Jeho otec byl ve Wensu známý sochař. Jeho sochařský rukopis měl spíše pololidový charakter, v němž ještě nejsou evidentní žádné prvky baroka. Neměl však možnost zasvětit syna Filipa do tohoto řemesla, neboť zemřel v době, kdy bylo synovi pouhých šest let. Po smrti otce se o rodině moc neví. Pravděpodobně se přestěhovali k sochaři Andreasi Kollemu, jenž byl příbuzný matky a také nejvyhledávanější sochař Tyrolska v první pol. 18. století. Právě on dal nejspíš Filipovi první sochařské školení, není to však podloženo prameny. Mezi lety 1701 až 1721 o Filipovi neexistují žádné písemné podklady. Pravděpodobně ale vykonal tovaryšský vandr, který zdokonalil jeho sochařský projev. Na svém vandru nejspíš navštívil Itálii, protože vlivy italského barokního sochařství Berniniova okruhu jsou v jeho dílech velmi znatelné. Objevují se již v jeho prvotních pracích v Olomouci.
První písemná zmínka po této dlouhé odmlce pochází ze 17. února 1721, kdy se oženil s Annou Marii Beckovou, dcerou znojemského radního Ferdinanda Becka. Oddáni byli v kostele sv. Mořice v Olomouci. Měsíc po svatbě dne 24. března 1721 se Filip Sattler stává mistrem. O dva roky později 1723 získává městské právo a den na to kupuje dům čp. 509 U zlaté růže v někdejší Bernardínské, dnes Slovanské ulici, za cenu 800 zlatých. Z jeho manželství se narodilo pět dětí, z nichž se pouze dvě dožili dospělosti. Dcera Marie Veronika se provdala za malíře Jana Kryštofa Handkeho, který byl přítelem a spolupracovníkem jejího otce. Filipův syn Josef Ignác se roku 1739 začal u Handkeho učit malířskému řemeslu. S Janem Kryštofem Handkem Filip Sattler spolupracoval při mnoha realizacích. Pracovali spolu na výzdobě auly jezuitské univerzity, kaple Božího Těla pro olomoucké jezuity a také na výzdobě zahradního altánku, oltář v kostele Nejsvětější Trojice pro šternberské augustiniány. Ze společenského života Sattlera víme, že byl členem náboženského bratrstva, do nějž vstoupil roku 1726 a také olomouckého Střeleckého spolku, kde byl členem a zároveň jednatelem od roku 1735. Členové tohoto spolku byly v tehdejší Olomouci velice významní. Sochař Fillip Sattler zemřel 20. května 1738 na plicní chorobu, pravděpodobně silikózu plic. Za zvuku všech zvonů byl pohřben na hřbitově u kostela sv. Mořice v Olomouci dne 22. května 1738. To, že se zvonilo na všechny zvony, svědčí o Sattlerově vážnosti a slávě, jak během života tak i po něm.
Dílo
Kaple Božího Těla v Olomouci
Dílna Filipa Sattlera existovala relativně krátkou dobu (poč. 20. let až do jeho smrti v roce 1738), přesto byla její produkce poměrně bohatá a pole působnosti široké. Svá díla rozesel po celé Moravě, jednalo se o zakázky jak kamenosochařské, tak řezbářské a významnou část zaujímaly také práce štukatérské, které jsou dnes bohužel spoře dochované. Modelace většiny Sattlerových figur vychází z reliéfního principu jednopohledovosti, bez nároků na plně plastickou, prostorovou modelaci soch. Charakteristické znaky jeho figur: těžká, hmotná, ale měkce modelovaná drapérie, fyziognomie hladkých, plných obličejů s výraznýma očima a nosem, mírně pootevřenými rty, či dekorativně ztvárněné prameny vlasů a vousů.
Prvotní tvorba
Jeho první díla v Olomouci jsou ještě slohově nepřesná.
Figury andělů na oltáři svaté Pavlíny v kostele svatého Mořice – rok 1719. Toto dílo je uváděné jako jeho první doložená práce. Vytvářel ji dle kresebných návrhů Václava Rendera.
Sochařská výzdoba supraporty vstupního portálu někdejšího kapitulního domu č. 514 v České ulici – 20 léta 18. stol. Původně byla umístěna na bývalém objektu kapituly v dnešní ulici 8. května v Olomouci. Dnes se nachází ve sbírkách olomouckého Vlastivědného muzea. Stavbu poškodil v roce 1709 požár proto byl postaven nový dům s barokním vstupním portálem se supraportou.
