Share to: share facebook share twitter share wa share telegram print page

Družstvo v prvním sledu

Titulní strana časopisu "V boj",
číslo 27, rok 1939, Vojtěch Preissig[1]

Družstvo v prvním sledu byla ilegální odbojová organizace (skupina) působící na území Protektorátu Čechy a Morava v období od března 1939 do listopadu 1939.[2] Její členové založili ilegální časopis V boj a zajišťovali jeho vydávání a distribuci. Organizace vznikla díky odbojářské iniciativě Josefa Škaldy a lidí soustředěných kolem něj. Mezi květnem 1939 a listopadem 1939 vydala tato odbojová skupina prvních 27 čísel ilegálního týdeníku V boj. Zpočátku jen v nákladu kolem 500 výtisků, později pak již v počtu 5000 až 7000 exemplářů od každého čísla.[3] (Počet stránek jednoho čísla se pohyboval od 7 do 25. Jako týdeník vycházel každý pátek.[4]) Družstvo v prvním sledu bylo definitivně rozbito úderem gestapa na podzim roku 1939, když jeho struktura byla rozkryta (s pomocí konfidentů gestapa Rudolfa Kotrbatého a Jaroslava Nachtmanna). Ve vydávání ilegálního časopisu V boj pak pokračovala další garnitura odbojářů v podobě dvou paralelně působících redakcí.[5]

Vznik ilegální organizace

Odbojová organizace (skupina) "Družstvo v prvním sledu" (ve vojenských termínech to znamená jednotku postupující v čele útoku[6]) vznikla už 15. března 1939 kolem penzionovaného policejního úředníka, bývalého legionáře[7] a předsedy vinohradské pobočky "Svazu československých záložníků a bývalých vojáků" majora Josefa Škaldy (krycí jméno "Taťka"[6]). Tato organizace našla náplň své odbojové činnosti – stala se první garniturou vydavatelů ilegálního časopisu V boj.[1] Na "ustavující" schůzce ve Škaldově bytě v Praze na Vinohradech [p 1] složili zakládající členové "Družstva v prvním sledu" (většinou bývalí vojáci a legionáři) slavnostní přísahu:

„ Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře ve znovuobnovení republiky slibujeme, že budeme bojovat za práva republiky a lidskosti do posledního muže a do poslední krůpěje krve. Ve jménu naší národní cti, ve jménu všeho toho, co je nám jako Čechům nejvýše svaté, přísaháme, že bojovat budeme proti všem nepřátelům našim do té doby, dokud národ náš nebude opět osvobozen. Slibujeme z boje neutíkati, nebezpečí se neohýbati, rozkazů svých vedoucích poslouchati, nepřátele o milost nikdy neprositi a smrti se nelekati a za svobodu vlasti své vše i život položiti. “
— Slavnostní přísaha členů Družstva v prvním sledu [1]

Kromě Josefa Škaldy byli tomuto aktu přítomni: Jindřich Benetka, Václav Boháček, František Pařízek, Ing. Bohuslav Svoboda, Jaroslav Straširipka a Jaromír Vaněček. V domě byla umístěna i dílna Škaldova švagra, kde byla bezprostředně po začátku okupace vydávána první čísla časopisu V boj.[8] Dnes (rok 2015) je na domě umístěna pamětní deska (viz níže).

Obdobná "ustavující" schůzka "Družstva v prvním sledu" se uskutečnila brzy po 15. březnu 1939 i mezi zaměstnanci Památníku národního osvobození na Vítkově [p 2] Schůzky se účastnili: Vojtěch Preissig, Josef Škalda, Emanuel Prüll [p 3], František Vik [p 4] a další. Tato skupina vydávala první variantu časopisu V boj. V budově Památníku se konaly některé redakční schůzky (a Viktor Preissig zde vytvořil obálku k prvnímu a druhému číslu časopisu V boj)[8]

Pamětní deska

Pamětní deska s portrétem
Josefa Škaldy
(Praha 2, Budečská 1026/14)

Pamětní deska na domě na adrese: Praha 2, Budečská 1026/14 [p 5] nese text:

ZDE V BŘEZNU R. 1939
    JOSEF ŠKALDA    
S NĚKOLIKA SPOLUPRACOVNÍKY
ZALOŽIL ILLEGÁLNÍ ČASOPIS
    V BOJ    
DRUŽSTVO V PRVNÍM SLEDU

