Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny, otec Achille Cléophas Flaubert byl primářem chirurgie místní nemocnice, matka dcerou lékaře. Měli pět dětí, ale pouze Gustave a jeho starší bratr Achille se dožili dospělosti. Gustave už v mládí měl literární ambice, v roce 1834 na lyceu v Rouenu založil s přítelem Ernestem Chevalierem ručně psaný časopis, v němž publikoval svůj první veřejný text. Během dospívání psal dramata i prózu. V létě 1836 se při pobytu v Trouville-sur-Mer seznámil s Elisou Schlesingerovou, manželkou německého vydavatele not, a vášnivě se do ní zamiloval. Elise jeho lásku nesdílela, ale zůstali v kontaktu dalších čtyřicet let. Flaubert svůj cit k této ženě, který ovlivnil celý jeho milostný život, později popsal v románu Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869). V roce 1839 byl z lycea vyloučen pro hulvátství a neposlušnost, maturitou složil externě v následujícím roce.
Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Našel zde i své další celoživotní přátele, ke kterým patřil především spisovatel Maxime Du Camp. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdal dalších studií a odjel do nového domu svých rodičů v Croissetu s rozhodnutím věnovat se výhradně psaní. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. V roce 1846 zemřel jeho otec a brzy po něm sestra Karolína ve věku jednadvaceti let. Flaubert se stal poručníkem malé neteře. V roce 1848 ho zasáhla smrt přítele z dětství Alfreda le Poittevin.
Žil samotářsky, přestože měl milostné vztahy s mnoha ženami. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. O jeho zdraví pečovala matka společně s chůvou Julií, která nastoupila do služby k Flaubertovým v roce 1825 a zůstala až do spisovatelovy smrti. Měl celoživotní platonickou lásku (jeho rádkyně Elise Schlesingerová), byla starší o 11 let. V roce 1846 se seznámil s básnířkou Louisou Coletovou. Intimní poměr těchto povahově rozdílných osobností trval téměř deset let s přerušením v období 1848–1851. Až do jejich rozchodu (jeho poslední dopis Louise Coletové byl datován 6. března 1855) s ní Flaubert udržoval bohatou korespondenci, v níž rozvinul svůj pohled na spisovatelovu práci, jemnosti francouzského jazyka a své názory na vztahy mezi muži a ženami.
Od roku 1851 pracoval na románu Paní Bovaryová (Madame Bovary), který se po svém uveřejnění v roce 1856 stal předmětem soudního stíhání, ale nakonec autorovi přinesl trvalou slávu. Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v roce 1857 byl zproštěn všech obvinění. Literární úspěch znamenal pro Flauberta i společenský vzestup. Častěji přijížděl do Paříže, kde se setkával s mnohými literáty, např. bratry Goncourtovými, Gautierem, Baudelairem nebo George Sandovou. Stal se pravidelným hostem literárních večeří v pařížských salónech. Velkou literární událostí roku 1862 se stalo vydání Flaubertova románu Salambo. V roce 1864 byl Flaubert představen císaři Napoleonovi III. a roku 1866 jmenován rytířem Řádu čestné legie. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih.[2]
Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Obdiv a přátelství choval k Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury.
V roce 1869 vyšel román Citová výchova, který propadl u čtenářů i kritiky. V následujících letech zemřelo mnoho jeho přátel a roku 1872 i jeho matka. V roce 1874 dokončil a vydal třetí verzi Pokušení svatého Antonína (La Tentation de saint Antoine), hned po neúspěchu jeho hry Kandidátv březnu 1874. Jeho literární tvorba pokračovala knihou povídek, která vyšla v roce 1877 pod názvem Tři příběhy (Trois contes).
Flaubert neuměl hospodařit se svým majetkem a proto ho svěřil do správy manželovi své neteře, který ho riskantními investicemi připravil časem téměř o všechny peníze. V roce 1879 byl nucen přijmout státní penzi, kterou mu vymohli přátelé. Zchudlý a osamělý Flaubert zemřel na záchvat mrtvice v Croissetu roku 1880, uprostřed práce na románu Bouvard a Pécuchet.
Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě Rouen.
Dílo
Socha Gustava Flauberta v Rouenu
Paní Bovaryová, 1857 – román, příběh citového odcizení a manželské nevěry, později začalo být toto dílo uznáváno za vzor realistického románu. Dílo vyšlo původně časopisecky v Revue de Paris v roce 1856. Pro knižní vydání bylo dílo proti původnímu rukopisu radikálně zkráceno. Příběh Emy Bovaryové, ženy venkovského lékaře, která touží po něčem velkém. To jí život na malém městě neumožňuje, a tak východisko hledá v milostných pletkách. Ani ty ji však časem neuspokojují, protože touží po stále čerstvé lásce, která ani není ve skutečném životě možná. Při prvním nárazu s realitou, kdy je konfrontována s důsledky svých činů (dům Bovaryů propadá exekuci, protože se zadlužila, když si finančně vydržovala milence), situaci neunese a spáchá sebevraždu. Román je ukončen smrtí zlomeného manžela Bovaryho. Vynikající psychologie postav, do Emy (Bovaryové) vložil hodně ze sebe. Od hlavní hrdinky byl odvozen termín „bovarysmus“, znamenající útěk z reálného světa k iluzím.
Citová výchova, 1869 – jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848. Hlavním hrdinou je muž (Frederic) – postava silně autobiografická, který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání, v jeho životě jsou hlavní citové konflikty. Silně pesimistický obraz společnosti. Fréderic marně, platonicky miluje paní Arnouxovou, a současně přitahován veselou kurtizánou Rosanettou, zmítá se v citových problémech. Flaubert s hlubokou psychologickou znalostí a porozuměním sleduje Frédericův citový život, probíhající střídavě v nejrůznějších polohách: láska a nadšení, zklamání, sebedůvěra vzbuzená bezvýznamnou událostí či slovem obdivované ženy, nesmělost, váhavost, zoufalství z nepatrného či jen zdánlivého neúspěchu. Současně s citovým životem Frédericovým probíhá onen „román o politické moci“. Záporně jsou zobrazeni různí demokraté a socialisté. Z Flaubertových pozic si katolictví a socialismus podávají ruce, neboť obojí se obrací k davu a ne k elitě. Stejně jako socialismus, i demokracie, císařství, policie a politika vůbec jsou pro Flauberta projevem téhož „davového“ principu, představujícího pro myslící a povznesenou elitu nesnesitelnou diktaturu.
Hrob Gustava Flauberta a jeho rodiny na hřbitově v Rouenu (Cimetière Monumental de Rouen)
Salambo, 1862 – historický román ze starověkého Kartága. Vzpoura žoldnéřů proti Kartágu. Název je odvozen podle jména hlavní hrdinky – dcery hlavního vojevůdce Kartaginců. Zamiluje se do vůdce vzbouřenců. Líčí prostředí, zajímavé postavy, davové scény a otrokářství.
Pokušení svatého Antonína, 1851 – dramatický text popisující v groteskním světle pokušení provázející askezi raně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím.
Tři povídky, 1877 (Prosté srdce, Sv. Julián Pohostinný, Herodias)
↑Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 100.]
Literatura
LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN978-80-7407-026-6.
FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. Díl 1., 1789–1870. 2. vyd. Praha: Academia, 1981. 657 s. [Kapitola „Flaubert" je na str. 535–560; bibliografie na str. 568–569.]
FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Stať „Gustave Flaubert" je otištěna na str. 331–337.]
KOPAL, Josef. Dějiny francouzské literatury. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1949. 472 s. [Kapitola „Gustave Flaubert" na str. 368–370.]
KOPAL, Josef. Gustave Flaubert. V Bratislavě: Filosofická fakulta university Komenského, 1932. 182 – [I] s. Spisy filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě; Čís. XI.
MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Statě „Paní Bovaryová" a „Salambo" jsou na str. 266–268.]
BARNES, Julien. Flaubertův papoušek. Praha: Odeon, 1996. 248 s. ISBN978-80-207-17153.
