Share to: share facebook share twitter share wa share telegram print page

Izumo no Okuni

Izumo no Okuni
Narození1572
Kituski
ÚmrtíJaponsko
Povoláníkabuki actor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Izumo no Okuni (japonsky 出雲 阿国, vlastním jménem Kuni, přibližně 1572–1613[1]) byla japonská kněžka, tanečnice a pouliční herečka aktivní na začátku Období Edo, která je považována za zakladatelku divadelní tradice kabuki.

Z období 1604–1624 se dochovala tzv. Kjótská kniha (Kunidžo kabuki ekotoba), původně ve formě ilustrovaného svitku, která o jejím osudu vypráví formou představení na pomezí a kabuki.[2] Okuni pocházela z města Izumo, kde byla chrámovou kněžkou (miko), patrně ve svatyni Izumo,[1] a na přelomu 16. a 17. století putovala do hlavního města Kjóta. Tam si na břehu řeky Kamo[3] vydělávala pomocí tance nenbucu odori spojeného s pronášením buddhistické mantry.[4] Ačkoliv před koncem 16. století nebylo zakázáno ženám hrát divadlo, všichni profesionální herci byli muži a záznamy o ženských nebo smíšených souborech jsou z dřívějších období ojedinělé.[5] Ke konci Období Muromači se začala rozvíjet kultura prostého obyvatelstva, tedy i amatérské divadlo, tance a karnevaly.[6] V době míru po konci období Sengoku se ještě zvýšil hlad po radostnějších hrách a tancích.[7]

S rostoucím publikem začala v roce 1603 Okuni na dočasně zbudovaném pódiu[3] se souborem žen z okraje společnosti, většinou prostitutek, napodobovat ve smyslných představeních, plných sexuálních dvojsmyslů,[8] maskulinní chování výstředních sebestředných členů pouličních gangů, složených z nízko postavených samurajů, kterým se říkalo kabukimono.[9] Ženy tedy ve veselém „tanci kabuki“ (kabuki odori) hrály mužské role v mužských šatech a muži plnili vedlejší role a obstarávali hudební doprovod.[10] Podle socioložky Eiko Ikegamiové byla subverze genderových rolí jedním z lákadel kabuki odori.[11] Oblíbeným námětem jejích představení byla návštěva samuraje v čajovně a flirtování se společnicí čaja asobi.[9] Jedním z mužských členů souboru měl být rónin Sanzaburó Nagoja, který byl zabit během duelu v roce 1603 nebo 1605.[12] Není známo, byl-li jejím manželem nebo milencem a rozsah jeho podílu na vzniku kabuki je sporný.[13][1] Okuni i Sanzaburó se krátce po smrti stali námětem her a legend, je proto složité oddělit osobu Okuni od její dramatizace nebo dokonce úplné fabulace.[14] Jako rok jejího úmrtí se uvádí roky 1607 nebo 1613.[1] Japonská spisovatelka Sawako Arijošiová v roce 1969 vydala román Izumo no Okuni inspirovaný jejím životem.

Kvůli povaze představení kabuki odori, která měla kazit morálku a působit jako reklama na nevěstince, šógun zakázal v roce 1629 ženám vystupovat v divadle a v roce 1652 byl zákaz rozšířen i na dospívající chlapce.[7] Kabuki v tradiční podobě známé z vrcholu jeho popularity v 19. století vzniklo až v 90. letech 17. století.[15]

Galerie

Odkazy

Reference

  1. a b c d KUNIJO KABUKI EKOTOBA [online]. Kyoto University Rare Materials Digital Archive, 1995-12-25. Dostupné online. (anglicky) 
  2. RUMÁNEK, Ivan R. V. Okuni sóši – medzižánrový doklad o prechode od nó ku kabuki. S. 106, 109. Theatralia [online]. Masarykova univerzita, 2013. Roč. 16, čís. 1, s. 106, 109. Dostupné online. (slovensky) 
  3. a b KAWATAKE, Toshio. Kabuki: Baroque Fusion of the Arts. Překlad Frank & Jean Connell Hoff. 2. vyd. Tokyo: The International House of Japan, 2006. ISBN 4903452018. S. 126. (anglicky) 
  4. Rumánek (2013), s. 112
  5. GABROVSKA, Galia Todorova. Onna Mono: The "Female Presence" on the Stage of the All-Male Traditional Japanese. S. 394. Asian Theatre Journal [online]. University of Hawai'i Press, 2015. Roč. 32, čís. 2, s. 394. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Gabrovska (2015), s. 393, 395
  7. a b Rumánek (2013), s. 104–105
  8. Rumánek (2013), s. 108, 113
  9. a b Gabrovska (2015), s. 389
  10. Gabrovska (2015), s. 393
  11. Gabrovska (2015), s. 390
  12. Gabrovska (2015), s. 391
  13. Gabrovska (2015), s. 391–392
  14. Rumánek (2013), s. 107, 114
  15. Gabrovska (2015), s. 388

Externí odkazy

Kembali kehalaman sebelumnya