Share to: share facebook share twitter share wa share telegram print page

Karl Giskra

Dr. jur. et phil Karl Giskra
2. ministr vnitra Předlitavska
Ve funkci:
30. prosince 1867 – 12. dubna 1870
PanovníkFrantišek Josef I.
Předseda vládyKarel Auersperg, Leopold Hasner
PředchůdceEduard Taaffe
NástupceEduard Taaffe
Poslanec Frankfurtského parlamentu
Ve funkci:
1848 – 1849
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1879
Poslanec Moravského zem. sněmu
Ve funkci:
1861 – 1871
Starosta Brna
Ve funkci:
červenec 1866 – prosinec 1867
PředchůdceAlfred Skene
NástupceRudolf Ott
Narození29. ledna 1820
Moravská Třebová
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. června 1879 (ve věku 59 let)
Baden
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
ChoťElisa Hauschik
DětiKarl Giskra mladší
Alma materVídeňská univerzita
Profesepolitik, pedagog a vysokoškolský učitel
Oceněníčestný občan Vídně
Řád železné koruny
CommonsCarl Giskra
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Giskra (29. ledna 1820 Moravská Třebová[1] – 1. června 1879 Baden[2]) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský politik, původem moravský Němec, v letech 1867–1870 ministr vnitra Předlitavska, v letech 1866–1867 starosta Brna a jeden z hlavních politiků německorakouských liberálů.[3]

Biografie

Byl synem koželuha Ferdinanda Giskry, vystudoval gymnázium v Brně a v roce 1837 Vídeňskou univerzitu. Roku 1840 získal titul doktora filozofie, roku 1843 i doktora práv. Do roku 1848 působil na Vídeňské univerzitě. V roce 1848 se zapojil do revolučního hnutí a byl zvolen za poslance celoněmeckého Frankfurtského parlamentu. Byl tehdy stoupencem radikálních německých liberálů, kteří požadovali ustavení německého státu jako spolkového státu zahrnujícího i západní části Rakouského císařství. V říjnu 1848 hlasoval ve Frankfurtu pro část ústavy navrhovaného německé říše, v níž se odmítalo spojení říše s oblastmi mimo původní teritorium Německého spolku, čímž fakticky podpořil rozbití Rakouského císařství na západní oblasti (alpské a české země) anektované k Německu a zbylá území. Po potlačení revoluce působil jako advokát ve Vídni, od roku 1860 jako samostatný advokát v Brně.[4][5]

Do politiky se zapojil opětovně počátkem 60. let 19. století. Od roku 1861 zasedal na Moravském zemském sněmu a od roku 1861 byl i poslancem Říšské rady, kde zastupoval kurii měst (obvod Brno). Do Říšské rady zasedl i v následujícím funkčním období od roku 1867 (zpočátku coby zástupce Moravy, od roku 1868 Dolních Rakous za kurii měst, za Vídeň). Od ustavující schůze v roce 1867 působil jako předseda Poslanecké sněmovny Říšské rady, nejprve jako jmenovaný funkcionář, od prosince 1867 volený. Předsednický post nicméně zastával jen několik týdnů, protože se následně stal členem vlády a zůstal jen řadovým poslancem.[6] Jako vlivný politik se podílel na implementaci rakousko-uherského vyrovnání i přijetí takzvané Prosincové ústavy. Profiloval se jako německý liberál odmítající historická privilegia ale i české státní právo.[4] V rozpravě na Říšské radě v roce 1861 prohlásil, že české státní právo a Česká koruna je „mystický vynález nového věku“.[7]

V červenci 1866 byl zvolen brněnským starostou.[8] Téhož roku ho pruský kancléř Otto von Bismarck pověřil coby tehdejšího starostu Brna zprostředkovatelskou misí do Vídně.[4] Starostou byl do prosince 1867.[8]

Po rakousko-uherském vyrovnání se objevil 30. prosince 1867 jako člen vlády Karla von Auersperga na pozici ministra vnitra Předlitavska. Portfolio si udržel i v následné vládě Leopolda Hasnera, do 12. dubna 1870.[9] Ve vládě patřil mezi centralisticky orientovanou rakouskoněmeckou většinu (odpůrci větších pravomocí historických zemí a českých státoprávních aspirací) a podobně jako Ignaz von Plener patřil do sociálně i názorově soudržné skupiny německých politiků-intelektuálů měšťanského původu.[4][10]

V roce 1870 rezignoval na poslanecký mandát v Říšské radě. Důvodem bylo odložení jím podaného návrhu na volební zákon, který předpokládal přímé volby do Říšské rady (dosud byla složena z poslanců delegovaných zemskými sněmy) a zvýšení počtu poslanců při zachování kuriového systému. Nebyl zastáncem rovného volebního práva a ještě v roce 1868 se vyjádřil, že sociální otázka v habsburské monarchii neexistuje.[11] Podle jiného zdroje ale ve funkčním období 1870–1871 a 1871–1873 poslancem Říšské rady zůstal.[6]

Po odchodu z kabinetu působil na pozici ve vedení První rakouské spořitelny.[4] Počátkem 70. let byl volně zapleten do skandálu okolo zpronevěry peněz na stavbě železnice ze Lvova do Černovic. V důsledku aféry měl dočasně oficiálně zakázán přístup ke dvoru. V roce 1878 patřil spolu s dalšími bývalými předáky německých liberálů mezi odpůrce rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny.[12] V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 se stal opětovně poslancem (zvolen na Moravě za kurii měst, obvod Brno). Rezignoval dopisem z 20. února 1879.[6] Téhož roku zemřel.

