Heinrich Ignaz Franz Biber, od povýšení do šlechtického stavu roku 1690 Biber von Bibern (12. srpna1644, Stráž pod Ralskem[1] – 3. května1704, Salcburk) byl česko-rakouský barokní hudební skladatel německé národnosti. Patřil ve své době k předním houslovým virtuosům a byl též výborným skladatelem. Jeho skladatelským oborem byla jak duchovní, tak světská hudba. Přední místo mezi jeho skladbami zaujímá cyklus zvaný Růžencové sonáty. Byl prvním houslistou zámecké kapely v Kroměříži a od roku 1684 kapelníkem salcburského dvorního orchestru.
Dne 30. května1672 se v Hellbrunnu u Salcburku oženil. Se svou ženou Marií rozenou Weissovou pak měl 11 dětí, z nichž pouze čtyři se dožily dospělosti. Tři se staly hudebníky: Jeho syn Carl Heinrich Biber (1681–1749) roku 1715 rovněž dosáhl kapelnického postavení ve službách salcburského biskupa, zatímco starší Anton Heinrich (1679–1742) tamtéž působil jako houslista. Obě dcery Cäcilia (narozená 1674) a Anna Magdalena (1677–1742) se staly jeptiškami, druhá jmenovaná se pod řeholním jménem Maria Rosa Henrica stala vedoucí sboru a kapely klášteru benediktinek v Nonnbergu.[2]
Svými současníky byl, vedle své skladatelské práce, hodnocen i jako významný houslový virtuos, třebaže není známo, že by koncertoval jako sólista. Za jeho skladby ho císař Leopold I. roku 1690 povýšil do šlechtického stavu, takže se skladatel od té doby mohl psát „Biber von Bibern“, což znamenalo výrazný společenský vzestup. Dosáhl tehdy měsíčního příjmu 60 zlatých vedle bezplatného bydlení, vína, chleba a palivovéhodřeva.
Dílo
Biberova houslová hudba byla pravděpodobně ovlivněna na jedné straně italskou tradicí Marca Uccelliniho a Carla Fariny. Na druhé straně pak rodící se německou polyfonní tradicí, jako příklad Johann Heinrich Schmelzer, který mohl být Biberovým učitelem.
Jeho rozsáhlé dílo a obliba specifických harmonických postupů do jisté míry předznamenaly pozdější směry v barokní hudbě, které poté došly plného uplatnění v dílech Johanna Pachelbela či Johanna Sebastiana Bacha. Byl znám též jako houslovývirtuos, což se projevilo i v jeho skladbách pro tento nástroj, v nichž často používá nekonvenční ladění (skordaturu – přeladění strun). Jeho technika levé ruky a smyčce byla mnohem vyspělejší než u soudobých italských skladatelů. Vynikal také v kontrapunktu, často psal plně polyfonní textury s velkým využitím vícehlasů. Velká část Biberovy hudby využívá různé formy číselné symboliky, afekty, programové prostředky atd.
Během druhé poloviny 17. století byl Biber spolu se skladateli drážďánské školy (Johann Jakob Walther a Johann Paul von Westhoff) považován za jednoho z nejlepších a nejvlivnějších houslistů v Evropě.[3]
