Narodil se do starého mlynářského rodu, Jiří prožil dětství na samotě. Jeho otec byl učitelem.[1] Studoval na gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým. Nejvýznamnější je jeho působení v divadleSemafor. Byl vystudovaný právník (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1945–1949, titul JUDr.),[2] právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu občas hezky přezdívalo Doktor klavír (odtud pak patrně i název Dr. Matrace). Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik.
V letech 1949–1951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády.[2]
Společně s Jiřím Suchým podepsali v roce 1968 manifest (prohlášení) Dva tisíce slov, čímž se výrazně zapsali do demokratizačního procesu pražského jara.
Předčasná smrt
Rodný dům J. Šlitra v Zálesní LhotěHrob Jiřího Šlitra na Vinohradském hřbitově v Praze
Jiří Šlitr zemřel 26. prosince 1969 odpoledne ve věku 45 let za nevyjasněných okolností ve svém ateliéru na Václavském náměstí se svou milenkou Jitkou Maxovou (18 let, dcera Borise Michajlova–Brina). Dne 26. prosince pozval Jiří Šlitr svou rodinu (sestru Olgu Mroženskou a švagra Ferdinanda Mroženského) a přítelkyni Sylvii Daníčkovou domů na sváteční oběd. Když dojedli, Jiří Šlitr odešel se slovy, že si ještě musí něco zařídit. Než odcházel, pustil příbuzným svou desku Jó, to jsem ještě žil.[p 1][5] Když se Jiří Šlitr nevracel, začali ho příbuzní hledat. Při průjezdu Václavským náměstím si švagr všiml Šlitrova auta, které bylo na náměstí zaparkováno. Po několika minutách se Šlitrova sestra a její muž dozvěděli, kde se ateliér nachází. Dveře do ateliéru byly zamknuty a plynoměr běžel. Policie nalezla Šlitra ležícího v posteli s Maxovou. Ani jeden z nich nebyl naživu, byli otráveni svítiplynem, který unikal z plynového topidla, kterým si Jiří Šlitr v ateliéru přitápěl.
Dosud není jasné, zda se jednalo o náhodu, nebo sebevraždu.[6] Za nejpravděpodobnější se považuje nešťastná náhoda způsobená poklesem tlaku plynu v zastaralém topidle. Pokles mohl způsobit zhasnutí plamene a kvůli nefunkční či chybějící pojistce plamene do místnosti vnikal jedovatý svítiplyn.[1]
Jiří Šlitr je pohřben (se svými rodiči), blízko od svého přítele a kolegy Jiřího Grossmanna, který zemřel dva roky po Šlitrovi, na Vinohradském hřbitově v Praze. Na náhrobku jsou napsány noty části písně Jó, to jsem ještě žil.
Citát
A já sám mám od něho obrázek, který jsem dostal poštou loni k vánocům. Bylo to den po tom, kdy jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane Wérich (s dlouhým é). Šlitr. A tu už byl... to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.
„Na dotaz jednoho redaktora, jakým způsobem skládá hudbu, Jiří Šlitr odpověděl: »Zcela jiným, než se skládá třeba uhlí. Složení uhlí se dá časově odhadnout. Složení hudby ne. Může se stát, že se hudba nesloží vůbec.«“[4]
↑Z toho usuzují zastánci teorie sebevraždy, že Jiří Šlitr smrt plánoval a píseň byla jakousi formou posledního rozloučení.
Reference
↑ abPAVLIŠ, Dominik. Jiří Šlitr – Workoholik a milovník žen, který ovlivnil směřování populární hudby i divadla. iReport.cz. 5. 1. 2019. Dostupné online.
↑ abcJiří Suchý. Jiří Šlitr. Praha, Bratislava: Supraphon, 1970, s. 105
↑BOJČEV, Nikola. Nad smrtí skladatele Jiřího Šlitra visí otazníky i 40 let poté. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 26. 12. 2009 [cit. 16.2.2024]. Dostupné online.
↑Jan Werich. Měli jsme ho rádi, In: Jiří Suchý: Jiří Šlitr, Supraphon, Praha–Bratislava, 1970, s. 55–56
Literatura
ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce: divadlo a společnost 1945–1955. Praha: Academia, 2007. 526 s. S. 394, 450. ISBN 978-80-200-1502-0.
Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. 615 s. S. 234, 386, 425–427.
NOVOTNÝ, Jiří Datel; NIEDERLOVÁ, Petra, ed. a SUCHÝ, Jiří. Ďábel z Vinohrad: vzpomínka na Jiřího Šlitra. V Praze: XYZ, 2010. 236 s., [18] s. obr. příl. ISBN 978-80-7388-294-5.
.png)
_BAR.svg){kind=small}
