Maskaron je plastický zdobný motiv v podobě lidské tváře (ženské či mužské), častěji fantaskní (mytologické) nebo zvířecí tváře, který je hojně využíván na fasádách architektury, ale i v interiérech.
Materiál
Nejcennější jsou maskarony tesané z kamene a vsazené jako stavební článek do architektury. V období historismu během 19. století se začaly dělat maskarony štukové.
Historie
Byl to velmi oblíbený prvek v antické římské, gotické, renesanční, barokní i secesní architektuře. V antice a v renesanci se užíval hlavně ve štítech a na římsách jako akrotérion nebo centrální maska. V gotice byl využíván na konzolách přípor, na klenebních svorníkách a na chrličích. V baroku byl, podobně jako v renesanci, často umísťován do hlavních klenáků portálů či městských bran, na konzoly volut nebo na kašny. V historismu stejně jako v secesi se objevuje hlavně jako štuková výzdoba fasád, jak na portálech vchodů, tak na supraportách či suprafenestrách.
Praha, Janáčkovo nábřeží
Praha, Melantrichova
Praha, Náměstí 14. října
Barokníportál s maskarony ve volutových pseudokonzolách po stranách a s nepříliš vydařenými rokokovými vázami (Hradčanské náměstí v Praze)
Štukový maskaron znázorňující selku, Plzeň
Maskarony jako chrliče kašny (Jaroměř – Josefov)
Odkazy
Literatura
Jaroslav HEROUT: Staletí kolem nás. SPN Praha 1975
Dějiny českého výtvarného umění, díly I./1-2, II./1.-2., III./1.-2, IV. Academia Praha 1984 – 2015
