Geoffrey of Joinville[1] a Simon de Joinville[4] (sourozenci) Henry V of Joinville, count of Vaudemont[1], Marguerite de Joinville[3], Jeanne de Joinville, Dame de Rimaucourt a Isabeau de Joinville (vnoučata)
Rané mládí drobného šlechtice Joinvilla proběhlo ve službách navarrského králeTheobalda, který byl zároveň hrabětem ze Champagne. Joinville byl královým panošem a poté se dal do služeb mladého Ludvíka IX. Uměl číst a psát, mluvil latinsky, orientoval se v teologii.
Křížová výprava
Idealizovaná socha Jeana de Joinville
„
A brzo zadul v plachty vítr a odnesl nás z dohledu země, takže jsme neviděli leč jen a vodu. A každý den nás vítr více vzdálil krajů, kde jsme se narodili.[5]
“
Joinville roku 1248 společně se svým králem a jeho rodinou vyrazil vstříc dobrodružství křížové výpravy. Cílem křižáků byl Egypt, kde se velice brzy podařilo dobýt a obsadit město Damietta. Výprava však nepokračovala úspěšně.
„
Saracéni oznámili sultánovi poštovními holuby, a to třikrát, že se francouzský král vylodil, a vůbec se jim nedostalo odpovědi, neboť sultán ležel nemocen. Za toho stavu měli za to, že je sultán již mrtev, a vyklidili Damiettu.[5]
“
Na podzim 1249 se Ludvík dal na pochod do egyptského vnitrozemí. V bitvě u pevnosti al-Mansúra zemřel králův bratr Robert I. z Artois a Joinvilla a hrstku rytířů z obklíčení vysekal princ Karel. V křižáckém táboře se začala šířit epidemie pravděpodobně díky vodě plné mrtvých těl.[6] Nemocný král i zubožené vojsko bylo Egypťany obklíčeno a zajato. 6. dubna 1250 se do rukou mameluků dostal i Joinville[7] a vážně onemocněl.[8]
Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík byl posléze výměnou za město a výkupné ve výši 400 000 liver propuštěn a odjel do Palestiny, kde strávil čtyři roky budováním opevnění. Za tu dobu se mu podařilo vyjednat propuštění francouzských i palestinských křižáků, kteří byli v egyptském zajetí. Roku 1254 se z politických důvodů vrátil do Francie, která byla destabilizována úmrtím královny matky Blanky Kastilské.
„
Vystoupil tedy král na pevnou zemi u hradu Hyeres, a stejně učinila královna, jejich děti a my všichni. Po šesti létech jsme opět byli v rodné zemi...[5]
“
Události sedmé křížové výpravy popsal Joinville po více než třiceti letech ve vzpomínkovém díle "Kniha posvátných slov a dobrých skutků našeho krále Ludvíka Svatého". Další královy kruciáty se odmítl zúčastnit. Zemřel jako starý muž roku 1317 a byl pohřben v rodovém pohřebišti v kostele sv. Vavřince v Joinville.[9]