SVOJI PRÁCI PRO VLAST
    ZAPLATIL ŽIVOTEM
BYL SŤAT V BERLINĚ PLÖTZENSEE
    23. LEDNA 1942    

pamětní deska [13][14]

Jak to všechno začalo

Benešův projev a leták "Duch a Meč"

Dne 19. března 1939 byl zahraničním rozhlasem odvysílán rozhlasový projev prezidenta Edvarda Beneše (přenášený z univerzity v Chicagu).[15] V tomto projevu Beneš protestoval proti okupaci Čech a Moravy. K americké veřejnosti a ostatnímu světu se obracel s protestem a s výzvou, aby okolní demokratické a dosud svobodné státy nedopustily trvalé ovládnutí Evropy nacismem.[3] Dr. Přemysl Šámal Benešův projev stručně zaznamenal a tyto poznámky předal (prostřednictvím své manželky Pavly Kropfové) malířce Jaroslavě Klenkové [p 6], odkud text (po několikerém předání) doputoval až k Josefu Škaldovi. Ovlivněn myšlenkami v prohlášení prezentovanými rozmnožil Škalda na cyklostylu asi sto výtisků (se zkrácenou řečí dr. Edvarda Beneše) v kanceláři Svazu československých záložníků a bývalých vojáků [p 7] ve formě letáku ("Duch vždy zvítězil nad Mečem") za účelem podělit jimi své nejbližší přátele.[1]

„ Do posledního dechu budu pokračovat v boji za svobodu našeho národa a za jeho práva. Jsem si jist, že náš národ z tohoto zápasu, tak jako to dokázal předtím v historii, vyjde statečný a hrdý, jako byl po celou dřívější dobu, a že vždy bude na jeho straně sympatie, uznání a láska všech slušných lidí na celém světě. Pravda vítězí. “
— Z Benešova projevu 19. března 1939 [6][15]

Cesta od Josefa Škaldy k Vojěchu Preissigovi

Obchodník Josef Sejkora následně odnesl několik výtisků Škaldova letáku do Památníku osvobození v Praze na Žižkově. Major Emanuel Prüll nasměroval Sejkoru na Spořilov, kde bydlel bývalý účastník odboje z první světové války, stoupenec T. G. Masaryka – malíř a grafik Vojtěch Preissig. Preissig už delší dobu zvažoval možnost vydávat ilegální tiskoviny a se Sejkorou se dohodli na pravidelném vydávání časopisu.[1]

Název a koncepce časopisu

Titulní strana časopisu "V boj",
rok 1939, Vojtěch Preissig[4]

Byl to Josef Sejkora, kdo navrhl[8] název časopisu "V boj" podle listu, který byl vydáván za první světové války legiemi v Itálii (kolem roku 1917), kde Sejkora bojoval[6]. K názvu "V boj" pak Josef Šklada připojil dovětek "Družstvo v prvním sledu". V záhlaví každého čísla mělo být uvedeno heslo prezidenta T. G. Masaryka "Pravda vítězí", které Vojtěch Preissig poupravil na "Pravda zvítězí". Na obálku prvního čísla nakreslil Vojtěch Preissig státní znak – dvouocasého lev, který v drápech trhal německou svastiku.[1][6]

Hlavou ilegální skupiny se stal Josef Škalda, ideovým otcem časopisu "V boj" pak Vojtěch Preissig. Spojení Preissiga s vydavateli časopisu V boj zajišťoval Josef Sejkora, který se s Preissigem setkával buď u Preissigových doma (na Spořilově), nebo v Památníku osvobození (na Vítkově).[1]

Okruh spolupracovníků "Družstva"

Okruh spolupracovníků "Družstva v prvním sledu" se poměrně rychle začal rozšiřovat. Mezi prvními spolupracovníky "Družstva", kteří se do vydávání a rozšiřování časopisu V boj záhy zapojili byli:[1][6]

