Sochy rakouských vojevůdců Matyáše Gallase (od Tomáše Seidana, vlevo) a Jana de Weert od Ludvíka Šimka (1868) VídeňSousoší Cyrila a Metoděje v TřebíčiSocha z pomníku Josefa Jungamnna v Praze
Narodil se v Praze na Malé Straně v domě čp. 44/II na nároží Mostecké a Josefské ulice, v rodině malostranského obchodníka a majitele domu Karla Viléma Schimeka a jeho ženy Rosiny jako druhé z pěti dětí[1] a byl pokřtěn v kostele sv. Tomáše.[2]
Studia
Po absolvování obecné a reálné školy pracoval nejdříve devět let jako učeň v dílně předního pražského sochaře Emanuela Maxe; naučil se tam pracovat různými sochařskými technikami v pískovci a mramoru včetně nejhrubších prací a získal velkou praktickou zručnost. Vedle toho studoval na průmyslové škole u sv. Havla a v letech 1857–1861 v malířském ateliéru Eduarda Engertha na pražské malířské akademii. Z té doby pocházejí jeho sochy sv. Jana Křtitele (pod vedením Emanuela Maxe) a římského císaře Rudolfa Habsburského.[3][4]
Na počátku 60. let studoval sochařství u prof. Wittmanna, údajně na Akademii v Mnichově, ale v matrice studentů není zapsán[5]. Po návratu do Prahy vytesal sochu na náhrobek dcery lékárníka Františka Klarnera ve Slaném. Na jejím návrhu pracoval již v Mnichově.
Kariéra
V roce 1864 získal tzv. Římskou cenu, státní stipendium na studijní pobyt v Římě, kde zůstal šest let. Z té doby pochází jeho socha sv. Antonína Opata. Spřátelil se zde se sochaři Václavem Levým, Petrem Maixnerem a s architekty Ignácem Ullmannem a Antonínem Barvitiem, s nimž nadále rád spolupracoval. Podle návrhu Josefa Mánesa vytvořil reliéfy pro hlavní vchod do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; nemohly ale být použity, protože zadání obsahovalo špatné rozměry.[3]
Jako nejtalentovanější český kamenosochař monumentálních pomníků své generace Šimek v soutěži roku 1867 získal čtyři ze tří desítek vyhlášených zakázek na výzdobu haly vojevůdců vídeňského Arsenalu sochami vojevůdců z třicetileté války, a to Gottfrieda Pappenheima, Jana de Wertha, Jana Šporka a Albrechta z Valdštejna.[3] Po dokončení dvou z těchto soch v Římě Šimek s dvěma rozpracovanými návrhy definitivně přesídlil roku 1870 do Prahy. Pronajal si rozlehlý dvouprostorový ateliér na Újezdě mezi Řetězovým mostem a kostelíkem sv. Jana Na prádle.[4]
Šimek patřil ve své době k předním českým sochařům.[6] Byl považován za nástupce Václava Levého.[7] Měl smysl pro harmonii a plnost tvarů.[8] Současníci na něm oceňovali všestrannost, se kterou se věnoval sochařství portrétnímu, historickému i církevnímu.[7]Myslbekovi se ovšem nevyrovnal.[8] Byl členem c. k. umělecké akademie ve Vídni a pražského spolku Svatobor.[3]
Socha vojevůdce Albrechta z Valdštejna, carrarský mramor 1870, Vojenské historické muzeum (Vídeň)Arsenal, Vídeň. Objednal ji hrabě Arnošt z Valdštejna.[10] Impozantní stojící figura prostovlasého válečníka s velitelskou holí v pravici, s typickou fyziognomií a zbrojí je odvozena z reprezentačního portrétu z Valdštejnova zámku ve Frýdlantu. Modely této sochy byly zhotoveny nejméně tři a v různých velikostech: Model v měřítku 1:1 vznikl pro Valdštejnský palác v Praze, z něho dal Senát ČR k valdštejnskému výročí roku 2007 odlit bronzový pomník, umístěný na nádvoří Valdštejnského paláce. Ve valdštejnské sbírce Senátu je také menší model 1:2. Miniaturu téže sochy Šimek vyřezal z mořské pěny, má dřevěný podstavec a je ve sbírce Národního muzea v Praze.[11] Kopii téže sochy v měřítku 1:1 dal sponzor umístit na rodinný zámek Valdštejnů Mittergrabern v Rakousku, a později si tam od Šimka pořídil i sochu krále Jiřího z Poděbrad.[4]
Socha rytíře Bruncvíka se štítem, mečem a lvem, pilíř Karlova mostu na Kampě, pískovec 1881–1883; podstavec se čtyřmi reliéfy je přesnou kopií originálu, socha od pasu výše jen parafrází původní sochy, zpola zničené Švédy roku 1648[8]; torzo gotického originálu z roku 1503 je vystaveno v Lapidáriu Národního muzea v Praze.
Reliéfy polofigury žehnajícího Krista mezi sv. Vojtěchem a sv. Matoušem v lunetovém nástavci v rodinné hrobce podnikatele a mecenáše umění Vojtěcha Lanny mladšího na Olšanských hřbitovech v Praze [4]
katedrála sv. Víta na Pražském hradě: 4 sochy z bílého dalmatského vápence medolino těženého v Medulinu na Istrijském poloostrově: sedící sv. Anna učí Pannu Marii, sv. Lukáš patron malířů s obrazem Sta Maria Maggiore; sv. Metoděj, to vše v chórové kapli sv. Anny 1880[15]
Tři reliéfy: Luneta s polofigurou sv. Václava mezi anděly pro tympanon, dva kruhové medailony s polopostavou svatém Anežky České a blahoslaveného Hroznaty, na západním průčelí kostela sv. Václava v Praze na Smíchově, který navrhl architekt Antonín Barvitius). Modely ve stylu toskánské renesance z roku 1885, provedení z pestrobarevně glazované keramiky-majoliky roku 1886 ve Florencii, osazeny až po Šimkově smrti.
Galerie
Socha Bruncíka na Karlově mostě
Reliéf sv. Václava, tympanon kostela sv. Václava na Smíchově
Bl. Hroznata, tondo na kostele sv. Václava na Smíchově
↑Albrecht z Valdštejna, Inter Arma silent musae ?, katalog stejnojmenné výstavy, editoři Eliška Fučíková a Ladislav Čepička, Academia Praha 2007, s. 416-417 (heslo Dana Stehlíková).
↑ Sousoší sv. Cyrilla a Methoděje. Světozor. 5. 1885, roč. 19, čís. 20, s. 317. Dostupné online.
↑Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN80-85062-01-1. S. 41.
↑Ferdinand J. Lehner, Mosaika, in: Method roč. 6, 1888, č. 9, s. 108
Thieme-Becker: Lexikon der bildenden Künstler, svazek 30, Leipzig 1936, s. 72.
Cyril Merhout, Bruncvík na Karlově mostě. STN Praha 1958
Nový slovník českého výtvarného umění, díl II., P-Ž, editor Anděla Horová. Praha : Academia 1999
Metamorfózy politiky: pražské pomníky 19. století, publikace k výstavě. Clam-Gallasův palác 25. září 2013 - 5. ledna 2014. Archiv hlavního města Prahy ve spolupráci s Noemi Arts&Media a spolkem Scriptorium, 2013, ISBN978-80-86852-52-2, s. 127-137 (kapitola Miniatury pomníků, Dana Stehlíková)
Šárka Leubnerová (ed.), Umění 19. století, s. 258, Národní galerie v Praze 2016, ISBN978-80-7035-598-5
.jpg)
