Potenciálně znamenal výsledek italsko-habešského konfliktu nebezpečnou hrozbu pro britské impérium v Africe, neboť případným dobytím Súdánu by byly italské kolonie ve východní Africe propojeny s rovněž italskou Libyí, čímž by byl obklíčen britský protektorát v Egyptě a s ním i strategicky klíčový Suezský průplav. Nicméně po propuknutí světového konfliktu byla v roce 1940 Italská východní Afrika od Itálie prakticky odříznuta, neboť Britové zablokovali námořní cestu přes Suezský průplav. Kolonie tak byla odkázána jen na vzdušný most, jímž však přicházely zásoby jen v žalostném množství.
Se začátkem Východoafrické kampaně čítaly italské jednotky v oblasti 91 000 ozbrojených mužů a dalších 200 000 černošských Askari. Výcvik jednotek složených z domorodých obyvatel byl minimální, italské pevnosti byly jen řídce rozmístěné a stav místních silnic byl také špatný.
Až do roku 1943 však ještě v bojích pokračovalo přibližně 7 000 vojáků Italských guerillových jednotek, kteří kapitulaci Spojencům nepřijali. Tyto jednotky spatřovaly svou naději na úspěch v příjezdu německého Afrického sboru z Egypta, ale po bitvě u El Alamejnu, která skončila pro nacistické Německo porážkou, se zbývající italský odpor postupně hroutil.
Představitelé koloniální moci v Italské východní Africe
_crowned.svg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