  • obchodník Josef Sejkora,
  • nakladatel Otakar Vaněk,
  • tiskaři Josef Krupička (z Vokovic), František Pařízek, Jaroslav Straširipka,
  • ústřední ředitel vydavatelství Malantrich Jaroslav Šalda,
  • legionář major Jan Sadílek,
  • spisovatelé Jan Týml, R. J. Vonka,
  • redaktoři František Ročen, Eduard Maška,
  • malířka Milada Marešová, grafik Vojtěch Preissig a jeho dcera Irena Bernášková,
  • Jaromír Vaněček, Václav Boháček, Jindřich Benetka, Ing.Bohuslav Svoboda,
  • tchán Josefa Škaldy František Ducháček, manželka Josefa Škaldy – Olga Škaldová, [p 8]
  • manželé Anna Němečková a Jaroslav Němeček,
  • manželé Helena Slabová a Karel Slab,
  • Karel Lukeš, MUC. František Glesinger, Antonín Hedvík, Miloslav Kopernický, Jindřich Rohn, Karel Koza, Jaroslav Záluský, Otto Veselý, František Štěpánek, Václav Žižka, a další ....

Ke ilegální skupině "Družstvo v prvním sledu" se brzy přidali i další osobnosti: redaktor Ivan Herben, JUDr. Ladislav Rašín, JUDr. Prokop Drtina, spisovatel Ph.Dr. Jaroslav Werstadt a komunista Jan Zika.[6] Na jubilejním 27. čísle (k výročí 28. října 1939) se podíleli i Jan Drda a Josef Hora,[6] který používal pseudonym "Jan Víra".[4][6]

Zákulisí výroby a distribuce V boje

První redakční okruh

První redakční okruh tvořili Josef Škalda, redaktor Eduard Maška, Jan Peč, F. Kotrba, O. Brenner. Po zatčení Eduarda Maška (6. října 1939) převzala jeho funkci redaktora novinářka, spisovatelka a překladatelka Milena Jesenská.[1]

První číslo časopisu V boj

Koncem dubna 1939 získal Josef Sejkora pro tisk časopisu V boj tiskaře Josefa Krupičku z Vokovic. Ten měl doma vlastní rozmnožovací stroje a možnost nákupu papíru.[1] První číslo časopisu V boj se tisklo v bytě u Krupičků [p 9] na přelomu dubna 1939 a května 1939 za vydatné pomoci jeho manželky a syna Josefa.[1] Tímto způsobem byl tiskař Krupička schopen tisknout nákladem až 5000 exemplářů za týden.[8] [p 10][1]

Kde a jak se tiskl V boj

S pravidelným tiskem časopisu V boj souvisela i konspirační opatření, která zahrnovala střídavé přemisťování cyklostylů (po jednom až dvou týdnech) z místa na místo. Tisklo se tak střídavě v bytě Jaroslava Straširipky, Josefa Krupičky, Josefa Škaldy, Antonína Jiřiny, a na dalších místech. Naposledy (27. číslo časopisu V boj) se tisklo ve čtvrtém patře paláce Zlatá Husa na Václavském námětí (viz dále). Výroba každého čísla trvala několik dní. Kromě rodiny Krupičkových pravidelně pomáhali s výrobou Josef Sejkora, Jaroslav Straširipka, Josef Škalda, příležitostně pak Jaromír Vaněček, major Jan Sadílek a jiní. S přepisováním textů rukopisů na rozmnožovací blány pomáhaly i všechny tři dcery Vojtěcha Preissiga: Vojtěška, Irena (Inka) a Yvona.[1]

Kdo financoval V boj

První čísla financovali jednotliví členové ilegální skupiny "Družstvo v prvním sledu". Později ale časopis získal některé movitější podporovatele:[1]

Pravidelné (týdenní) vydávání časopisu ve velkém nákladu (až 5 000 výtisků) bylo finančně stále náročnější. V květnu 1939 se v bytě Josefa Škaldy [p 12] uskutečnila schůzka vydavatelů ilegálních časopisů ISNO a "V boj" s představiteli organizace Obrana národa – Čeňkem Kudláčkem a Jaroslavem Hájíčkem. Na schůzce bylo přislíbeno, že vydávání časopisu V boj bude spolufinancováno ze strany Obrany národa a že Obrana národa podpoří V boj nejen finančně ale i redakčně. Tímto krokem ale Škaldova skupina de facto ztratila právo přímo a výlučně rozhodovat o obsahu časopisu V boj a nadále se stala vlastně už jen jeho výrobní složkou.[1]

