Izumo no Okuni (japonsky 出雲 阿国, vlastním jménem Kuni, přibližně 1572–1613[1]) byla japonská kněžka, tanečnice a pouliční herečka aktivní na začátku Období Edo, která je považována za zakladatelku divadelní tradice kabuki.
Z období 1604–1624 se dochovala tzv. Kjótská kniha (Kunidžo kabuki ekotoba), původně ve formě ilustrovaného svitku, která o jejím osudu vypráví formou představení na pomezí nó a kabuki.[2] Okuni pocházela z města Izumo, kde byla chrámovou kněžkou (miko), patrně ve svatyni Izumo,[1] a na přelomu 16. a 17. století putovala do hlavního města Kjóta. Tam si na břehu řeky Kamo[3] vydělávala pomocí tance nenbucu odori spojeného s pronášením buddhistické mantry.[4] Ačkoliv před koncem 16. století nebylo zakázáno ženám hrát divadlo, všichni profesionální herci byli muži a záznamy o ženských nebo smíšených souborech jsou z dřívějších období ojedinělé.[5] Ke konci Období Muromači se začala rozvíjet kultura prostého obyvatelstva, tedy i amatérské divadlo, tance a karnevaly.[6] V době míru po konci období Sengoku se ještě zvýšil hlad po radostnějších hrách a tancích.[7]
S rostoucím publikem začala v roce 1603 Okuni na dočasně zbudovaném pódiu[3] se souborem žen z okraje společnosti, většinou prostitutek, napodobovat ve smyslných představeních, plných sexuálních dvojsmyslů,[8] maskulinní chování výstředních sebestředných členů pouličních gangů, složených z nízko postavených samurajů, kterým se říkalo kabukimono.[9] Ženy tedy ve veselém „tanci kabuki“ (kabuki odori) hrály mužské role v mužských šatech a muži plnili vedlejší role a obstarávali hudební doprovod.[10] Podle socioložky Eiko Ikegamiové byla subverze genderových rolí jedním z lákadel kabuki odori.[11] Oblíbeným námětem jejích představení byla návštěva samuraje v čajovně a flirtování se společnicí čaja asobi.[9] Jedním z mužských členů souboru měl být rónin Sanzaburó Nagoja, který byl zabit během duelu v roce 1603 nebo 1605.[12] Není známo, byl-li jejím manželem nebo milencem a rozsah jeho podílu na vzniku kabuki je sporný.[13][1] Okuni i Sanzaburó se krátce po smrti stali námětem her a legend, je proto složité oddělit osobu Okuni od její dramatizace nebo dokonce úplné fabulace.[14] Jako rok jejího úmrtí se uvádí roky 1607 nebo 1613.[1] Japonská spisovatelka Sawako Arijošiová v roce 1969 vydala román Izumo no Okuni inspirovaný jejím životem.
Kvůli povaze představení kabuki odori, která měla kazit morálku a působit jako reklama na nevěstince, šógun zakázal v roce 1629 ženám vystupovat v divadle a v roce 1652 byl zákaz rozšířen i na dospívající chlapce.[7] Kabuki v tradiční podobě známé z vrcholu jeho popularity v 19. století vzniklo až v 90. letech 17. století.[15]
Galerie
-
Výjev z představení čaja asobi s Okuni na pozlaceném papírovém šestidílném paravánu neznámého autora, 17. století
-
Okuni na
deskotisku Kunijošiho a
Kunisady, 40. léta 19. století
-
12. strana Kjótské knihy s ilustrací Okuni neznámého autora z počátku 17. století
-
Kámen upomínající místo vzniku kabuki v Kjótu
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d KUNIJO KABUKI EKOTOBA [online]. Kyoto University Rare Materials Digital Archive, 1995-12-25. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ RUMÁNEK, Ivan R. V. Okuni sóši – medzižánrový doklad o prechode od nó ku kabuki. S. 106, 109. Theatralia [online]. Masarykova univerzita, 2013. Roč. 16, čís. 1, s. 106, 109. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ a b KAWATAKE, Toshio. Kabuki: Baroque Fusion of the Arts. Překlad Frank & Jean Connell Hoff. 2. vyd. Tokyo: The International House of Japan, 2006. ISBN 4903452018. S. 126. (anglicky)
- ↑ Rumánek (2013), s. 112
- ↑ GABROVSKA, Galia Todorova. Onna Mono: The "Female Presence" on the Stage of the All-Male Traditional Japanese. S. 394. Asian Theatre Journal [online]. University of Hawai'i Press, 2015. Roč. 32, čís. 2, s. 394. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Gabrovska (2015), s. 393, 395
- ↑ a b Rumánek (2013), s. 104–105
- ↑ Rumánek (2013), s. 108, 113
- ↑ a b Gabrovska (2015), s. 389
- ↑ Gabrovska (2015), s. 393
- ↑ Gabrovska (2015), s. 390
- ↑ Gabrovska (2015), s. 391
- ↑ Gabrovska (2015), s. 391–392
- ↑ Rumánek (2013), s. 107, 114
- ↑ Gabrovska (2015), s. 388
Externí odkazy