Velká plavební komora. Vlevo část budovy elektrárny
ZdymadloMiřejovice se nachází v okrese Mělník, na Vltavě na říčním kilometru 18,0 v sousedství bývalých Povltavských tukových závodů v severní části obce Nelahozeves na levém břehu, kterou spojuje s městem Veltrusy na pravém břehu, z větší části v katastrálním území Veltrusy. Vesnice Miřejovice, podle které bylo vodní dílo pojmenováno, se nachází asi o kilometr dále na levém břehu. Zdymadlo se skládá z jezového mostu, z plavebního kanálu s plavební komorou po levé straně řeky, elektrárenského náhonu a elektrárny vlevo od plavebního kanálu a vorové propusti při pravém břehu. Celkem tedy rovinou jezu procházejí čtyři ramena řeky. Jezový most byl dokončen v roce 1903, elektrárna v roce 1927. Předchází mu zdymadlo Dolany, následuje zdymadlo Hořín. Provozovatelem všech zdymadel je Povodí Vltavy, státní podnik. Zatímco předchozí vltavská zdymadla jsou strohé technické stavby, miřejovické i hořínské zdymadlo mají zdobné věže. Elektrárna s jezem i mostem tvoří jednotný architektonický celek.
Historie
Na místě dnešního jezového mostu postavili Chotkové v roce 1755 dřevěný most, který zanikl za povodně roku 1784; při nízkém stavu vody jsou patrné jeho zbytky.[1] Císař Josef II. nepovolil stavbu nového mostu, a proto zde pak byl jen přívoz.[2]
V letech 1928–1930 byl jez doplněn o elektrárenský náhon a elektrárnu a modernizován.[3] Náhon zbudoval Ing. Faigl ze Zlonic, budovu elektrárny stavitelé Ing. Pokorný a Ing. Peka z Prahy, turbogenerátory dodala ČKD Blansko, rekonstrukci jezu provedla firma Müller a Kapsa z Prahy a ovládací velín postavil pražský závod Františka Křižíka.[4] Od té doby neprošla stavba většími změnami,[4] jen začátkem 21. století byly rekonstruovány plavební komory a postaven nový velín.[5]
Původně po mostě vedla silnice I. třídy č. 8, po postavení nového silničního mostu pro silnici I/8 (dnes II/608) asi o půl kilometru níže po proudu v roce 1974 byla z jezového mostu vyloučena silniční doprava a most slouží jen pro pěší a cyklisty,[1] je po něm vedena dálková cyklistická trasa č. 2.
Jezový most
Autorem jezového mostu (mostového jezu) je František Sander.[4] Jezovou konstrukci postavila firma Breitfeld-Daněk.[4] Mostový jez slouží jako nouzový uzávěr.[4] Most projektoval prof. Záhorský.[1]
Jez je válcový,[4] přímý, má pět pohyblivých hradicích konstrukcí.[3] Spád jezu je 3,45 metru.[3] Vzdutí jezové zdrže má délku 9,62 km.[3]
Most nad jezem tvoří ocelová příhradová konstrukce uložená na pilíře. Použity jsou příhradové přímopásové nosníky dvojnásobné soustavy.[1] Délka celého mostu je 288 metrů,[1] celková šířka mostu je 7 metrů.[1] Pilíře jsou zakončené manipulačními budkami v podobě věžiček,[4] v nich jsou mechanismy pro zvedání válců.[1] Věží je pět, jsou široké 3,5 metru a vysoké 5 až 10 metrů, s valbovými střechami;[1] vrcholky věží jsou asi 12 metrů nad hladinou Vltavy.[1]
Na návodní straně mostu vede z levého břehu asi do dvou třetin délky mostu úzkorozchodná elektrifikovaná obslužná dráha pro rozvoz hradidel,[1][5] na levém břehu má remisu z cihlového zdiva s horním světlíkem.[5] Někdy v období mezi červencem 2009 a dubnem 2010 bylo trolejové vedení dráhy sneseno, k roku 2022 je opět obnoveno.