Zdroje informací pro V boj a jeho přispěvatelé

Obsahem jednotlivých čísel časopisu V boj byly překlady článků ze zahraničního tisku a původní články členů Družstva v prvním sledu (vycházely z konspiračních důvodů podepsány různými krycími jmény).[1]

  • Překladatelskou práci vykonávali Vojtěch Preissig, redaktor Eduard Maška, Jan Peč, Ing. Prouska nebo plukovník generálního štábu Krčka. Zahraniční tiskoviny (francouzské, americké, anglické, polské, ruské) dostával Josef Škalda z cenzurního oddělení zahraničních novin na policejním ředitelství (od Karla Lukeše).
  • Olga Škaldová a členové rodiny Vojtěcha Preissiga (jeho dcery) získávali informace poslechem zahraničního rozhlasu.
  • Původní články (zprávy z domova, různé stati, komentáře, úvodníky, úvahy ale i básně[4] apod.) psali: redaktor Eduard Maška, O. Brenner, A. Nehasil, Karel Lukeš, Milena Jesenská, Václav Vlk [p 13], V. Mareš, …[p 14]
  • Titulní strana byla kreslená a tvořili ji: Josef Škalda, Vojtěch Preissig, Josef Krupička, major Emanuel Prüll, major Jaroslav Riedl [p 15], major František Vik, …[p 16]
  • Karikatury kreslil Karel Slaba.[1]

Rozsah pokrytí území

Časopis V boj se brzy stal hlavním ilegálním časopisem protinacistického odporu na Němci okupovaném Protektorátu Čechy a Morava. Škaldova skupina (včetně distribuční a kolportérské sítě) pokrývala prakticky celé území tehdejšího protektorátu.[1] Odhaduje se, že čítala více než 500 osob.[3] "Družstvu v prvním sledu" se v celkem krátké době podařilo vybudovat poměrně rozsáhlou distribuční a kolportážní síť. Maximální týdenní náklad 5 000 kusů výtisků byl dělen do menších distribučních dávek (po 200 až 500 exemplářích). Tyto "balíčky" byly kolportovány do skupin a podskupin dalších distributorů dislokovaných nejen v Praze, ale i na venkově. Na těchto kolportážních pozicích pracovali ilegálové z řad vojáků, záložníků, sokolů a inteligence. Pokud byla v některé kolportážní větvi potřeba výtisků vyšší, docházelo k opětovnému rozšiřování "V boje" na základě originálních tisků a to v podobě celých čísel časopisu nebo jen letáků (Pokud chybělo technické vybavení, mnozí distributoři si časopis nebo jeho části přepisovali sami na psacích strojích). Různými cestami se pak ilegální "V boj" dostával i za hranice protektorátu.[1]

Změna v redakci

Během podzimu 1939 byl na post hlavního redaktora "V boje" prosazen Obranou národa bývalý vedoucí brněnské redakce Lidových novin Ivan Herben.[1][5] [p 17] (Jeho předchůdce major Josef Zuska je některými prameny[1] nesprávně označován za hlavního redaktora "V boje".)[1]

Události 10. listopadu 1939 – Poslední číslo „V boje“

Prostory Hotelu Zlatá husa [p 18] v dolní části Václavského náměstí sloužily jako časté místo schůzek první garnitury vydavatelů časopisu V boj. Ve čtvrtém patře zadního traktu hotelu se zde i časopis tiskl. Nejinak to bylo i v případě posledního – 27. čísla časopisu V boj dne 10. listopadu 1939.[1]

Číslo 27 mapovalo a reagovalo na události spojené s 28. říjnem 1939, kdy došlo v Praze a některých dalších městech protektorátu k protiněmeckým demonstracím. Jeho rozmnožování probíhalo na několika různých místech; část nákladu 27. čísla časopisu už byla dokončena před 8. listopadem 1939, kdy byl zatčen tiskař Josef Krupička.[1] Na tuto událost reagovalo „Družstvo“ plánem přesunout tiskařské stroje do podzemí na vybrané místo v pražské kanalizaci, ale k jeho provedení už nedošlo. Nakonec bylo rozhodnuto dohotovit zbytek exemplářů 27. čísla na „osvědčeném“ místě – v Hotelu Zlatá husa.[1] Kvůli zradě konfidenta gestapa Rudolfa Kotrbatého [p 19] už ale bylo toto místo v „hledáčku“ gestapa.

