Erik XIV.

Erik XIV. (Erik XIV) je v pořadí třetí historickou hrou, kterou Strindberg napsal během čtyř měsíců koncentrované tvůrčí práce na jaře a v létě roku 1899.^[1] Hra je součástí tzv. „vasovské trilogie“ (dramata Mistr Olof, Gustav Vasa a Erik XIV.), která zobrazuje období švédských dějin od roku 1523–1568, tedy události od nástupu Gustava Vasy na trůn až po vládu Erika XIV.

Strindberg napsal svou první historickou hru už v roce 1872 (Mistr Olof). Měl však problémy s jejím uvedením, a tak od psaní dramat s historickou tematikou na čas upustil. Vrátil se k nim po své tvůrčí krizi v 90. letech 19. století. Jeho pozdější přání vydat Erika XIV. v jednom svazku společně s Mistrem Olofem a Gustavem Vasou nebylo ze strany nakladatelství (C. E. Gernandt) vyhověno, a hra tedy vyšla v listopadu 1899 samostatně. Zajímavé je, že ještě před švédským vydáním vyšla v Kodani a v Kristiánii (dnešní Oslo) dánsko-norská verze v překladu Viggo Adlera.

30. listopadu 1899 byla hra poprvé uvedena na scéně Švédského divadla ve Stockholmu, kde se udržela na repertoáru až do ledna 1900 a zažila celkem třicet čtyři repríz. Kritikům se zdála provokativní a sporná, publiku se však líbila.^[1] Do češtiny byla přeložena až v roce 1977 Janem Rakem a nikdy se na území České republiky nehrála.

Hra je členěna do čtyř dějství a vystupuje v ní celkem 20 postav. Hlavními postavami jsou král Erik a jeho rádce Göran Persson. Sekretář je královým pragmatickým protipólem. Vše, co Erik zkazí, Göran diplomaticky napraví.

Erik XIV. si chce vzít za ženu královnu Alžbětu. Ta ho však odmítne, proto uvažuje o Kateřině Polské. O té se ale dozvídá, že se tajně provdala za jeho nevlastního bratra Jana. Prokurátor Göran toho využije a prohlásí, že se vévoda tímto svévolným činem provinil proti Arbogským článkům, a k tomu vešel ve spojení s cizí mocností. Jan je tedy stavy odsouzen za velezradu k trestu smrti. Erik mu však udělí milost. Janova soudu využije Göran k tomu, aby se zbavil Sturů. Za to, že Jana oslavují, je nechá zatknout a ve vězení popravit. Po tomto činu proti Erikovi povstanou vévodové Jan a Karel a na jeho svatbě s konkubínou Karin ho společně z Göranem zadrží. Jan následně převezme moc nad švédským královstvím.

Druhou dějovou linií je vztah Erika s Karin. Karin je z nízkého původu, a přesto že má s Erikem dvě děti, není jeho právoplatnou manželkou. Proto ji zavrhla vlastní rodina. Svůj vztah k Erikovi charakterizuje Karin jako povinnost, protože král je v její přítomnosti klidnější a důstojnější. Má ho ráda jako dítě, dokonce ho nazývá jménem své panenky „Bledulka Bezoká“. Erik Karin i své děti miluje, v důsledku svých psychických výkyvů se však chová nevypočitatelně. Poté, co Karin odlákána Sturovci s dětmi uprchne a znovu se vrátí, si ji Erik nakonec vezme za ženu.

Erik XIV. je drama jednotlivce, který nemá dispozice k tomu, aby vládl. Hlavním motivem je souboj o moc. K posunu děje využíval Strindberg minizápletky – např. dítě zabalí svou panenku do papíru, na kterém je připravena Erikova řeč s usvědčujícími důkazy proti Sturům. S historickou látkou zacházel autor volněji ve prospěch nosných dramatických konfliktů. Historické informace čerpal z Vyprávění ze švédských dějin (Berättelser ur svenska historien, 1885) a z Pověstí švédského národa, (Svenska Folkets Sago-Häfder, 1853). Nešlo mu o historickou věrnost, ale o plastické vykreslení postav, na jejichž výstavbu aplikoval dobové znalosti psychologie. V centru se nachází člověk, historie zůstává v pozadí.

Sám Strindberg nazval tuto svou hru „studií bezcharakterního člověka“. Švédský historik Harald Hjarne napsal, že Strindbergovy historické postavy se „pohybují v atmosféře soukromých a subjektivních citů a o velké politice rokují jako o něčem naprosto cizím.“^[1]

Skutečný Erik XIV. trpěl pravděpodobně schizofrenií. Ve Strindbergově podání však není šílený, ale má rozháranou povahu. Jedná se o ješitného, egocentrického, dětinského a nerozhodného člověka zmítaného náhlými stavy mysli. Také postavu Görana Perssona si Strindberg upravil. Podle historických pramenů to byl krutý a bezohledný člověk, v jeho podání má i sympatické rysy.

Strindbergovým vzorem v psaní historických her byl Shakespeare, a skutečně zde můžeme nalézt hned několik shakespearovských motivů: hlavní postavou je panovník, závažnost děje je odlehčena komickými výstupy lidových postav (např. Mostný, Peder Welamson), motiv šílenství vedoucí k vraždě a její zprostředkování v králově monologu připomíná tragédii Macbeth.

Pro Strindberga typický nadhled nad lidským konáním se realizuje v závěrečných replikách hry:

MARIE

Maminko, nebude už brzy konec?

VÉVODA KAREL

(s úsměvem) Ne, mé dítě, životní boje nikdy nekončí.^[2]

Strindbergovy historické hry nebyly nikdy tak úspěšné jako jeho tvorba naturalistická a expresionistická. Přesto se některá z historických dramat nadále hrají i ve světě. Mezi nejpopulárnější patří právě psychologicky strhující Erik XIV. a historicky nevěrohodná, leč herecky vděčná Kristina.^[3]