První Francouzská republika

; vlajka	; znak
	Hymna La Marseillaise (Chant de guerre pour l'Armée du Rhin)
	Motto Liberté, Égalité, Fraternité ou la Mort
Geografie	; První republika s jejími departementy roku 1801
	; První republika s jejími departementy roku 1801
Hlavní město	Paříž
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	28 103 000 (1795); 29 361 000 (1801)
Jazyky	francouzština (úřední), okcitánština, němčina, nizozemština, bretonština, baskičtina
Náboženství	ústavní církev (do roku 1801),; Kult Rozumu (1793–1794),; Kult Nejvyšší bytosti (1794),; sekulární stát (od 1795),; Desetidenní kult (1798–1799),; římskokatolické, kalvínské, luteránské, judaistické (1801–1804)
	Státní útvar
Státní zřízení	autoritářská direktoriální republika (1792–1795); oligarchická direktoriální republika (1795–1799); autoritářská republika pod vojenskou diktaturou (1799–1804)
Měna	livre (do 1794), asignát, později francouzský frank
Vznik	1792 – Velká francouzská revoluce, vyhlášení Národním konventem
Zánik	1804 – Napoleon Bonaparte se prohlásil císařem
	Státní útvary a území
	Francouzské království
	Venaissinské hrabství
	Monacké knížectví
	Lutyšské knížecí biskupství
	Rakouské Nizozemí
	Bouillonská republika
	Cisrenánská republika
	Rauracká republika
	Sardinské království
	Subalpinská republika
	Ženevská republika
	Anglo-korsické království
	První Francouzské císařství

První republika (francouzsky Première République), oficiálně Francouzská republika (francouzsky Republique Française), byla vyhlášena 22. září 1792 právě ustanoveným Národním konventem. Oficiálně trvala až do vyhlášení prvního císařství Napoleonem v roce 1804. Období první republiky je charakteristické pádem monarchie, ustanovením Národního konventu, Jakobínskou hrůzovládou, založením Direktoria, thermidorskou reakcí a konečně vytvořením Konzulátu a Napoleonovým vzestupem.

Konec monarchie ve Francii

Pod vedením Národního shromáždění, které se drželo u moci před vyhlášením republiky, vedla Francie válku s Pruskem a Rakouskem (nejedná se zatím o Rakouské císařství, to vzniklo až v roce 1804, ale o arcivévodství). V červnu 1792 vydal brunšvický vévoda Karel Vilém Ferdinand manifest, v němž prohlásil, že srovná Paříž se zemí, pokud se cokoli stane králi Ludvíku XVI.

Zatímco pruská armáda pochodovala k městu, došlo v Paříži k povstání. Občané zaútočili na Tuilerijský palác, kde zabili (a ke všemu znetvořili) 600 příslušníků švýcarské gardy a dožadovali se okamžitého odstranění krále. Strach z odvety monarchistů a kontrarevolucionářů způsobil, že v prvním zářijovém týdnu roku 1792 davy Pařížanů vtrhly do městských věznic a zabili více než polovinu vězňů. Šlechtici, duchovní a političtí vězni byli přímo ve svých celách oběšeni, ubodání nebo ubiti k smrti. Tato událost vešla ve známost jako Zářijové masakry.

Národní konvent

Výsledkem veřejného násilí a politické nestability v křehké konstituční monarchii bylo zvolení šesti zástupců Národního shromáždění, kteří měli dohlédnout na nové volby. Jejich výsledkem bylo založení Národního konventu, jenž měl dva cíle - potlačit monarchii a vydat novou ústavu. Vůbec prvním činem Konventu bylo vyhlášení republiky a následné zbavení krále veškeré politické moci. Král, tou dobou již obyčejný občan nesoucí rodinné jméno Kapet, byl postaven před soud za zločiny velezrady. Soud započal v prosinci 1792, 16. ledna 1793 byl Ludvík Kapet shledán vinným v rozsahu obžaloby a 21. ledna popraven gilotinou.

