Eduard Veith, syn malíře pokojů Julia Veitha (1820–1887) a Susanny, rozené Schleif (1827–1883), se vyučil malířem pokojů u svého otce v Novém Jičíně. Malířství studoval na vídeňské Škole uměleckých řemesel rakouského muzea (k.k. Kunstgewerbeschule des k.k. Österreichischen Museums für Kunst und Industrie), kde byl žákem profesora Ferdinanda Laufbergera. Studium absolvoval dokončením sgrafit výstavní budovy na Světové výstavě v Paříži.[2] Podnikl také několik studijních cest (do Itálie, Belgie a Tunisu). Od roku 1890 byl členem vídeňského Domu umělců (Künstlerhaus). Roku 1896 dostal na mezinárodní výstavě umění v Berlíně zlatou medaili. Stal se úspěšným malířem a dekoratérem a dostalo se mu uznání svého umění koncem 19. století. Patřil k osobnostem, které v této době myslely i jednaly bez národnostního podtextu.
V roce 1905 byl jmenován profesorem na Technické vysoké škole ve Vídni, kde s kratšími přestávkami trvale žil od skončení studií.[2] Od roku 1911 byl ženatý s Berthou Griesbeck (* 1872 v Augsburgu, † 1952 ve Vídni).
Později vyučoval na Škole uměleckých řemesel rakouského muzea ve Vídni a v roce 1920 tam byl jmenován řádným profesorem.
S rodným městem udržoval stálé kontakty, účastnil se nejen výstav ve Vídni, ale pravidelně obesílal i výstavy v Novém Jičíně. Dne 13. ledna 1921 společně se svou manželkou Bertou navštívil Nový Jičín a zdejší továrnu na klobouky Johann Hückel's Söhne.[2]
Náhrobek na hřbitově
Eduard Veith zemřel 18. března 1925 ve Vídni. Jeho čestný hrob je na hřbitově ve vídeňské čtvrti Döbling (skupina 32, řada 1, číslo 11) a vytvořil jej sochař Georg Leisek.
Ve vile Augusta Hückla se zachovaly tři olejomalby na plátně vsazené do dřevěného obložení na stropě. Další plátna z původní výzdoby jsou deponována v Muzeu Novojičínska, které spravuje několik desítek Veithových děl různých malířských technik i námětů. Ve vile Johanna Hückla se zachovala nástropní malba ve štukové omítce. Eduard Veith pracoval v Novém Jičíně společně se svým otcem také na malířské výzdobě tehdejší zasedací síně krajského soudu.[2]
Množství vynikajících olejomaleb se nachází v Muzeu Novojičínska.
Jeho dílo je převážně ve stylu neorokoka, pokračuje v historicko symbolické tradici Hanse Makarta a Anselma Feuerbacha a patří k tak zvané „Ausstattungsmalerei“ (dekorativní, monumentální malířství divadla a výpravy) der Gründerzeit v Rakouské monarchii. Gründerzeit bylo období rozkvětu řemesel a industrializace po roce 1840 ve Vídni a okolí, ale i v Čechách a na Moravě. Toto období skončilo krachem na vídeňské burze roku 1873.
Vídeň
Volkstheater: nástropní obrazy divadla: „Huldigung der Vindobona“, „Bekränzung des Dichters Ferdinand Raimund“ a opona divadla(1889).
Dianabad: nástropní malby v plavecké hale.
Muzikálové divadlo Ronacher: obrazy na stěnách divadla.
Hofburg: Nástropní obrazy v sále Marie-Terezie (jako vítěz předchozí soutěže).
Bürgertheater: obrazy na stěnách divadla. (Divadlo bylo zbořeno roku 1960).
Kärntner Straße 16: (bývalý hotel Meissl & Schadn) mozaika na fasádě.
Budova Spořitelny z roku 1896 (nyní Akademie věd ČR): rozměrná nástěnná malba zobrazující kulisu chrámu a Alegorii štědrosti, která svými dary podporuje rozvoj stavitelství, umění, obchodu a průmyslu.[3]
Ústí nad Labem
Městské divadlo: Nástropní obrazy se symbolickými postavami „Podnikání (Unternehmen)“, „Píle (Fleiß)“, „Odchod (Handel)“, „Doprava (Verkehr)“ a „Průmysl (Industrie)“ (1908/09).
Několik nástěnných obrazů pro zámek Manesti v Rumunsku.[2]
Portréty z vídeňské společnosti, jako třeba Lotte Medelsky, Georg Reimers a další.
Vyznamenání
cena vídeňské Akademie výtvarných umění (Reichel-Preis)
medaile arcivévody Carla Ludwiga
cena císaře Františka Josefa I. (Kaiserpreis)
Výstavy
Antwerpy (zlatá medaile)
Berlín (zlatá medaile)
Vídeň (zlatá medaile)
Paříž (zlatá - a bronzová medaile)
Poznámky
↑Podle matriky narozených je tedy rok narození 1856, uváděný v některých knihách, chybný.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eduard Veith na německé Wikipedii.
↑ Digitální archiv ZA v Opavě. vademecum.archives.cz [online]. [cit. 2018-06-16]. Dostupné online.
↑ abcdef Galerie osobností města Nového Jičína. galerieosobnosti.muzeumnj.cz [online]. [cit. 2018-06-16]. Dostupné online.
↑SSČ, Akademie věd ČR; e-mail: webmaster@cas cz; Marta Macalkova; macalkova@ssc cas cz; Divize informačních technologií. Umělecká výzdoba hlavní budovy Akademie věd. Akademický bulletin [online]. [cit. 2022-10-09]. Dostupné online.
Literatura
Heinrich Fuchs: Die österreichischen Maler des 19. Jahrhunderts. Band 4. Selbstverlag Heinrich Fuchs, Wien 1974.
Silvia Freimann: Eduard Veith (1858–1925). Studien zur dekorativen Monumentalmalerei Ende des 19. Jahrhunderts. Dissertation, Salzburg 2006.
Alfred Weidinger: Die Königstochter - Dornröschen. In: Schlafende Schönheit. Hrsg. von Agnes Husslein-Arco und Alfred Weidinger. Belvedere, Wien 2010, ISBN978-3-901508-83-7, S. 44f.
Silvia Freimann: Eduard Veith (1858–1925). Kommentierter Werkkatalog mit Werkverzeichnis. Berlin 2011, ISBN978-3-8325-2790-7.
Robert Janás: Eduard Veith – Útěk zimy. Brno v minulosti a dnes, 26. Brno 2013, s. 127 - 143. ISBN978-80-86736-35-8
Marie Mžyková: Eduard Veith – Träume von Glück. Nový Jičin 2013. ISBN978-80-260-4828-2
Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 1. (13.). Ostrava 2000.
Dvořáčková, Sylva: Malíř Eduard Veith. In: Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín. Svazek 43. Nový Jičín 1989.
Schenková, Marie: K výstavě Regionální malířství 19. století v Novém Jičíně. Ve: Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín. Svazek 44. Nový Jičín 1990.
