Vrchním velitelem německého námořnictva byl německý císař. Jemu byli podřízeni ministr námořnictva (Staatssekretär des Reichsmarineamtes), náčelník admiralitního štábu (Chef des Admiralstabes) a náčelník námořního kabinetu (Chef des Marinekabinetts). Ministr námořnictva měl v kompetenci záležitosti organizační, administrativní a rozpočtové. O vlastní operace námořnictva se staral admiralitní štáb a o povyšování důstojníků a jmenování velitelů lodí rozhodoval námořní kabinet.
Dalším samostatným oddílem byly lodě na Baltu, kde však sloužily starší a méně početné lodě, neboť Němci mohli využívat Kielského průplavu na přesouvání lodí od Širokomořského loďstva a zpět. Německo také disponovalo námořními jednotkami, bránícími jeho kolonie. Nejvýznamnějším uskupením byla Německá Východoasijská eskadra, kotvící v Němci pronajatém čínském přístavu Čching-tao. Ostatní zámořská území v Africe a jižním Tichém oceánu byla chráněna staršími a menšími jednotkami, jako byly například dělové čluny.
Program námořního zbrojení
Rozkvět německého císařského námořnictva nastal za panování císaře Viléma II. a je spojen především s osobou ministra námořnictva Alfreda von Tirpitz. Ten přišel s myšlenkou tzv. Risikoflotte (~ risiková flota) - německá flota se měla stát tak silnou, že vojenský střet s ní by byl rizikem pro jakoukoliv námořní mocnost. Aby uskutečnil tento záměr, nechal schválit německou Říšskou radou zákony o loďstvu (Flottengesetze). První zákon o loďstvu, odhlasovaný dne 28. března 1898, měl rozšířit námořní síly na 19 bitevních lodí, 8 lodí pobřežní ochrany, 12 velkých a 30 malých křižníků. Druhý zákon, který následoval v roce 1900, stanovil konečný stav na 38 bitevních lodích. Novela tohoto zákona z roku 1908 pak zavedla stavbu bitevních křižníků. Poslední novelou byla ta z roku 1912, která zvýšila plánovaný počet bitevních lodí na 41 kusů.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
