Johana nebyla první nevěstou, kterou císař Karel IV. vybral pro svého prvorozeného syna Václava. Karel považoval sňatkovou politiku za nejlepší způsob nabytí území nebo řešení sporů a uplatňoval ji u všech svých dětí. Začínal s ní hned po narození potomka.
Alžběta z Norimberka
Už několik měsíců po Václavově narození uzavřel Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty, která měla ještě mladší sestru. Norimberští po uzavření této smlouvy složili slib věrnosti Václavovi a pokud by Fridrich V. zemřel bez mužského potomka, přešlo by území na Václava a jeho budoucí manželku.
Alžběta z Uher
Politika tomu ovšem chtěla jinak a na scénu přišla jiná nevěsta. Roku 1365 zemřel zeť a také soupeř Karla IV. – Rudolf IV. Habsburský. Pro Karla tedy nastala příležitost získat na svou stranu uherského krále Ludvíka, který býval Rudolfovým spojencem. Princ Václav se tedy měl oženit tentokrát s jinou Alžbětou, o sedm let starší neteří uherského krále a předpokládanou dědičkou uherského trůnu. Existovala ovšem ještě svatební smlouva s Fridrichem Hohenzollernským. Ten za zrušení dané smlouvy obdržel od císaře některé výhody a finanční odměnu. Ostatně Fridrichovi se od jejího podepsání narodili dva synové.
Johannina cesta do Prahy v roce 1370
Důvody, proč se sňatek Václava s uherskou Alžbětou neuzavřel, nejsou příliš jasné. Průtahy trvaly celé čtyři roky. Papež Urban V. 9. prosince 1369 zrušil zásnubní sliby obou stran. Jako důvod uvedl nechuť uherského dvora k tomuto sňatku. Alžbětě se totiž mezitím naskytla možnost ještě slibnějšího sňatku s achájským knížetem (1364–1373) a titulárním latinským císařem Filipem III. z Anjou a Tarentu.
Johana Bavorská
Po krachu obou připravovaných sňatků se Karel IV. soustředil na zpřetrhání pro něj nepřátelského spojenectví mezi bavorskými Wittelsbachy a uherským a polským králem. Nevěstou Václava se tak měla stát Johana Bavorská, druhorozená dcera bavorského vévody Albrechta I. a jeho první manželky Markéty.
Svatba devítiletého Václava se čtrnáctiletou Johanou se konala 29. září 1370 v Norimberku. Českou královnou byla Johana korunována 17. listopadu 1370 arcibiskupem pražským Janem Očkem z Vlašimi v Praze. Od té doby žila na pražském dvoře. V červnu 1376 byl po složitých jednáních ještě ne patnáctiletý Václav společně s manželkou zvolen a korunován ve Frankfurtu nad Mohanem římským králem. V té době začali Václav a Johanka žít jako manželé.
O královně Johaně po sňatku mnoho zpráv není. Je známo, že se velmi rychle naučila česky a že manželství bylo bezdětné. Dále je doloženo, že se zúčastnila pohřbu Karla IV. spolu s císařovnou a vdovou Alžbětou. S tchyní Alžbětou stejně jako Václav však neměla příliš dobré vztahy. V době, kdy Václav nebyl v Čechách, často raději pobývala na hradě v Písku.
Smrt Johany Bavorské
Johanina pečeť
Předčasné úmrtí
Existovalo několik verzí o předčasné smrti královny Johany v pouhých třiceti letech na konci roku 1386. Brabantský kronikář Edmund de Dynter zaznamenal, že když okolo třetí hodiny ráno „královna prudce vstala z lůžka a s hlukem šmátrala pod lůžkem po noční váze“, vrhl se na ni jeden z velkých loveckých psů Václava IV. a prokousl jí hrdlo. Edmund ovšem toto tvrzení vzápětí popřel tím, že podle jiných zemřela na rány a vzteklinu, která byla následkem pokousání. Pro obě verze svědčí známá králova záliba v loveckých psech, z nichž jeden údajně opravdu spával s Václavem v ložnici. Z roku 1385 je známý případ, kdy pes pokousal královského hofmistra Kašpara Kaplíře.
V německém a katolickém prostředí nebyl Václav vůbec oblíbený, a tak například německý historik Krantz uvádí historku, že Johana nemohla snést hanebné prostředí královského dvora, a proto se raději umořila hladem. Český historik Rudolf Urbánek se naopak domnívá, že Johana zemřela na mor.
Příčinu úmrtí se podařilo objasnit až Ondřejovi Schmidtovi, který našel v archivu v Parmě korespondenci, která vznikla v souvislosti s působení milánského poselstva na dvoře krále Václava IV. v letech 1386 až 1387. Vyslanci psali 3. ledna 1387, tedy bezprostředně po smrti královny, že prvního ledna přišla zpráva o smrti královny posledního prosince. Královna zemřela na nemoc, kterou už dlouho trpěla a která se nazývá hetica. Mohlo jít tuberkulózu, nebo jinou plicní nemoc. Tato zpráva byla na rozdíl od ostatních pramenů o smrti královny psána bezprostředně po události osobami s přístupem ke královskému dvoru.[1]
Pohřeb Johany
Své manželce dal Václav IV. vystrojit velkolepý pohřeb, kterého se sám pro velký žal nezúčastnil a odjel na hrad Žebrák. Podle zvyku bylo její tělo na několik dní vystaveno v pražských kostelích a 12. ledna 1387 pochováno na Pražském hradě v hrobce v chrámu sv. Víta na Hradčanech.
Další žena Václava IV.
Po smrti Johany Bavorské projevoval Aragonský král Jan snahu, aby se Václav oženil s jeho dcerou. Druhou ženou českého krále se však až po třech letech stala o patnáct let mladší Žofie Bavorská. Byla příbuzná jeho první ženy Johany, neboť byla dcerou jejího bratrance. I toto manželství zůstalo bezdětné, a proto je neplodnost spíše připisována Václavovi než jeho manželkám.
ŠMAHEL, F. – BOBKOVÁ, L. (vyd.), Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, Praha: NLN 2012, 929 s. ISBN978-80-7422-093-7. [Stať „Královny Johana a Žofie“ na s. 758–762 napsala PhDr. Božena Kopičková.]
Kolektiv autorů. Královny a kněžny české. Předmluva a odborná redakce Jaroslav Čechura. Praha, X-Egem : Knižní klub, 1996, 254 s. ISBN80-7176-411-6 (Knižní klub); ISBN80-7199-010-8 (X-Egem). [Stať prof. PhDr. Rudolfa Urbánka „Královny Johana a Žofie“ je na str. 122–133.]