V zimě 1792 a na jaře 1793 byla Paříž zachvácena nepokoji z blížícího se hladomoru. Konvent, zaneprázdněný válkou, napravil problém až ke konci jara založením Výboru pro veřejné blaho, vedeným Maximilienem Robespierem. Výbor dostal řadu úkolů: vypořádat se s radikální skupinou tzv. zběsilých, malými dodávkami jídla a nepokoji, vzpourou ve Vendée a v Bretani, nedávnými porážkami armády a dezercemi velících důstojníků. Patrně nejznámějším rysem činnosti Výboru bylo zavedení politiky teroru, přičemž gilotina začala srážet hlavy nepřátel republiky čím dál častěji. Období je známé jako Hrůzovláda.

Navzdory rostoucí nespokojenosti s Národním konventem jako hlavou republiky byla schválena ústava, nicméně Výbor byl stále viděn jako "nouzová" vláda, a proto mu byla podřízena i Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Zákony a politika Výboru přenesly revoluci do neočekávaných rozměrů. Byl zaveden revoluční kalendář, jako součást dechristianizace byly uzavřeny kostely v Paříži a jejím okolí. Byl vydán Zákon o podezřelých, odsouzena a popravena byla Marie Antoinetta.

Pokračovaly popravy tisíců reálných i domnělých nepřátel republiky, a to až do bodu, kdy gilotina vešla ve známost jako "národní břitva" - protože se zdálo, že dopadá na krk každého. Pod gilotinou skončila nakonec i řada členů revolučních stran a seskupení, například hébertisté a dantonisté, z nichž mnozí bývali Robespierrovými blízkými přáteli.

Válka se pro Francii začala vyvíjet dobře až v roce 1794, částečně zásluhou mladého vojenského génia, Napoleona Bonaparta. Mnoho lidí v Národním konventu volalo po ukončení teroru, ale Robespierre nesouhlasil. Mezi masovými popravami, strachem a Festivalem rozumu, tu v půli roku 1794 bylo "obrovské nadšení pro ukončení vlády teroru, jenomže nikdo nedokázal vyřešit, jak na to. Jedinou věcí, která by dokázala teror ukončit, a zároveň jedinou, na které se dokázali shodnout, bylo odstranění Robespierra." ^[1] Byl svržen thermidorským převratem a popraven 28. července 1794.

Direktorium

Po pádu Robespierra byl klub jakobínů uzavřen a přeživší girondisté se vrátili k moci. V srpnu 1795 vydal Konvent ústavu (tzv. Ústava z roku III)). Obnovili tak svobodu vyznání, začali propouštět vězně a zejména připravili volby do nového legislativního orgánu. Tak bylo 3. listopadu 1795 ustanoveno tzv. Direktorium, pod jehož vedením se Francie přijala dvoukomorový systém vlády, skládající se z vyšší Rady starších (250 členů) a nižší nazvané Rada pěti set (500 členů). Výkonná moc byla svěřena do rukou pěti mužů, tzv. Direktoria (od něj dostalo toto historické období své jméno). V důsledku vnitřní nestability a pohrom francouzských armád v letech 1798–1799 nevydrželo Direktorium déle než čtyři roky.

Konzulát

Vláda se rozpadla po převratu 18. brumaira v roce 1799, po němž následovalo období známé jako konzulát. Samotní členové direktoria, vědomi si své klesající moci, převrat naplánovali společně s Napoleonem Bonapartem, jenž se později stal prvním konzulem republiky. Krátce na to se však prohlásil císařem, čímž skončila nejen vláda konzulátu, ale i samotná první republika, která byla nahrazena prvním císařstvím.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French First Republic na anglické Wikipedii.

↑ Interview with Historian David Jordan. The French Revolution [videorecording] : liberté, egalité, fraternité, a new republic is born in blood / produced & directed by Doug Shultz ; written by Doug Shultz, Hilary Sio, Thomas Emil. [New York, N.Y.] : History Channel : Distributed in the U.S. by New Video, c2005.