Libuše Domanínská
Libuše Domanínská jako Jenůfa (Národní divadlo, 1955)
Základní informace
Rodné jméno	Libuše Klobásková
Narození	4. července 1924 Brno, Československo
Původ	Česko
Úmrtí	2. února 2021 (ve věku 96 let) Hodonín, Česko
Žánry	opera
Povolání	pěvkyně a pedagog
Nástroje	klavír
Hlasový obor	soprán
Aktivní roky	1945–1990
Ocenění	zasloužilý umělec (1966) národní umělec (1974) čestné občanství
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Libuše Domanínská (4. července 1924 Brno-Královo Pole^[1] – 2. února 2021^[2] Hodonín^[3]), vlastním jménem Libuše Klobásková, provdaná Vyčichlová, byla česká operní pěvkyně, sopranistka lyrického a mladodramatického oboru s tvořivým, kultivovaným hlasem.^[4] Je známá ze svých četných koncertních vystoupení v Brně, Vídni, Praze a mnoha dalších měst i států. V Státním divadle v Brně hrála a zpívala 10 let, v opeře Národního divadla 35 roků. Nahrávky jejích písní jsou zachyceny na gramofonových deskách Supraphonu, v archivech Československého rozhlasu i televize. Umělecké jméno si zvolila podle Domanína na Moravě, rodiště svých rodičů a místa, kde se vdala.

Oba rodiče pocházeli z jižní Moravy, z obce Domanín. Svatbu měli v blízkém Bzenci, v tamní sokolovně 16. července 1922. Otec František měl za sebou mnohaleté zajetí během první světové války, pracoval pak jako inspektor vinné kontroly.^[5] Matka se jmenovala Marie, rozená Kolmašová. Měli spolu tři děti, Drahomíru (* 25. dubna 1923), o rok později Libuši a za dalších deset let syna Zdeňka.^[6]

Jako dítě chodila do baletu, ráda recitovala a brzy měla možnost zpívat v rozhlase, či v Lánech prezidentu Masarykovi. Naučila se hře na klavír. Na gymnáziu začala studovat v Košicích, kam se jejich rodina kvůli změně otcova zaměstnání na několik let přestěhovala. V Košicích získala první uznání a titul Košického skřivánka. Pak se rodina vrátila na Moravu a pokračovala ve studiu na gymnáziu v Brně. V tomto období ji základům zpěvu učila sopranistka Anna Hnátková, manželka vyučujícího profesora Hnátka. Gymnázium kvůli prospěchu v kvintě opustila.

V roce 1939 se pokusila dostat poprvé na brněnskou konzervatoř, kvůli věku přijata nebyla. Rok se učila základům zpěvu u paní Škárové a přihlásila se znovu. To jí bylo 16 let. Zde se jí v prvním ročníku ujala profesorka Hana Pírková^[7] (sopranistka z opery Státního divadla v Brně, zemřela roku 1944) a později profesor Bohumil Soběský. U něj studium v roce 1946 úspěšně zakončila. Později vzpomínala, že hodiny klavíru během studií na konzervatoři mívala v Janáčkově zahradním domku, ostatní předměty se přednášely v Orlí ulici, v budově bývalého kláštera.^[8]

Během války, dne 15. března 1943 byla totálně nasazená v továrně v rakouském Neunkirchenu a ráda i zde zpívala tamním zajatcům a spolupracovnicím z celé Evropy. Směla odtud jezdit občas domů, do Domanína na dovolenou, za svým snoubencem, později manželem Jaroslavem Vyčichlem. Profesorka Pírková jí upravila učební program, aby nemusela studium na konzervatoři nastavovat.^[9] V roce 1944, v době kdy byla i posluchačkou čtvrtého ročníku konzervatoře, s ním jela do Prahy, kde měl maminku. Tehdy mu vyslovila svou touhu, dostat se do Národního divadla. Aby se dostala z nasazení v továrně, nabídl jí angažmá v divadle dirigent Jaroslav Vogel, jenže divadla nacisté uzavřeli a tak se raději vdala. Ráda na svatební obřad v Bzenci – (Husův sbor) vzpomínala, měla jej v uherskohradišťském černožlutém kroji.

Svatbou získala tak příjmení Vyčichlová. Když později při jednom z vystoupení, kde zpívala pod jménem Klobásková – Vyčichlová zaslechla vůči jménu posměšky, rozhodla se vystupovat pod pseudonymem Domanínská. Pro něj se rozhodla proto, že se zde vdala a odtud pocházeli její rodiče.

