Liturgika

Liturgika (z řeckého λειτουργία veřejná služba, služba lidu) je jedním z oborů teologie, který se odborně zabývá liturgií. Zkoumá bohoslužebný život církve a jeho vývoj. Snaží se o interpretaci a vysvětlení významu úkonů pro potřeby věřících.

Termínu poprvé užil Georg Cassander (1513–1566), který jím označuje vědeckou reflexi křesťanské bohoslužby. Pojem liturgiky se však v katolickém a protestantském prostředí prosadil teprve v 18. století. V teologické klasifikaci je liturgika součástí praktické teologie, někdy se však také včleňuje jako součást dějin teologie. S liturgikou souvisí studium církevních dějin, estetiky, hudební vědy, divadelní vědy, folkloristiky a komunikace.

Vědecký zájem o liturgii neexistoval po celé křesťanské dějiny. Se studiem se začalo v době humanismu, a to historickovědní metodou. Došlo k hlubšímu prozkoumání pramenů, hlavně v 17. a 18. století. Zájem byl i o orientální liturgii.^[1]

Po konci 18. století se začala rozvíjet pastorální teologie a vzrostl zájem i o liturgii. První zmínka o tom, že by se liturgika měla považovat za samostatnou vědu, se objevila ve spise F. X. Schmida „Liturgik der christkatolischen Religion“ (Liturgika katolického náboženství). Předmět zkoumání viděl ve vnější podobě katolické bohoslužby – „souhrn všech obřadů, forma, v níž se katolicismus viditelně a slyšitelně projevuje^[2]“. Věda by měla zahrnovat nejen vznik a význam „ceremonií“, ale i shrnovat a hodnotit z pohledu katolického náboženství. Liturgika prošla obměnou roku 1889 díky benediktinovi Suibertovi Bäumerovi. Později mnich Athanasius Wintersig nazývá vědu „svatým tajemstvím“.^[3]

Věda tedy reflektuje centrální zkušenosti víry. Tohle postavení ji vydobyl Odo Casel (1886-1948).^[2]

Výrazný vliv na liturgiku měl Druhý vatikánský koncil. Jejím úkolem byl stanoven výzkum „množství Kristova tajemství“ ve viditelných znameních liturgické slavnosti a přístupnost pro věřící. Lze ji tedy označit za eminentně teologickou disciplínu. Také seznamuje s formami, které mají kořeny již v židovství, poté u Krista, v prvotní církvi. Zohledňuje vlivy kultury, dobového myšlení a textů.^[4] Spolupracuje s humanitními vědami jako psychologie (včetně sociální a hlubinné), fenomenologie, sémantika, dějiny umění, hudební věda či sociologie i s vědami o jazyku a komunikaci.^[5] Člověk je společným předmětem zájmu. Příkladem spolupráce jsou: lidský věk je jedním z faktorů limitujících člověka – zabývá se jím vývojová psychologie, člověk má své prožitky – hlubinná psychologie, žije ve společnosti, která ho ovlivňuje a kterou i spoluvytváří – sociologie, atd.

Liturgika se také zabývá rozhodováním, jestli není potřeba části liturgie „inovovat“, avšak po podrobném historickém, teologickém a pastoračním zkoumání.^[6] Neexistuje pouze jediný přístup v této vědě. Jsou i snahy, aby ostatní teologické obory vypracovaly své „hledisko“ spojené s liturgií a byly tak kritickým protipólem liturgické vědy. Např. katechetika nebo homiletika (viz Teologie).

Rozdělení všeobecné liturgiky:

1. teologický a antropologický základ - co je liturgie?

2. kdo slaví liturgii?

3. základní prvky liturgie (gesto, slovo, symbol) a jak se slaví?

4. liturgické slavení v čase

5. liturgický prostor a jeho vybavení^[7]

• Souhrn práva: shrnutí v jednotlivých rubrikách liturgických textů jako pomůcka při mši – pro kněze, nebo pomocí laického breviáře pro modlící laiky.
• Nauka o kultovním slavení: účast na liturgickém slavení je brána jako povinná, případná neúčast na daném svátku se hodnotí jako hřích.
• Liturgika jako součást pastorální teologie: převažují evangelizační snahy církve – jako druh inkulturace, využívá většina českých teologických fakult.
• Liturgika vlastní teologická disciplína: systematická liturgika, teologie i liturgie vnímána jako služba lidu, zamýšlející se nad vlastním duchovním životem.^[8]

K nejstarším pramenům využívaným liturgikou patří Nový zákon, i když neobsahuje popis liturgie. Významným pramenem je také Didaché, spisy Justina Mučedníka, Hippolyta Římského a patristická literatura, v období středověku pak zejména různé typy liturgických knih, od 16. století bohoslužebné řády jednotlivých denominací.

V římskokatolické církvi přinesl významné reformy liturgie i liturgiky Druhý vatikánský koncil. Nově bylo povoleno použití národních jazyků při liturgii (kromě mešního kánonu), při udělování svátostí a modlitbách.^[9]

• Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001.
• Josef Foltýnovský, Liturgika, Olomouc: Lidové knihkupectví, 1936.
• Břetislav, Horyna Úvod do religionistiky, Praha : Oikumené, 1994.
• Pavel Kopeček, Slavení křesťanského tajemství, I. díl - Fundamentální liturgika, Brno: Katechetické centrum biskupství brněnského, 2006.
• Otto H. Pesch, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava, průběh a odkaz, Praha : Vyšehrad, 1996.

• Liturgie
• Teologie
• Druhý vatikánský koncil