Replika Bounty – Bounty II – na řece ClydeRobert Cleveley: William Bligh a jeho věrní prchají před kanibaly z ostrova Tofua
Posádka HMAV Bounty se v době vyplutí z Anglie 23. prosince 1787 skládala ze 46 mužů. Velitelem lodi byl poručík William Bligh. Dále na Bounty sloužili čtyři důstojníci (Wardroom Officers); čtyři nižší důstojníci (Cockpit Officers); deset poddůstojníků (Warrant Officers); čtyři kadeti (Midshipmen) nalodění jako námořníci I. třídy; dvanáct nižších poddůstojníků (Petty Officers) a jedenáct námořníků první třídy, tzv. starších námořníků (Able Seamen). Samotná loď byla postavena roku 1784 a pojmenována Bethia. O tři roky později ji zakoupilo britské královské námořnictvo pro výpravu, která měla zajistit převoz chlebovníků z polynéského ostrova Tahiti na Panenské ostrovy v Západní Indii. Loď byla upravena pro převoz sazenic chlebovníku, další úpravy se týkaly ubytovacích prostor v podpalubí a menších na palubě. Loď dostala nové jméno – Bounty (Štědrá).
Jeden z námořníků, James Valentine, zahynul již během cesty na Tahiti, lodní lékař Thomas Huggan pak zemřel přímo na ostrově. 28. dubna 1789 na Bounty propukla vzpoura vedená Fletcherem Christianem; 25 mužů se v tu chvíli přidalo na stranu poručíka Blighe. 19 z nich, včetně velitele, bylo vysazeno ve člunu na moře. 18 vzbouřenců a 4 muži, kteří zůstali na Bounty, přestože se vzpoury neúčastnili, se pokusili usadit na ostrově Tubuai. Když však po bitvě s domorodci jejich pokus ztroskotal, vrátili se na Tahiti. Zde již část vzbouřenců zůstala a s nimi všichni čtyři loajální členové posádky. Později byli zatčeni kapitánem Edwardem Edwardsem, velitelem trestní výpravy na HMS Pandora. Loď však 29. srpna 1789 ztroskotala a čtyři ze zatčených se utopili. V Anglii byli nakonec čtyři bývalí členové posádky Bounty zproštěni obžaloby, tři odsouzeni, avšak omilostněni a tři roku 1792 oběšeni.
9 vzbouřenců a 19 Tahiťanů odplulo s Bounty na Pitcairnův ostrov, kde založili usedlost, kterou se britské trestné výpravě nepodařilo vypátrat. Pitcairnův ostrov s posledním přeživším vzbouřencem a s jejich potomky byl objeven až roku 1808.
Posádka
Rukopisné poznámky poručíka Blighe psané v člunu po opuštění ostrova Tofua i se seznamem vzbouřenců začínajícím jménem „Fletcher Christian“ (National Library of Australia)William Bligh (1791)Robert Dodd: Fletcher Christian (1799)[pozn. 1]John Fryer (1807)Peter Heywood (1793)J. A. Moerenhout: John Adams (1829)Lemuel Francis Abbott: Lord Samuel Hood, předseda soudu se vzbouřenci (1792)Rozsudky v procesu s obviněnými ze vzpoury na HMAV Bounty (úterý 18. září 1792)Brunswick, na které byli tři ze vzbouřenců oběšeni, v bitvě s Achille a Vengeur du Peuple
Navigační důstojník, zástupce kapitána (Master) [komentář 1]
Loajální
—
Po návratu do Anglie svědčil u soudu se vzbouřenci a roku 1798 byl povýšen do hodnosti Master of the First Rate. Na vlajkové lodi HMS London se účastnil bitvy u Kodaně (1801),[8] téhož roku se stal seniorkapitánem a velel třem zásobovacím lodím. 6. dubna 1812 odešel do výslužby[9] a zemřel roku 1817 ve Wells-next-the-Sea.
