Zadní strana divadla a přilehlá zahradaPamětní deska umístěná na betonové zdi v ulici U Uranie v Praze 7 – Holešovicích připomíná místo, kde stálo divadlo
Lidové divadlo Uranie sídlící v pivovarské zahradě v pražských Holešovicích, otevřelo 12. června 1902, když tam byla předtím budova přestěhována z výstavní aleje Pražského výstaviště.
K řízení divadla vzniklo Družstvo pro ustanovení lidového divadla Uranie v Praze VII, jehož prvním ředitelem se stal Jakub Vojta Slukov. V letech 1907–1914 vedl divadlo po umělecké stránce režisér Bohumil Kovář, komerčně pak člen Družstva a člen správní rady a současně ředitel Prvního pražského měšťanského pivovaru Karel Vendulák. Roku 1914 se družstvo přejmenovalo na Společnost Lidové divadlo Uranie v Praze VII, s. r. o.[4]
Citát
„
Jak povídám, divadlu se dařilo a v půli výstavy sídlila v té Uranii už jen Thalia. Za pozdního léta dostavovali se návštěvníci výstavy houfněji až v podvečer a mířili rovnou dolů do hlavní aleje k divadlu, takže z našeho podniku byl takřka zlatý hřeb výstavy.
Největší význam pro jeho činnost znamenala doba okupace (1939–1945). Uranie byla od roku 1941 (oficiálně až od roku 1943) vedena podnikatelem Bohumilem Perlíkem[6] (1908–1970), který se již pokoušel založit více divadel (činoherních studií).
Uměleckým šéfem ustanovil Perlík brněnského herce Antonína Klimeše (1902–1969). V Uranii také Klimeš režíroval 12 inscenací [7]. Po jeho odchodu na jaře 1944 se novým šéfem stal překladatel Bohumil Mathesius. Dramaturgem byl Vladimír Müller z pražského studia Českého rozhlasu. Šéfem výpravy byl Josef Gabriel. Stálým spolupracovníkem divadla byl také režisér Národního divadlaAleš Podhorský a hostujícím režisérem i Jan Škoda.
Základem repertoáru divadla byla česká klasika (Erben, Němcová, Neruda, Stroupežnický, Čech, aj.), avšak divadlo uvádělo také klasiku světovou (Shakespeare, Sofokles, Ibsen, Bahr, Hauptmann, Goethe, Vega, aj.).
Konec divadla
Posledním představením Uranie bylo uvedení Sofoklovy Elektry v roce 1944.[9] K 1. září 1944 byla pak divadla Němci nuceně uzavřena. Většina souboru divadla odešla v roce 1945 do Divadla 5. května. [10]
Budova divadla se do dnešních dob nedochovala, zničil ji velký požár dne 2. ledna 1946,[11] při němž navíc tragicky zahynul německý malíř kulis Karl Piperger. Byl to žhářský čin divadelního tajemníka Karla Štolla, který v divadle pracoval od konce války a jak bylo později vyšetřováním zjištěno, zpronevěřil 105 000 korun z divadelní pokladny; v roce 1947 byl proto odsouzen na 15 let.[12]Divadlo tedy bylo v provozu zhruba 43 let. Připomíná je pouze pamětní deska na rohu Ortenova náměstí a ulice U Uranie v pražských Holešovicích.
K tomu, aby ideu třetí pražské činohry uskutečnila, byla Uranie disponována lépe než kterékoliv jiné pražské divadlo. Roku 1903 byla totiž uvědoměle zakládána se záměrem vytvořit jako další pražská činohra protiváhu k divadlům Národnímu a Švandovu, které hrály tehdy roli "první" a "druhé" činohry. Jako taková scéna pak po několik dalších let své existence fungovala a teprve vznik Městského divadla na Král. Vinohradech roku 1907 ji z trojúhelníku tří hlavních činoherních scén vytlačil a určil ji místo čtvrtého pražského, v podstatě periferního divadla. [13]
Jako příkladný typ "hereckého" divadla realistického zaměření poutala Uranie pozornost celé české divadelní obce i široké veřejnosti. Mnozí členové menších pražských scén, a zejména ovšem členové mimopražských divadel vycítili, že by si na její scéně mohli dobýt široké popularity, a zajistit si tak skrze ni přístup na přední pražské scény celonárodního významu. Proto se snažili dostat se do jejího souboru. Tak se stalo, že záhy bylo toto malé divadlo přeplněno význačnými herci střední generace, kteří zde nalezli příležitost k osobnímu vyniknutí, a také mladými talenty, které v jejím tvořivém prostředí rychle vyspívaly. Skutečně se pak v jejích představeních tito herci s úspěchem prosazovali do povědomí veřejnosti a leckteří nabývali pověsti divadelních hvězd. [14]
Uránka pro mne nebyla pouze divadlo, ale i park s altány, ve kterých v neděli hráli muzikanti a scházeli se lidé k odpočinku. Divadlo pamatuji již vyhořelé, ale celá atmosféra s pavlačovými domy a Staré Holešovice se nedají zapomenout. Pavlačákům v sousedství se říkalo Veselá bída a skutečně tam žili chudí, ale vždy někde hrála harmonika nebo dokonce dechovka. Zatím co se Národní divadlo stalo divadlem luxusním, Uránka bylo skutečné lidové centrum.[zdroj?]
Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy k oslavě 25. výročí své činnosti : 1903 – 1928. Praha: Družstvo Lidového divadla Urania, [po r. 1928]. Dostupné online.
Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 8, 9, 179–181, 183, 187, 190–219
Olga Vlčková: Divadlo a divadelní scény, Edice Zmizelá Praha, Paseka/Národní muzeum, Praha, 2014, str. 146–8 (vč. foto), ISBN978-80-7432-564-9 (Paseka), ISBN978-80-7036-435-2 (Národní muzeum)
.jpg)