Inka Bernášková donesla ten den, 10. listopadu 1939, do hotelu malované obálky, určené pro toto vydání, které koloroval její otec Vojtěch Preissig. Tady se krátce setkala s Josefem Sejkorou, který ji informoval o zatčení Josefa Krupičky. V době, kdy Josef Škalda končil poradu redakce, gestapo obklíčilo široké okolí hotelu. Když Josef Škalda a Josef Sejkora v poledne spolu s balíky výtisků určených pro kolportéry opustili hotel, byli uprostřed Václavského náměstí zastaveni gestapem. V pasáži Alfa došlo ke srážce. Škalda vytáhl revolver a namířil na gestapáka. Stiskl spoušť, ale rána nevyšla. Než stačil pálit podruhé, srazil mu jiný gestapák ruku a další pomocníci gestapa se Škaldy a Sejkory zmocnili. Škalda byl na místě brutálně zmlácen[6] a následně ve vyšetřovnách gestapa podroben krutým výslechům.[1][6]

Jen o několik hodin později téhož dne (10. listopadu 1939) byl v zadním traktu Hotelu Zlatá husa překvapen a po potyčce s gestapem zatčen spolupracovník redakce Jaroslav Straširipka. Odpoledne přišla ještě do Zlaté Husy i Olga Škaldová, ale podařilo se jí zatčení uniknout a následně varovat ostatní spolupracovníky. Poté s falešnými doklady opustila Prahu.[1]

  • Titulní stránky posledních tří čísel časopisu V boj (autor: Vojtěch Preissig)
  • Číslo 25 (Věrni zůstaneme)[4]
    Číslo 25 (Věrni zůstaneme)[4]
  • Číslo 26 (Opustíš-li mne…)[4]
    Číslo 26 (Opustíš-li mne…)[4]
  • Číslo 27 (Padlým, kteří žijí)[4]
    Číslo 27 (Padlým, kteří žijí)[4]

Závěr

V několika následujících dnech gestapo zatklo Františka Ducháčka, Václava Škaldu, Františka Holického, Jaromíra Vaněčka, MUC. Františka Glesingera, A. Nehasila, Annu Němečkovou a Jaroslava Němečka, a další. Další zatýkání gestapa pak vedlo k definitivnímu rozpadu "Družstva v prvním sledu".[8] Ostatní nezatčení ilegálové z okruhu vydavatelů časopisu V boj buď emigrovali do zahraničí nebo se ukryli mimo Prahu a pak se zcela "ponořili" do ilegality.

Lze konstatovat, že jádro ilegální skupiny kolem Josefa Škaldy bylo definitivně rozkryto a rozbito gestapem na podzim roku 1939. Josef Škalda byl zatčen gestapem 10. listopadu 1939 (viz výše). Na jeho zatčení se podílel konfident gestapa Jaroslav Nachtmann.[8][22]

Odsouzení a poprava Josefa Škaldy

Josef Škalda byl shledán vinným (a označen za "nepřítele Říše"[3]). Lidovým soudním dvorem byl odsouzen k trestu smrti za spáchání velezrady (za "velezrádné štvavé psaní velkého rozsahu"[3]) a za pokus o vraždu úředníka pražské státní policie[6]. Popraven byl stětím dne 23. ledna 1942 v Berlíně-Plötzensee.

