Tento článek je o druhé knize Starého zákona. Další významy jsou uvedeny na stránce
Exodus (rozcestník).
Kniha Exodus (z řeckého ἔξοδος exodos vyjití), hebrejsky שְׁמוֹת, Šemot („jména“), označovaná někdy též jako 2. kniha Mojžíšova, je druhá kniha Tóry neboli Pentateuchu a zároveň i Starého zákona. Kniha vypráví o odchodu Izraelitů z Egypta pod vedením Mojžíše, jejich putování pouští na cestě do Zaslíbené země a přijetí desatera na hoře Sinaj.
Název knihy
Hebrejský název knihy שמות (šemot, jména) pochází z incipitu knihy, jenž zní: „Toto jsou jména…“ Řecký název Exodos, později přejatý do latiny jako Exodus, se poprvé objevuje v Septuagintě a označuje obsah knihy, tj. vyjití (ἔξοδος exodos) Izraelitů z Egypta.
Obsah knihy
Kniha Exodus se skládá ze dvou velkých částí. První z nich (kapitoly 1–18) je výpravná a pojednává o útisku Izraelitů v Egyptě, o jejich vysvobození Hospodinem prostřednictvím Mojžíše za pomoci deseti egyptských ran, o přechodu Rudým mořem a o první části putování pouští. Druhá část (kapitoly 19–40) se zabývá pobytem Izraele pod horou Sinaj a zákony, které tam Izrael obdržel (tato sinajská perikopa prochází celou knihou Leviticus a končí až 10. kapitolou knihy Numeri).
Vyjití z Egypta (1–18)
Tato část obsahuje popis konstitutivních událostí izraelského národa. Bylo to zde, kdy si podle biblického podání a chápání i pozdějších biblických knih Bůh z izraelského lidu učinil „svůj lid“ a kdy začal plnit přísliby patriarchům. Spadají sem velmi známé příběhy o Mojžíšově narození, o tom, jak byl vložen do rákosového košíku a vyloven faraonovou dcerou, o snaze Mojžíše přesvědčit faraona, aby propustil izraelský lid, o deseti egyptských ranách, kterými Bůh Egypt stíhal za držení izraelitů v otroctví, o pesachové večeři (s ustanovením svátku Pesachu neboli Velikonoc), pobití všech prvorozených v zemi a vyjití z Egypta, o přechodu Rudého moře suchou nohou. V první části putování pouští směrem k hoře Sínaj se vypráví o zázračném seslání many a křepelek nebo o vytrysknutí vody ze skály pro žíznící a reptající lid.
Kniha Exodus zmiňuje přechod Rákosového moře dvakrát odlišným způsobem. Výsledný text se překrývá. První verze pochází z Kněžského kodexu: v této verzi příběhu Mojžíš zvedne hůl nad moře, a to se rozdělí, takže uprostřed je suchá cesta. Ve chvíli, kdy Mojžíš a jeho lid přejdou na druhý břeh, moře se znovu zalije a pohřbí egyptskou armádu. Druhou verzi vypráví jahvistická tradice: v této verzi jsou Hebrejové na cestě k Rákosovému moři zastaveni vojskem, které se dostane blíže k moři; mezi oba tábory se však postaví Hospodinův oblak, který zamezí jejich přiblížení. V noci žene Hospodin moře silným východním větrem a v nastalém zmatku nasměruje egyptské vojáky do moře, v tom se voda vrátí zpět a vojáky pohltí. Smysl obou verzí je stejný: exodus je Hospodinovo dílo spásy a záchrany hebrejského lidu.[1]
Putování pouští a hora Sínaj (19–40)
Stěžejními událostmi druhé části Exodu je příchod k hoře Sínaj a darování Tóry. Mojžíš vystupuje k Bohu na horu, kde dostává tzv. desky zákona, které obsahují první verzi desatera (Ex 20). Na toto vyprávění navazuje popis a obsah tzv. Knihy smlouvy (Ex 20,22–23,33) a řada zákonů týkajících se stavby stánku úmluvy.
