V následujících letech vydal Bismarck řadu zákonů, které zakazovaly politické zneužití kazatelen (1871) a činnost jezuitského řádu (1872), zavedly státní dozor nad školami včetně církevních a povinné přezkušování kněží (1873), zrušily v Prusku všechny kláštery (1872) a zavedly povinný civilní sňatek (1875). Řada biskupů a kněží, kteří se tomu bránili, byla sesazena a dokonce uvězněna. Roku 1875 zastavil Bismarck všechnu státní podporu katolické církvi.
Proti tomuto tlaku vytvořili němečtí katolíci roku 1871 svoji stranu Deutsche Zentrumspartei (Zentrum), která v následujících letech rychle rostla, takže po smrti papeže Pia IX. hledal Bismarck s jeho nástupcem Lvem XIII. jistý kompromis, který v letech 1880 a 1887 oba skutečně nalezli. Ze zákonodárství Kulturkampfu pak zůstal státní dozor nad školami, civilní sňatky a finanční dohled nad hospodařením církví.[2]
Odkazy
Reference
↑ Pečenka – Luňák, Encyklopedie moderní historie, str. 263n.
MACHOLÁNOVÁ, Lenka. Otto von Bismarck jako politik a iniciátor zákonů proti socialistům a tvůrce "Kulturního boje". Brno, 1987. 57 s. Právnická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně.
M. Pečenka – K. Luňák, Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri 1999. Heslo Kulturkampf, str. 263
SUCHÁNEK, Drahomír. Pruský kulturní boj - zápas o podobu Německého císařství. In: František Stellner. Staletí objevů, diplomacie a válek. Sborník k 60. narozeninám Aleše Skřivana. Praha: Karolinum, 2005. S. 423–434.
MOMMSEN, Wilhelm. Bismarck. Olomouc: Votobia, 1995. 189 s. ISBN8071980579.