v kontextu evropských vzdělávacích systémů. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu domácí vzdělávání na Wikimedia Commons
• Stránky Asociace pro domácí vzdělávání
• Komentář MŠ k § 41 zákona 561/2004 Sb.