Vyprávění o událostech pod horou Sínaj obsahuje také známou epizodu o nevěře Izraelitů, kdy si Izraelité pod vedením Áróna ulili zlaté tele a klaněli se mu jako svému Bohu. Po tomto porušení smlouvy (velmi podobném události za prvního izraelského krále Jeroboáma I. na přelomu 10. a 9. století, viz 1 Král. 12,25-30) Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán, Mojžíš znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelem je obnovena. Exodus končí vyprávěním o vybudování přenosné svatyně podle Božích příkazů.
Historicita a vznik knihy
Autorství knihy se tradičně připisuje, stejně jako zbytek Pentateuchu, Mojžíšovi, avšak v současnosti se většina odborníků shoduje na tom, že kniha je dílem či redakční prací neznámých autorů, kteří knize vštípili její konečnou podobu. Mojžíšovo autorství zastávají kromě ortodoxních židů i někteří evangelikální křesťané.
V knize Exodus najdeme několik samostatných bloků. Události popisované v prvním bloku (1–18) obsahují často mnoho lidových prvků, jejichž původ můžeme někdy částečně vystopovat, např. motiv ohrožení narozeného Mojžíše sleduje legendu o asyrském panovníku Sargonovi I., popisování egyptských ran je pravděpodobně bohatým rozvinutím motivu Božího soudu nad pohanskými národy (nebo i nad samotným Izraelem, viz Am 4,6n.). Jedná se o rozvinutí starých tradic, jejichž jádro se zakládá na skutečných událostech, i když je dnes již těžké povahu a rozměr těchto událostí rozpoznat.
Druhý samostatný blok putování pouští, který po sinajské perikopě pokračuje v druhé polovině knihy Numeri, obsahuje vyprávění často stará. Staré jsou především úryvky týkající se oázy Kadeše, které obsahují prvky legislativního uspořádání a konkurují tedy sínajské smlouvě. Kádešská tradice obdržení zákona či jeho vyhlášení je pravděpodobně starší než sínajská, avšak v rámci biblického vyprávění ustoupila do pozadí.
Třetí samostatný blok je celá sínajská perikopa (Ex 19–Num 10,10). Ta sestává především z textů Kněžského kodexu (P) a několika textů Deuteronomisty (D), obsahuje však i materiály starší a nezávislé, např. Knihu smlouvy. Pramenu P se připisují především vyprávění o teofanii a kultovní zákony pojednávající o stavbě a vybavení stánku (které odpovídá stavbě a vybavení druhého jeruzalémského chrámu), pramenu D pak desatero a vyprávění o porušení a obnovení smlouvy.
Teologie knihy
Základní strukturu knihy Exodus tvoří dvě stěžejní události: vyjití z Egypta a smlouva na Sínaji.
Vyjití z Egypta zahrnuje vyprávění o pesachové večeři, které zdůrazňuje boží milost a moc a jeho zásah ve prospěch svého lidu a také vysvětluje podstatu velikonočního svátku, který se od té doby slaví. Pesach a vyvedení Izraele z Egypta se pro židovství stalo jednou ze stěžejních událostí dějin. Pravidelný každoroční svátek ustanovený na jeho památku má za úkol připomínat velké boží skutky, které Bůh vykonal pro svůj lid, a posílit naději, že Bůh svůj lid neopustí a i nadále se bude o něj starat a bude pro něj konat podobné zásahy[zdroj?!].
Smlouva na hoře Sínaj a darování zákona je smyslem vyjití z Egypta. Zde pod dojmem velkých božích skutků lid přijal Hospodinovu svrchovanost a zavazuje se jej ctít jako svého jediného Boha. V tomto smyslu to bylo právě zde, kde „vznikl“ vyvolený boží národ, neboť právě zde se z něj stal boží lid. Kromě toho zde Izrael dostal zákon, který řídil a stále řídí jeho každodenní život.
Jedna z klíčových teologických výpovědí knihy Exodus je zjevení Božího jména: JHWH. Jméno je vyloženo pomocí slovesa „být“: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ (Ex 3,14), hebrejsky „´ehjé ašer ´ehjé“. Jméno podle teologů vypovídá o vztahu Boha k Izraeli; hebrejské „hajá“, „být“ je pojem dynamický, s významem existovat, být ve vztahu. Jméno JHWH se vyslovuje Jahve.[2]
Reference
Související články
Externí odkazy
Tóra |
|
Knihy | |
|
Komentáře | |
|
Úryvky | |
|
Související články | |