Plchovití

Plchovití
	Plch Eliomys melanurus
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Třída	savci (Mammalia);
Řád	hlodavci (Rodentia);
Čeleď	plchovití (Gliridae); Muirhead, 1819
Rod
	Dryomys – plch; Eliomys – plch; Glirulus – plch; Glis – plch; Graphiurus ; Hypnomys†; Chaetocauda; Myomimus – plch; Muscardinus – plšík; Selevinia – selevinie;
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Plchovití (Gliridae nebo Myoxidae) je čeleď drobných hlodavců z podřádu veverkočelistných. Obsahuje 28 druhů v 10 rodech. Prakticky všichni obývají Palearktickou oblast od Evropy po Japonsko; pouze jeden žije v Africe jižně od Sahary. V Česku se vyskytují čtyři druhy.

Jsou to malí dobře šplhající hlodavci, kteří jsou výborně přizpůsobeni k životu na stromech a keřích. Živí se převážně rostlinnou potravou (ovoce, oříšky a jiné plody), ale někteří loví ve větší míře i hmyz nebo drobné obratlovce. Jsou aktivní převážně v noci. Severněji žijící druhy – včetně těch z Česka – upadají do zimního spánku.

Evoluce

Plchovití jsou skupinou, která nepochybně existovala již v paleogénu (nejstarší fosilie jsou známé z období středního eocénu, z doby asi před 40 miliony let).^[1] V období pozdního miocénu, asi před 6 miliony let, žily na území dnešní Sicílie a Malty obří druhy plchů, dosahující velikosti domácí kočky.^[2]

Vzhled

Plši připomínají veverky, ale jsou menší. Jejich tělo měří 60–109 mm, ocas 40–165 mm.^[3] Srst mají jemnou. Ocas bývá obvykle kratší nebo stejně dlouhý jako tělo^[4] a je – kromě rodu Myomimus – ochlupený. Váží od 14 do 180 g. Nohy i jejich prsty jsou krátké, zahnuté drápky jsou přizpůsobeny k šplhání. Na předních nohách mají čtyři prsty a na zadních pět. Samice mají 6–12 bradavek.

Mají nápadné oči a kulaté uši. Celkem 20 zubů je uspořádáno podle zubního vzorce^[3]

1.0.1.3
1.0.1.3

Zajímavostí je, že jim jako jediným hlodavcům chybí slepé střevo.^[4] Dokládá to, že se živí potravou s malým obsahem celulózy, často z větší části živočišnou.^[5]

Způsob života

Žijí v zalesněných oblastech, zahradách (zde s oblibou v živých plotech) i ve skalách.

Jsou to převážně noční dobře šplhající zvířata. Hnízda si staví v dutinách stromů, ve skalních puklinách, v podkroví budov nebo v opuštěných norách jiných zvířat.^[3] Často si je vystýlají mechem nebo podobným rostlinným materiálem.

Konzumují ovoce, oříšky a ve větší míře i hmyz, vejce i malé obratlovce. Severněji žijící plši včetně těch z Česka ke konci léta a na podzim nabírají na váze a pak – obvykle od října do dubna – přezimují stočeni do klubíčka. Někteří z nich se čas od času vzbudí a konzumují nashromážděnou potravu.

Po březosti trvající 21–30 dnů rodí 2–10 mláďat. Za rok mívají obvykle jeden nebo dva vrhy.^[4]

Ve volné přírodě se mohou dožít až 5,5 roku.^[3]

Výskyt v Česku

Na českém území se vyskytují čtyři druhy plchů:

Plšík lískový (Muscardinus avellanarius) – malý 60–90 mm dlouhý plch, nejhojnější zástupce čeledi plchovití v Česku,
Plch velký (Glis glis) – největší z českých plchů dorůstající až 180 mm,
Plch zahradní (Eliomys quercinus) – středně velký 100–110 mm dlouhý plch vyskytující se prakticky jen v západním pohraničí; nejvzácnější český plch,
Plch lesní (Dryomys nitedula) středně velký plch dorůstající 85–100 mm žijící hlavně v Českém středohoří.

Stupeň ohrožení

Většina druhů této čeledi není celosvětově ohrožena a v červeném seznamu druhů jsou vyhodnoceny jako málo dotčený druh. V Česku jsou však chráněné všechny čtyři tam žijící druhy.^[6] Pouze tři druhy plchovitých hlodavců jsou zařazeny mezi ohrožené nebo téměř ohrožené druhy:

Téměř ohrožený druh:

Plch zahradní (Eliomys quercinus) žijící v Portugalsku, Španělsku, Francii, Belgii, jižní polovině Německa, Švýcarsku, Itálii, v západním pohraničí Česka, ostrůvkovitě v Chorvatsku, Rumunsku, Polsku, Ukrajině a Bělorusku, v Lotyšsku, Estonsku, jižním Finsku a v Rusku v pásu od Sankt Petersburgu k Magnitogorsku. Jeho populace obecně klesá, ale jen málokde je znám důvod (např. na Korsice to je konkurence potkanů).^[7]

Zranitelné druhy:

Dryomys niethammeri obývající malé území v Balúčistánu v horách středního Pákistánu; byl popsán až v roce 1996, jsou doloženy pouze tři exempláře a o jeho životě není prakticky nic známo,^[8]
Plch myší (Myomimus roachi) vyskytující se v jihovýchodním Bulharsku (v okolí Burgasu), v přilehlých oblastech evropské části Turecka a ostrůvkovitě u tureckého pobřeží Egejského moře. Nedoložený je výskyt v Řecku u hranic s Tureckem. Zranitelný je z důvodu úbytku vhodného prostředí (přeměna na zemědělské plochy) především v evropské části Turecka a v Bulharsku.^[9]

Odkazy

Reference

↑ Storch, G.; Seiffert, C. (2007). "Extraordinarily preserved specimen of the oldest known glirid from the middle Eocene of Messel (Rodentia)". Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (1): 189–194. doi: 10.1671/0272-4634(2007)27[189:EPSOTO]2.0.CO;2
↑ https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2020/november/giant-dormice-the-size-of-cats-used-to-live-on-sicily.html
↑ ^a ^b ^c ^d NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. Dostupné online. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Dormice, s. 1625–26. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu plchovití [online]. BioLib [cit. 2012-09-11]. Dostupné online.
↑ HAAGEN, Horst, a kol. Savci. Zajíci, hlodavci, šelmy. 1. vyd. Díl 2. Praha: Euromedia Group, 2001. 160 s. ISBN 80-242-0673-0. Kapitola Hlodavci, s. 60.
↑ Příloha č. III vyhlášky ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb.
↑ BERTOLINO, S., et al. Eliomys quercinus [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky)
↑ GIPPOLITI, S. Dryomys niethammeri [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky)
↑ KRYŠTUFEK, B. Myomimus roachi [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky)