Oxid vápenatý je obvykle vyráběn tepelným rozkladem hornin, jako je vápenec, který obsahuje uhličitan vápenatý (CaCO3 ve formě minerálů kalcitu a aragonitu). Rozklad je prováděn zahříváním jemně mleté horniny na teplotu přesahující 825 °C.[3] Tento proces je nazýván kalcinace nebo též pálení vápna. Uvolňuje se při něm oxid uhličitý (CO2) a uhličitan se přeměňuje na oxid vápenatý (CaO). Jako palivo se používá nejčastěji hnědé uhlí, koks, černé uhlí (respektive antracit) nebo zemní plyn. Dříve se jako palivo používalo též dřevo.
CaCO3 → CaO + CO2
Tento proces je reverzibilní, a proto od okamžiku, kdy je vypálené vápno ochlazeno, začíná vstřebávat okolní oxid uhličitý ze vzduchu a po čase se opět změní na původní uhličitan. Pálení vápna patří mezi první chemické procesy objevené člověkem již v pravěku.
Použití
Jako hydratované nebo též triviálně hašené vápno ve formě hydroxidu vápenatého Ca(OH)2 (název tohoto minerálu je portlandit). Je využíván jako součást malty a sádry ke zvýšení tvrdosti materiálu. Příprava hašeného vápna je velmi jednoduchá, neboť oxid vápenatý je jeho zásaditý anhydrid a s vodou reaguje velmi rychle a exotermně.
CaO + H2O → Ca(OH)2
Historicky nejstarší využití vápna bylo ve stavebnictví – v omítkách je používali již starověcí Římané. Při nedostatku vápence kvůli tomu dokonce někdy byly rozbíjeny mramorové sochy.
Oxid vápenatý je též používán při výrobě skla a díky své schopnosti reagovat s křemičitany je používán v moderních postupech výroby ocelí a hořčíkových, hliníkových a jiných neželezných kovů. Napomáhá vyplavování nečistot do strusky.
Bývá také používán jako přísada pro úpravu vody. Snižuje její kyselost, změkčuje ji, funguje jako flokulant (sbaluje koloidní nečistoty) a napomáhá odstraňování fosfátů a jiných nečistot.
Tradičně bývá používán při pohřbívání mrtvých těl do otevřených hrobů zvláště v období epidemií například moru za účelem dezinfekce a zamezení zápachu rozkladu.