Další garnitury časopisu V boj

Podrobnější informace jsou uvedeny v hesle (článku) o ilegálním časopisu V boj

Na činnost původní organizace (tzv. první garnituru) navázaly hned dvě následnické skupiny: spořilovská (někdy označovaná jako civilní) a holešovická (někdy označovaná jako "vydání H" nebo též vojenská).[5]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V letech 1940–1945 "Humboldtova" (německy Humboldtstrasse); nyní (2015) Budečská 1026/14, Praha 2[8]
  2. ↑ V letech 1933–1940 "U Památníku"; v letech 1940–1945 "Na Vítkově" (německy "Am Veitsberg"), v současnosti (2015) Národní památník na Vítkově, U Památníku 1900, Praha 3[8]
  3. ↑ Emanuel Prüll (* 27. října 1896 v Praze – 28. února 1980)[9] byl malíř a grafik, autor ex libris.[9] Na frontu odešel roku 1915 po studiích na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Roku 1916 přešel na východní frontě do ruského zajetí. Do řad československých vojenských jednotek na Ukrajině vstoupil již v březnu roku 1916. Byl zařazen jako vojín k 1. a později 3. záložní rotě 1. československého střeleckého pluku. V roce 1916 byl přeřazen k údernému pluku 8. ruské armády. Do vlasti se vrátil v hodnosti podporučíka šestým lodním transportem v září roku 1919.[10] V Československu setrval Prüll i nadále v činné službě (štábní kapitán). Po roce 1919 působil též několik let v uměleckých dílnách Památníku odboje na Vítkově. Kromě portrétní tvorby proslul za války jako malíř jevištních scén a propagačních plakátů k divadelním představením, koncertům a dalším kulturním akcím. Později se věnoval volné umělecké tvorbě. Byl intenzivně inspirován francouzským impresionismem.[11]
  4. ↑ František Vik (* 1895–1957) se narodil 21. května 1895 v Libčicích. Malíř, grafik a ilustrátor. Ruský legionář, důstojník československé armády s hodností majora. Používal pseudonym František Igor Vik. Zemřel v Praze v roce 1957.[12]
  5. ↑ Pamětní deska: GPS Souřadnice: 50°04′27″ s. š., 14°26′32″ v. d.
  6. ↑ Malířka Jaroslava Klenková (* 20. srpna '1890, Mělník – † 1982), studovala soukromě v malířských školách v Praze (u K. Reisnera; podobně jako např. Jan Zrzavý), absolvovala Umělecko-průmyslovou školu v Praze (u Emílie Krostové). V Paříži byla žačkou francouzského malíře a profesora Luciena J. Simona (* 1861 Paříž – † 1945), který působil na pařížské umělecké škole – akademii "Académie de la Grande Chaumière". Jako členka "Kruhu výtvarných umělkyň v Praze" se v roce 1936 účastnila souborné výstavy v pavilonu umělecké skupiny Myslbek (Palác Myslbek).[16]
  7. ↑ Vinohradská pobočka Svazu československých záložníků a bývalých vojáků sídlila v ulici Sokolská 454/9 (dnes (rok 2015) Praha 2). Zde se také uskutečnila řada schůzek ilegální organizace Družstvo v prvním sledu.[8]
  8. ↑ Bratr Josefa Škaldy – Václav Škalda vydával časopis v Královéhradeckém kraji.
  9. ↑ Kladenská 89/50, Praha 6; dům dnes již nestojí – byl zbořen na konci 40. let dvacátého století
  10. ↑ Tisk ilegálních tiskovin – "V boj" a "RČS" (Republika Československá) zde probíhal prakticky až do Krupičkova zatčení gestapem 7. listopadu 1939 (některé prameny[1] uvádějí datum Krupičkova zatčení 8. listopadu 1939), poté, co byl prozrazen konfidentem Rudolfem Kotrbatým. Josef Krupička patřil k přímým spolupracovníkům Josefa Škaldy. V Berlíně byl odsouzen ke dvanácti letům káznice.[8]
  11. ↑ Továrník Jindřich Waldes byl 1. září 1939 zatčen ve své vile (Americká 489/1, Amerikanische Strasse, Praha 2) kvůli svému židovskému původu. Ještě před svým zatčením byl donucen prodat většinu své sbírky obrazů Národní galerii. Od 1. září 1939 byl vězněn v Pankrácké věznici. Dne 22. října 1939 byl převezen do Jeny. Byl vězněn v KT Dachau a KT Buchenwald. V roce 1941 se rodině podařilo Jindřicha Waldese z KT Buchenwald vykoupit, ale cestou do USA Jindřich Waldes zemřel.[17]
