Sedm dřívějších mingských mistrů (čínsky v českém přepisu Ming-čchao čchien čchi-c’, pchin-jinem Míngcháo qián qīzǐ, znaky 明朝前七子) je označení pro sedm předních básníků a spisovatelů působících v první polovině 16. století, za vlády císaře Ťia-ťinga, v mingské Číně.
Historie
Sedm dřívějších mingských mistrů byli:[1]
Sedm mistrů, a s nimi širší hnutí fu-ku archaizujícího obdivu a návratu ke starým vzorům, spojoval nový přístup k poezii: odmítali klišé dosud dominujícího kabinetního stylu, zavrhovali vyumělkovanost a mnohomluvný paralelismus svých předchůdců.[2] Věřili, že poezie má vyjadřovat emoce, ale básně jejich předchůdců nemají dostatečný výraz. Při hledání vzorů se obraceli do minulosti k básníkům vrcholného tchangského období, Tu Fuovi a dalším, a starším vzorům – Knize písní, chanským, wejským a ťinským básníkům. Velký zájem projevovali též o lidové písně.[3] V próze měli za vzor prostý styl chanských a čchinských autorů.[2] Ve filozofii se namísto oficiálně prosazované čusistické ortodoxie přikláněli k Wang Jang-mingově škole srdce/mysli.[3]
Někteří literáti, jako Süe Chuej a Jang Šen,[2] nebo osm talentů éry Ťia-ťing,[4] považovali jejich zásady za příliš svazující a ústící v pouhé kopírování vzorů bez vlastní invence.[2][4] Nicméně i tak, spolu se sedmi pozdějšími mingskými mistry, kteří na ně navázali po polovině 16. století, měli velký vliv na básníky mingské Číny a jejich básnický styl byl po mnoho desetiletí nejpopulárnější.[2]
Odkazy
Reference
Literatura
- CHANG, Kang-i Sun. Literature of the early Ming to mid-Ming (1375–1572). In: CHANG, Kang-i Sun. The Cambridge history of Chinese literature: Volume II. From 1375. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. ISBN 978-0-521-11677-0. S. 1–62. (anglicky)
Externí odkazy