Krátce po osvobození naší vlasti – 1. srpna 1945 podepsala smlouvu s brněnskou operou,^[7] kde působila v letech 1945 až 1954 a kde nastudovala a zpívala 40 různých rolí v 800 představeních.^[7] Ještě jako posluchačka konzervatoře měla na tamním jevišti 11. října 1945 své první pěvecké vystoupení v roli Blaženky ve Smetanově Tajemství. V té době soubor vedl Antonín Balatka a ředitelem divadla byl E. F. Burian. Tehdy se jmenovalo Státní divadlo, nyní Národní divadlo Brno. Vystoupení nové zpěvačky kritika přijala velice příznivě ať již pro pěvecké kvality, tak její mladistvý vzhled. Právě zde již vystoupila jako Libuše Domanínská. Dne 7. června 1946 končila úspěšně studium na konzervatoři a zároveň měla absolventské vystoupení v roli Vendulky v Hubičce od Bedřicha Smetany. V závěru svých studií se jí věnovala profesorka, sólistka opery Marie Řezníčková, s níž často po dlouhé roky zpívala na pódiích. V roce 1945 Libuše absolvovala v brněnské opeře 21 vystoupení, mimo zmiňované Blaženky zpívala roli Terinky.^[10] Poslední „rozlučkovou“ rolí v zaplněném brněnském divadle byla 16. dubna 1955 Rusalka od Antonína Dvořáka.

Domanínská byla do roku 1955 v Brně operní hvězdou. Stejný status získala v Praze v Národním divadle, kde zpívala v letech 1955 až 1990.^[4] K jejímu odchodu do Prahy došlo tak, že operní soubor Národního divadla chystal zájezd vlakem do Moskvy, a jeho vedení chtělo odcestovat a vystupovat v Sovětském svazu v reprezentativním složení. Proto se obrátili na Libuši Domanínskou s nabídkou, aby jela s nimi. Bylo jí zároveň nabídnuto i stálé angažmá, a ač se s Brnem loučila nerada a mnozí přátelé jí odchod zazlívali, přijala je. Na zájezdu v Moskvě zpívala postavu Jenůfy v Její pastorkyni od Leoše Janáčka v tamním divadle Stanislavského a Němiroviče-Dančenka. Tuto roli hrála také poprvé v lednu 1955 v samotném pražském Národním divadle po návratu do Prahy. Přišla sem jako vyzrálá umělkyně, proto také zpívala hlavní role. Kritiky v tehdejším tisku byly vesměs velice příznivé.^[11]

Se souborem opery Národního divadla začala jezdit do zahraničí, také do tzv. západních zemí. Roku 1958 byla na Světové výstavě v Bruselu, i tam zpívala Jenůfu v Její pastorkyni. O rok později spolu s řadou sólistů absolvovala umělecký zájezd na Holandský festival. Soubor vystupoval v Amsterdamu, Rotterdamu a Haagu, ona sama zpívala hlavní roli v Kátě Kabanové. V roce 1960 vystoupila na Festivalu Jeana Sibelia ve finských Helsinkách a roku 1964 v Edinburghu. Byla hostem brněnského Státního divadla na jeho zájezdu v roce 1965 do Barcelony, a zpívala i v Lipsku v tehdejší NDR. V roce 1968 účinkovala na operních scénách v italských městech Reggio Emilia, Bologna a Brescia. Ještě téhož roku pak zpívala Káťu Kabanovou se souborem ND v Teatro Colón v argentinském hlavním městě Buenos Aires. V roce 1969 hostovala v belgickém Gentu a opět v Bruselu.

Domanínská také často vystupovala ve Vídni. Poprvé zpívala na tamní Volksoper v němčině roku 1959 hlavní roli Abigail v opeře Nabucco od Giuseppe Verdiho, kterou jí nabídl (ač ji neznal) italský dirigent Arteo Quardi. Po úspěšném vystoupení a příznivých kritikách v rakouském tisku sem jezdila zpívat tuto roli až do roku 1964,^[1] měla zde téměř stovku repríz.^[12]

Její manžel (zemřel roku 1977 ve svých 57 letech) ač neměl hudební vzdělání, ji podporoval a byl často na jejích koncertech v hledišti. V roce 1951 byl jako příznivec Sokola, prezidentů Masaryka a Beneše vězněn a po propuštění směl dělat jen pomocného baliče zboží v módních závodech. To bylo nepříjemné období i pro ni. V divadle se jí tehdy zastal dirigent František Jílek.