  12. ↑ Budečská 1026/14, Praha 2
  13. ↑ Dr. Václav Vlk (* 12. dubna 1910 Brtnice u Jihlavy – † 23. března 1962 Praha). Jeho otec byl obuvnický mistr. Václav byl jeho v pořadí sedmé dítě. V roce 1922 maturoval s vyznamenáním na státním reformním gymnáziu v Jihlavě. Právnickou fakultu v Brně absolvoval v letech 1929 až 1934 a ukončil ji doktorátem. Následovaly dva roky praxe (1936 až 1937) v Brně (advokátní koncipient) a zřízení advokátní kanceláře v Praze (od září 1937). Později byl zaměstnán v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců a poté v Národní odborové ústředně zaměstnanecké. Za protektorátu umožnil (prostřednictvím spolupráce s bulharským velvyslanectvím) odchod řady ohrožených lidí za hranice. Brzy po mnichovských událostech spoluzakládal odbojovou organizaci, která vydávala ilegální časopis V boj. Po rozbití "Družstva v prvním sledu" gestapem se stal členem skupiny "Předvoj" a členem průmyslové a zásobovací komise ilegální Ústřední rady odborů. V roce 1946 mu prezident republiky udělil československou medaili Za chrabrost před nepřítelem.[18] Další poválečné aktivity Dr. Václava Vlka jsou uvedeny ve zdroji:[18]
  14. ↑ V průběhu celé existence časopisu V boj (květen 1939 až březen 1941) byli jeho přispěvateli také např. František Halas, Josef Hora, Jan Drda, odbojáři ze skupiny Tří králů: Josef Balabán, Josef Mašín[5] a další.
  15. ↑ Major Jaroslav Riedl působil v době první světové války v československých legiích v Rusku. V roce 1919 velel výzvědné rotě 3. střeleckého pluku. Od roku 1926 pracoval v Památníku odboje jako výtvarný referent. Později působil ve funkci přednosty muzejního oddělení Památníku osvobození.[19]
  16. ↑ V průběhu celé existence časopisu V boj (květen 1939 až březen 1941) spolupracovali na titulní stránce či kresbách publikovaných v časopise V boj např. malířka Toyen – (vlastním jménem Marie Čermínová) nebo Milada Marešová a další.
  17. ↑ Ivan Herben (* 26. února 1900 Praha – † 25. října 1968 Pacific Grove, USA) byl český novinář a politik, syn Jana Herbena (* 1857 – † 1936). Absolvoval vojenskou akademii, krátce sloužil jako voják z povolání (důstojník). Zájem o věci veřejné jej přivedl k novinařině. Od počátku 20. let dvacátého století až do zániku Československa byl redaktorem listů Tribuna (1922 až 1928), České slovo (1928 až 1938) a nakonec šéfredaktorem brněnské redakce Lidových novin. Za protektorátu se angažoval v protinacistickém odboji, koncem roku 1939 byl zatčen gestapem. V letech 1940–1945 byl vězněn v koncentračním táboře. Po skončení druhé světové války se stal členem předsednictva Československé strany národněsocialistické a šéfredaktorem Svobodného slova. Po únoru 1948 emigroval do USA. Zde v exilu spolu s Ferdinandem Peroutkou, Pavlem Tigridem a dalšími stál u zrodu rozhlasové stanice Svobodná Evropa, v níž jako kulturně-politický redaktor působil v letech 1950 až 1965.[4][20])
  18. ↑ Dnes (2017) hotel Ambassador v dolní části Václavského náměstí – Václavské náměstí 840/5
  19. ↑ Konfident gestapa Rudolf Kotrbatý (* 3. dubna 1894 – † 18. dubna 1947)[21] se do řad odbojářů vloudil pod záminkou spolupráce. Podle plánu měl přivést gestapo na stopu všech ilegálů okolo časopisu V boj. Rudolf Kotrbatý byl za svoji zradu Lidovým soudem na Pankráci odsouzen k trestu smrti 18. dubna 1947[21] a rozsudek byl ještě téhož dne vykonán.