Most se skládá z 8 polí různé délky.[5] Má tyto části: západní předpolí, část nad elektrárenským náhonem, 48 metrů nad plavební komorou, 19 metrů nad malým válcem, 2 × 25 metrů nad dvěma stoney válci, 2 × 26,7 metru nad velkými válci, 20 metrů nad vorovou propustí a 10 metrů východní předpolí.[1]
Jezové mosty jsou také například na Labi v Přelouči, Nymburce a Kolíně.[1]
Vorová propusť, slalomová dráha
Vorová propusť na pravé straně byla v původním stavu krátce v 60. letech a naplno jako již upravená od roku 1984 [6] využívána coby sportovní slalomová dráha.[3] Celý kanál vorové propusti začíná těsně před úrovní jezu a je dlouhý asi 0,6 km, pro sportovní účely je využíváno prvních 400m.
Plavební kanál a plavební komora
Celý plavební kanál včetně plavebních komor je dlouhý asi 0,4 km, začíná být oddělen asi 200 metrů před úrovní jezu a končí nedaleko za úrovní elektrárny. Plavební komory jsou dvě v uspořádání za sebou.[3] Horní, malá, má užitnou šířku 11 metrů a délku 73 metrů, dolní, velká, má vnitřní šířku 20 metrů a délku 133,4 metru.[3]. Všechna tři vjezdová vrata jsou vzpěrná a mají šířku 11 metrů.
Užitná šířka plavebních komor 11 metrů je dnes již nevyhovující a plánuje se výstavba plavební komory nové, odpovídající minimálně kategorii Va mezinárodní klasifikace vodních cest [7], tedy minimálně šířky 12 až 12,5 metrů, délky alespoň 115 metrů a hloubky nad záporníkem 4 až 4,5 metrů.[8]
Elektrárenský náhon a elektrárna
Elektrárenský náhon je dlouhý asi 0,7 km a odděluje se od hlavního ramene asi půl kilometru před jezem. Malá vodní elektrárna Miřejovice je asi 150 metrů za úrovní jezu. U vtoku do elektrárny je 5 stavidlových tabulí, vpravo jalový žlab hrazený stavidlovými tabulemi.[4]
Budova elektrárny je jednopatrové, obdélníkového půdorysu, s půlkruhovými okny a pultovou střechou.[4] Dominantu tvoří transformátorová věž obrácená k levému břehu.[5]
Vodní elektrárna je vybavena pěti Francisovými turbínami,[4] celkový výkon je 3,57 MW.[5] Elektrárnu včetně náhonu postavila v letech 1922–1928 firma ing. Pokorného a ing. Peky.[9] Začátkem 90. let 20. století prošla elektrárna generální rekonstrukcí.[4]
↑Miřejovický mostArchivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine., text propagační skládačky z roku 1974 u příležitosti otevření nového miřejovického mostu (vydalo odd. propagace SSŽ v říjnu 1974 pro vnitřní potřebu, náklad 1500 výtisků) s novým komentářem obce Nová Ves.
Zdymadlo, jez a hydroelektrárna Miřejovice, databáze objektů, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze, zpracovaly: Lenka Popelová, Zuzana Drahotušská, doplnila Eva Dvořáková
Breitfeld, Daněk & Co.: Wehr- und Schleuseanlagen, firemní tisk.
Hana Hlušičková (ed.): Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl (H-O), Libri, Praha 2002, s. 434
Elektrárna Miřejovice. Pro Středočeské energetické závody Praha vydala Informační a vydavatelská agentura Mundus Orans, Praha, 1992.
Jan Záhorský: „Jezový most v Miřejovicích, 1900-1904“, kap. 10, In: Eva Dvořáková, Šárka Jiroušková, Jan Pešta, fotografie Pavel Frič: 100 technických a industriálních staveb Středočeského kraje, nakl. Titanic, 2008, ISBN978-80-86652-37-5
Miřejovice, Jezový železniční most z roku 1904 s pěti věžemi… (několik fotografií), Česko+Slovensko atlas kulturních, přírodních a technických zajímavostí, Jiří Hora