Výzdoba jezuitského chrámu Panny Marie Sněžné – kolem roku 1720. Tady spolupracoval s Rendrem, Thomasbergerem a Sturmerem. Byla to pro něj velká zkušenost, neboť jej obeznámila jak s poměry v cechu, tak především s uměleckým vkusem olomouckých objednavatelů.
Socha Immaculaty – nachází se před farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Bruntále
Pro výše uvedené sochy je společným znakem mohutnost tělesného objemu, šroubovitý postoj figur, těžké drapérie a z celkové mohutnosti vyplývá jistá neohrabanost postav.
Konec 20. let a počátek 30. let
Toto období je ve znamení významných zakázek. V tomto období na něj má vliv italský štukatér působící na Moravě Baldasar Fontana, který pracoval pro biskupa Karla Lichtenštejna. Pracuje s iluzivními účinky světla, což se na Moravě stalo novým principem tvorby. Sattler patřil k hlavním příznivcům jeho stylu tvorby.
Socha Merkura – rok 1727. Socha stojí ve vrcholu Merkurovy kašny v Olomouci.
Výzdoba kaple Božího Těla – rok 1728. Kaple se nachází v jezuitském univerzitním komplexu mezi novostavbou budovy školy a konviktem. Sochařská výzdoba kaple je provedena částečně ve štuku a částečně v pískovci. Je soustředěna na hlavní oltář, dva boční oltáře a výzdobu okenních výklenků. Po stranách hlavního oltáře stojí nadživotní sochy dvou křesťanských ctností- Lásky a Naděje. Ve vrcholu oltářního nástavce je umístěna sedící alegorická postava Víry, obklopena putty. Na výzdobě Sattler využívá poznatku od Fontany. Je to především v plastickém pojetí figur a zapojuje zde také působení světla. Sattlerův projev je však hmotnější a vyniká velkou lyričností a vroucností výrazu. Toto dílo je považováno za vrchol jeho tvorby.
Výzdoba Varhanní skříně – rok 1729. Umístěná je v kostele sv. Mořice v Olomouci. Monumentální stavba dřevěné skříně je vedena po celé stěně hudebního kůru. Vybudovaná je na zprohýbaném půdorysu. Pro sochařskou výzdobu varhan oslovil proboštF. Ř. Giannini sochaře Sattlera. Jedná se o dvě figury vzrostlých andělů stojících na koutových nástavcích architektury varhan. Sattler však výzdobu nedokončil neboť zemřel. Dokončení sochařské výzdoby a řezbářských detailů se ujal jeho tovaryš Jan Antonín Richter.
Merkurova kašna
30. léta 18. století
V tomto období pracoval také ve vzdálenějších lokalitách na Moravě.
Reliéfní medailony v prvním patře sloupu Nejsvětější Trojice – v roce 173]. Olomouc
Socha Panny Marie Bolestné – rok 1732. Sochu najdeme v Hranicích. Figura je zachycena v kontrapostním postoji, tělo je mírně esovitě natočené, hlava se zaklání a směřuje vzhůru. V Mariině výrazu je patrný žal nad ztrátou syna.
Socha sv. Floriana – rok 1733r. Umístěna na sousoší tohoto světce na návsi v Dubu nad Moravou
Socha Jupitera – 1734–1735. Umístěna na Jupiterově kašně v Olomouci.
Socha Immaculaty – 1738. Tato socha byla součástí rozsáhlého souboru sedmnácti soch kapucínskýh světců, které zdobily průčelí Kapucínské Lorety ve Fulneku. Po zrušení Lorety v důsledku josefínských náboženských reforem měly tyto sochy různý osud. Dodnes se zachovaly jen dvě – socha Immaculaty a socha sv. Felixe z Cantelice, která byla přenesena na mariánský sloup do Oder.
Socha sv. Felixe z Cantelice – dnes stojí u kapličky ve Větřkovicích.
Seznam děl
K významným dílům Filipa Sattlera patří (řazeno chronologicky):[2]
Olomouc, kostel sv. Michala – sochy na oltáři, dnes zčásti v Arcidiecézním muzeu (viz např. Archanděl Michael, c. 1730)
↑Autorství Filipa Sattlera zpochybňuje nález korespondence, ze které je zřejmé, že socha byla pořízena nejpozději roku 1682. Podle názoru Miloše Stehlíka ale nelze Sattlerovo autorství zcela vyloučit, protože původní socha (které se týká korespondence) mohla být zničena a nahrazena novou vytvořenou Sattlerem.[4]