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab JEDLIČKOVÁ, Blanka. Ženy okolo ilegálního časopisu "V boj" 1939 - 1942 [online]. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická: 2011 [cit. 2015-07-23]. S. 1 až 80. Bakalářská práce, akademický rok 2010/2011; formát PDF, celkem 128 stran. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-25. 
  2. ↑ -RED-. V boj [online]. Encyklopedie Co Je Co, 2000-03-14, rev. 2006-10-16 [cit. 2015-08-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Jan B. Uhlíř. Slovo historika: ZAPOMENUTÝ HRDINA JOSEF ŠKALDA. S. 9. Noviny Prahy 2 [online]. [cit. 2015-08-06]. Roč. 14, rok 2012, čís. 12, s. 9. Ke stažení v PDF formátu. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-22. 
  4. ↑ a b c d e f g h RAMBOUSEK, Jiří. Dát hlas rtům němé domoviny (Poezie v ilegálních časopisech let 1939 - 1945) [online]. journals.muni.cz (UNIVERSITAS), 2004-01-01 [cit. 2015-08-18]. Formát PDF. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d KOURA, Petr. Podplukovník Josef Balabán : život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové. Praha: Rybka, 2003. 309 s. ISBN 80-86182-72-X. Kapitola Ilegální časopis "V boj", s. 89 až 97. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l HAVRÁNEK, Karel. Modřany v odboji a květnovém povstání [online]. Diplomová práce (2008); Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, katedra dějin a didaktiky dějepisu, 2008-04-25 [cit. 2015-08-18]. Formát PDF. Dostupné online. 
  7. ↑ PANUŠ, Bernard. Škalda Josef [online]. Klub přítel pplk. Karla Vašátky [cit. 2015-08-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j JIŘÍ, Padevět. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Škalda Josef + Družstvo v prvním sledu). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 291, 297, 339, 392, 393, 444, 577. 
  9. ↑ a b Emanuel Prüll [online]. [cit. 2015-08-17]. Databáze autorit Národní knihovny: Ident. číslo = xx0074965, Systém. číslo = 000442566. Dostupné online. 
  10. ↑ Emanuel Prüll, Voják s děvčetem, Ukrajina 1917 [online]. [cit. 2015-08-17]. Dostupné online. 
  11. ↑ Emanuel Prüll, Pozdrav ze záložního pluku, Rusko, kolem 1917 [online]. [cit. 2015-08-17]. Dostupné online. 
  12. ↑ František Vik [online]. www.prijmeni.cz [cit. 2015-08-12]. Dostupné online. 
  13. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Vojenská pietní místa v Praze 2 (strana 6) : Pamětní deska Josef Škalda [online]. Praha 2: Spolek pro vojenská pietní místa (archivní), 2008-04-05 [cit. 2015-08-05]. (spoluautorka Diana Štruplová). Dostupné online. 
  14. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Pamětní deska Josef Škalda [online]. Praha 2: Spolek pro vojenská pietní místa, 2008-04-05 [cit. 2015-08-05]. Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0002-18093. Dostupné online. 
  15. ↑ a b BENEŠ, Edvard. Šest let exilu a druhé světové války: řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-45. 3., dopl. vyd. [online]. Praha: Orbis, 1946 [cit. 2015-08-12]. (Sbírka Stopami dějin). Kapitola Vpád německého vojska do Prahy dne 15. března 1939, s. 39 až 46. Dostupné online. 
  16. ↑ Výtvarné umělkyně - Jaroslava Klenková [online]. eAntik.cz [cit. 2015-08-19]. Dostupné online. 
  17. ↑ JIŘÍ, Padevět. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Jindřich Waldes). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 334, 484. 
  18. ↑ a b Václav Vlk (* 1910 - † 1962) [online]. [cit. 2015-08-18]. Dostupné online. 
  19. ↑ Riedl Jaroslav: Tomáš Garrigue Masaryk; 1930 [online]. Praha: Vojenský historický ústav Praha [cit. 2015-08-18]. Dostupné online. 
  20. ↑ MCH. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století (HERBEN Ivan) [online]. [cit. 2015-08-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  21. ↑ a b ŠIMŮNEK, Michal. Seznam popravených pro retribuční trestné činy v ČSR (podle data popravy) (18.4.1947 - Rudolf Kotrbatý (* 3.4.1894)) [online]. forum.valka.cz, 2005-08-17 [cit. 2015-08-17]. Dostupné online. 
  22. ↑ ŠIMŮNEK, Michal. Nacistické bezpečnostní složky v protektorátu (Jaroslav Nachtman) [online]. 2005-08-17 [cit. 2015-08-17]. Dostupné online. 

Literatura

  • ŽÁČEK, Pavel. Ilegální časopis „V BOJ“. Odbojová organizace „Družstvo v prvním sledu“ v roce 1939 [online]. Praha: FSV UK Praha [cit. 2015-08-13]. Disertační práce; rok 2001; postgraduální studium v oboru masová komunikace a žurnalistika na FSV UK Praha (PhDr. Pavel Žáček, Ph.D. (* 1969)). Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-05. 

Související články
Kembali kehalaman sebelumnya