Francouzský král Ludvík XIV. a španělsko-portugalský král Filip IV. Španělský během setkání dvou králů na bažantím ostrověGeopolitické důsledky pyrenejského míru (1659)
Francie vstoupila do třicetileté války po španělských úspěších ve 20. letech 17. století během osmdesátileté války v Nizozemí a hlavně v bitvě u Nördlingenu proti Švédům a Sasům v roce 1634. Ve 40. letech Francie začala zasahovat do španělské politiky přispěním pomoci povstání v Katalánsku. Portugalské povstání (od roku 1640), vedené vévodou Braganza bylo finančně podporováno kardinálem Richelieu. Po katalánském povstání Francie ovládala Katalánsko od ledna 1641, když kombinované katalánské a francouzské síly porazily španělskou armádu v bitvě u Montjuïc, až do roku 1652.[1] Naproti tomu Španělsko odpovědělo napomáháním Frondě ve Francii v roce 1648. Během jednání o vestfálském míru v tomtéž roce Francie získala Alsasko a biskupství Méty, Toul a Verdun a odřízla Španělům přístup do Nizozemí z Itálie a rakouských zemí, což vedlo k otevřené válce mezi Francií a Španělskem.
Po deseti letech konfliktu zvítězily spojené anglo-francouzské síly v roce 1658 v rozhodné Bitvě v Dunách, v jejímž důsledku byl uzavřen pyrenejský mír.
Obsah mírových smluv
Mapa historického Katalánska ukazující rozdělení tohoto území po pyrenejském míru
Mír však stanovil pouze to, že všechny vesnice severně od Pyrenejí se stanou součástí Francie. Z tohoto důvodu zůstala v této části Francie španělská exkláva, město Llívia, považovaná tehdy za město a nikoliv za vesnici, tudíž zůstala pod španělskou kontrolou. Hranice nebyla úplně jasná až do uzavření bayonnských dohod roku 1856.
Španělsko bylo přinuceno uznat a stvrdit všechny zisky náležející Francii podle vestfálského míru.[2]
Výměnou za španělské teritoriální ztráty se Francie zaručila, že ukončí podporu Portugalska a odvolá svůj nárok na Barcelonské hrabství, které si francouzská koruna nárokovala již od dob katalánského povstání.[2]
Mír také připravil sňatek mezi Ludvíkem XIV. a Marií Terezou, dcerou Filipa IV.[2] Marie Tereza byla přinucena vzdát se španělského trůnu výměnou za finanční kompenzaci v rámci jejího věna. Ujednaná částka však nikdy nebyla vyplacena, což vedlo v letech 1667–68 k devoluční válce.
Pyrenejský mír byl posledním velkým diplomatickým počinem kardinála Mazarina. Společně s vestfálským mírem umožnil Ludvíku XIV. dosáhnout mimořádné stability (oslabení nejvýznamnějšího protivníka na vnitřním poli, Ludvíka II. Bourbona, Prince de Condé) a strategických výhod (odsouhlasené věno se stalo jedním z klíčových diplomatických prvků Ludvíkovy strategie nátlaku na významně oslabené Španělsko).
Celkově vzato, v roce 1660, když skončila švédská okupace Polska, se celý evropský kontinent ocitl v mírovém stavu a moc Bourbonů převážila poprvé nad mocí Habsburků.
Odkazy
Reference
↑PENDRILL, Colin. Spain 1474 - 1700. Redakce Martin Collier, Erica Lewis. [s.l.]: Heinemann Advanced History, The Triumphs and Tribulations of Empire, 2002. ISBN9780435327330. S. 142–143.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ abcdeMALAND M.A., David. Europe in the Seventeenth Century. Second. vyd. [s.l.]: Macmillan, 1991. ISBN0333335740. S. 227.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