Později byl manžel úředníkem.^[5] Pořídili si chalupu v Krkonoších, kam za nimi často jezdívali s rodinami kolegové z opery Národního divadla, Beno Blachut, Ivo Žídek. Přátelila se i s dalšími kolegy – Eduardem Hakenem, Marií Podvalovou.

Angažovala se v mírovém hnutí, tehdejších organizacích Svaz československých dramatických umělců a Svaz československých skladatelů a koncertních umělců.^[13]

V letech 1974 až 1978 učila mladé zpěvačky na Pražské konzervatoři.^[1] Pak žila střídavě v Praze a u svého bratra na Moravě.

Vyznávala tato životní kréda: Žít bez závisti, chápat bolest druhých a pomáhat mladým pěvkyním.^[5]

Při volbě svého repertoáru upřednostňovala skladby od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, zpívala své role i v operách jiných autorů, v různém nastudování, na scénách mnoha divadel. Zpívala také řadu rolí poplatných době.

Výčet^[14] je řazen chronologicky podle známého roku prvního vystoupení:

V archivech Československého rozhlasu je uschováno přes 80 nahrávek pořízených v letech 1948 až 1979. Jsou mezi nimi záznamy z vystoupení Státního divadla v Brně či Národního z Prahy, během nichž měla svůj výstup, jiné nazpívala sólově pouze pro rozhlas. Káťu Kabanovou pro brněnský rozhlas nazpívala rok před prvním vystoupením v divadle. Vystoupení byla zpočátku pouze „živá“, až později ze záznamů. Uschované archivní snímky jsou skladby od 44 autorů z celého světa a jsou mezi nimi tytéž písně nazpívané v různém období její kariéry.^[16].

Nazpívala za českou herečku Janu Rybářovou příslušnou část její role ve filmu Dalibor z roku 1956.

Byla historicky první operní pěvkyní 25. února 1955 na obrazovce Československé televize v přímém přenosu z Rudolfina v Praze. O rok později v živém vysílání ČT zpívala roli Giulietty od J. Offenbacha.^[17]

Vystoupení Domanínské jsou zachycena na 28 gramofonových deskách vydaných Supraphonem. Je na nich zaznamenány písně v doprovodu různých orchestrů (např. Studiový orchestr Československého rozhlasu, Orchestr Národního divadla, Orchestr Smetanova divadla, FOK, Státní filharmonie Brno), některé jsou studiové nahrávky, jiné záznamy divadelních vystoupení, či pořízené bez přítomnosti posluchačů.^[18]

V prosinci 1956 obdržela vyznamenání Za vynikající práci ^[7], roku 1966 získala titul zasloužilá umělkyně a nejvyšší vyznamenání – titul národní umělkyně převzala 30. dubna 1974^[19].

Při udělování Cen Thálie od Herecké asociace v roce 1997 za předcházející rok získala toto ocenění v oboru Opera v kategorii Za celoživotní mistrovství.^[5]

• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 333, 355.
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 110. 
• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan Pavel. Malá encyklopedie české opery. Praha : Paseka, 1999. 347 s. ISBN 80-7185-236-8. S. 59–60.
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 127. 
• Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně : Český divadelní slovník. III, 1884–1994 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 273–277.
• PROCHÁZKA, Vladimír (ed). Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Praha: Academia, 1988. 623 s. S. 78–79.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 247–248. 

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Libuše Domanínská
• Libuše Domanínská v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Libuše Domanínská v databázi Archivu Národního divadla
• Libuše Domanínská v archivu Národního divadla Brno
• Slavní pěvci Národního divadla Archivováno 1. 9. 2011 na Wayback Machine.
• Web Čeští pěvci
• Web Ceny Thálie
• Web Muzikus
• Libuše Domanínská v Česko-Slovenské filmové databázi
• Libuše Domanínská ve Filmové databázi
• Libuše Domanínská na Kinoboxu
• Libuše Domanínská v Internet Movie Database (anglicky)
• Libuše Domanínská v Českém hudebním slovníku osob a institucí
• Libuše Domanínská v Síni slávy Národního divadla Brno
• Mojmír Weimann: K životnímu jubileu Libuše Domanínské na stránkách Opera Plus