Tituly a ocenění

Za své aktivity v úřadu brněnského starosty během prusko-rakouské váky získal čestné občanství v Brně, později jako ministr vnitra byl jmenován čestným občanem v několika dalších městech po celé monarchii (Vídeň, Innsbruck, Linz, Opava, Černovice). Jako člen vlády obdržel v roce 1870 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[13] Byl nositelem vysokých státních vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[14] Ovdovělá manželka byla spolu s dětmi v roce 1891 povýšena do stavu svobodných pánů.[15][16]

Rodina

Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla od roku 1845 Aloisie Arnsteinová (†1854), po ovdovění se znovu oženil v roce 1860 s Elisabeth Hauschkovou (1825–1900). Z druhého manželství se narodil syn Karl (1864–1919), který působil v diplomacii a nakonec byl rakousko-uherským vyslancem v Nizozemí (1911–1917). Dcera Elisabeth (1867–1935) byla čestnou dámou Ústavu šlechtičen ve Štýrském Hradci.

Odkazy

Reference

  1. ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených v Moravské Třebové, sign.M-11 1668, ukn.6311, str.247. Dostupné online
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Baden
  3. ↑ Ottův slovník naučný, X. díl; Praha, 1896; s. 155–156 (heslo Giskra) dostupné online
  4. ↑ a b c d e Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Giskra, Karl (1820-1879), Minister, Bürgermeister und Advokat, s. 446. (německy) 
  5. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 62, 69. 
  6. ↑ a b c Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  7. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 171. 
  8. ↑ a b JORDÁNKOVÁ, Hana. Dr. jur. et phil. Karl Giskra [online]. Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2017-06-06 [cit. 2017-12-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 586. 
  10. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 229, 241. 
  11. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 242, 264–265. 
  12. ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 242, 264–265, 320. 
  13. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1870; Vídeň, 1870; s. 168 dostupné online
  14. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Karla Giskry in: VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2023; Praha, 2015, s. 124–126 (heslo Giskra) ISBN 978-80-905324-5-8
  15. ↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 135, 177 ISBN 80-86781-08-9
  16. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1895; Gotha, 1895; s. 302–303 dostupné online

Externí odkazy

Ministři vnitra Předlitavska
1. Eduard Taaffe (1867) • 2. Karl Giskra (1867–1870) • 3. Eduard Taaffe (1870–1871) • 4. Karl Hohenwart (1871) • 5. August von Wehli (1871) • 6. Josef Lasser (1871–1878) • 7. Adolf z Auerspergu (1878–1879) • 8. Eduard Taaffe (1879–1893) • 9. Olivier de Bacquehem (1893–1895) • 10. Erich von Kielmansegg (1895) • 11. Kazimír Badeni (1895–1897) • 12. Paul Gautsch (1897–1898) • 13. František z Thun-Hohensteinu (1898–1899) • 14. Ernest von Koerber (1899) • 15. Josef Stummer (1899–1900) • 16. Ernest von Koerber (1900–1904) • 17. Artur Bylandt-Rheidt (1905–1906) • 18. Konrad z Hohenlohe-Schillingsfürstu (1906) • 19. Richard von Bienerth (1906–1908) • 20. Guido von Haerdtl (1908–1911) • 21. Max Wickenburg (1911) • 22. Karl Heinold (1911–1915) • 23. Konrad z Hohenlohe-Schillingsfürstu (1915–1916) • 24. Erwin von Schwartzenau (1916) • 25. Erasmus von Handel (1916–1917) • 26. Friedrich von Toggenburg (1917–1918) • 27. Edmund von Gayer (1918)
kurzivou – pověřeni správou úřadu
Představitelé Brna
Starostové
Franz Rauscher (1784–1804) • Johann Czikann (1804–1821) • Johann Ritschel (1828–1847) • Anton Haberler (1851–1855) • Rudolf Ott (1855–1861) • Christian d'Elvert (1861–1864) • Alfred Skene (1864–1866) • Karl Giskra (1866–1867) • Rudolf Ott (1868–1870) • Christian d'Elvert (1870–1876) • Karl van der Strass (1876–1880) • Gustav Winterholler (1880–1894) • August Wieser (1894–1916) • Ferdinand Schnitzler (1916–1918) • Petr Kerndlmayer (1918–1920; vládní komisař) • Karel Vaněk (1920) • Bedřich Macků (1920–1925) • Karel Tomeš (1925–1935) • Rudolf Spazier (1935–1939) • Oskar Judex (1939–1945; též vládní komisař)
Předsedové NV
Vladimír Matula (1945–1946) • Josef Podsedník (1946–1948) • Vladimír Matula (1948–1949) • Bohumil Ubr (1949–1952) • Vladimír Matula (1952–1954) • Josef Kalášek (1954–1963) • Oldřich Vaverka (1963–1971; od 1969 primátor)
Primátoři
Oldřich Vaverka (1963–1971; do 1969 předseda NV) • Vladimír Štroner (1971–1976) • František Chabičovský (1976–1980) • Rudolf Suchánek (1980–1983) • Alois Skoupý (1983–1989) • Josef Pernica (1989–1990) • Jiří Trmač (1990) • Pavel Podsedník (1990) • Václav Mencl (1990–1992) • Jiří Horák (1992–1994) • Dagmar Lastovecká (1994–1998) • Petr Duchoň (1998–2004) • Richard Svoboda (2004–2006) • Roman Onderka (2006–2014) • Petr Vokřál (2014–2018) • Markéta Vaňková (2018–dosud)
Kembali kehalaman sebelumnya