Věk 24 let, 5 stop a 9 palců vysoký, načernalé či velmi tmavé pleti, tmavě hnědé vlasy, robustní postavy; na levém prsu má vytetovanou hvězdu, tetovaný na zádech; jeho kolena trochu odstávají, jeho nohy se dají nazvat lukem. Silně se potí, a to zvláště na rukou, takže ušpiní každou věc, které se dotkne.[10]
Odplul na Pitcairnův ostrov, kde byl roku 1793 zavražděn;[11] existuje však i teorie, že se mu podařilo masakru na Pitcairnu uniknout a vrátit se do Anglie.[12]
Účastnil se cesty Tichomořím ve člunu a navigační příručka, kterou vzal s sebou, značně usnadnila Blighovi a jeho mužům přežití.[17] Dostal se do Anglie, kde s Haywardem svědčil proti Peteru Heywoodovi.[18] Byl povýšen na poručíka a sloužil na HMS Penelope, na jejíž palubě zemřel.[19] V posledních chvílích doznal lítost za to, že svědčil proti svému příteli Heywoodovi.[20]
Zúčastnil se plavby ve člunu na Timor.[21] Dostal se do Anglie, kde byl povýšen na poručíka a účastnil se na HMS Pandora trestní výpravy. U anglického soudu svědčil proti Peteru Heywoodovi.[19] Poté sloužil na Hoornwig a Diomed. Zemřel na válečné šalupě HMS Swift při tajfunu v čínských mořích roku 1797.[13]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Na přelomu let 1789 a 1790 cestoval do Anglie na palubě Welfare, která se na cestě z Batávie do Kapského Města potopila; je možné, že Ledward na její palubě zemřel, avšak existuje teorie, že někde po cestě vystoupil, protože muž téhož jména sloužil jako lékař v letech 1791–1795 na HMS Discovery – není však jisté, zda se jedná o stejnou osobu.[22] Předpokládá se, že Ledward zemřel v Uckfieldu kolem roku 1841, což by jej činilo nejdéle žijícím členem posádky Bounty.[23]
Účastnil se plavby v člunu,[21] kam se mu z Bounty podařilo propašovat Blighův lodní deník.[24] William Bligh se v Batávii nalodil na první spoj do Anglie, Vlydte, a s sebou vzal pouze písaře Samuela a svého sluhu Johna Smithe.[25]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Dostal se do Anglie, kde svědčil ve prospěch Heywooda i Morrisona.[19] Dalších deset let sloužil i se dvěma syny na palubě HMS Irresistible. Roku 1805 byl penzionován a roku 1833 zemřel v Greenwichi.[26]
Lodní profous - velitel lodní stráže (Master-at-arms)
Vzbouřenec
Kaprál, 30 let, 5 stop a 10 palců vysoký. Světlé pleti, krátkých světle hnědých vlasů. Plešatá hlava, robustní postavy. Křivý ukazováček na levé ruce, ruce nesou známky opaření. Tetovaný na několika částech těla.[19]
Zůstal na Tahiti, nicméně oddělil se od zbytku vzbouřenců a s Matthewem Thompsonem žili odděleně u dalšího z místních kmenů. Churchil po smrti náčelníka Vayhidoa zdědil roku 1789 náčelnickou hodnost. Brzy se však dostal s Thompsonem do konfliktu a ten ho zavraždil.[27][28][29]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Společně se dvěma dalšími při cestě stanul na Ptačích ostrovech u pobřeží Austrálie. Dostal se do Anglie, kde byl v roce 1792 zkontaktován komodorem Pasleym, aby svědčil ve prospěch Petera Heywooda, což Peckover učinil.[30] Jako dělostřelec byl dosazen na HMS Providence pro druhou chlebovníkovou výpravu, avšak z popudu kapitána Blighe byl vyřazen.[30][31] Jako dělostřelec dále sloužil na lodích HMS Antelope, HMS Sultan, HMS Ocean, HMS Bedford, HMS Irresistible a HMS Gelykheid. Penzionován 6. června 1801.[32]
Poddůstojník
Coleman, Joseph „Josiah“Joseph „Josiah“ Coleman — Guildford (Surrey)
Zbrojmistr, 40 let, 5 stop a 6 palců vysoký. Světlé pleti, šedých vlasů, robustní postavy, na jedné ruce vytetované srdce. (Bligh dodává: „Když jsem byl v člunu, tento muž mě veřejně oslovil s prohlášením, že nevěděl nic o převzetí lodi a prosil mě, abych si vzpomněl, že mi to řekl a že zůstává držen proti své vůli.“)[19]
Kvůli své specializaci byl donucen zůstat na Bounty a na Tahiti, podílel se na stavbě škuneruResolution.[33] Byl zatčen Edwardem Edwardsem a následně přežil potopení Pandory. Po návratu do Anglie byl soudem osvobozen.[34] Penzionován byl v Greenwichi, společně s LeBoguem a houslistou Byrnem.[35]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Během cesty pro sebe Linklater a Purcell kradli jídlo,[22] a když Bligh dorazil do timorského Kupangu, nechal je oba na lodi v přístavu uvěznit.[36] Peter Linklater zemřel v Batávii na malárii[14] dva týdny poté, co Bligh odplul z Holandské východní Indie do Anglie.[22]
Účastnil se plavby v člunu[21] a byl zabit 2. května 1789 domorodci na ostrově Tofua.[37] Díky jeho oběti se námořníkům podařilo vyváznout z dosahu Tofuanů; místo smrti Johna Nortona se stalo známé jako Murderers’ Cove.[30]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Během cesty LeBogue a pomocný lékař Ledward málem zemřeli.[22][38] Po návratu do Anglie byl převelen na HMS Providence. On a Blighův sluha John Smith byli jediní z původní posádky Bounty, kdo se účastnili Blighovy druhé chlebovníkové výpravy.[39] George Mackaness se zmiňuje o setkání jednoho z přátel Blighovy rodiny[22] s LeBoguem v Greenwichi, kde byl penzionován společně s Colemanem a Byrnem.[35] Podle Caroline Alexanderové však Lawrence LeBogue zemřel roku 1795 na palubě HMS Jason v Plymouthu.[40]
25 let, 5 stop a 7 palců vysoký. Světlé pleti, pískových vlasů, velmi robustní postavy. Levou ruku měl zlomenou, je proto kratší než pravá. Je Hannoveřan a mluví špatně anglicky. Je tetovaný na několika místech.[22]
Zůstal na Tahiti a později byl zatčen; 14. května, 6 dnů po vyplutí Pandory z Tahiti Edwardu Edwardsovi vyzradil plán Fletchera Christiana pokusit se usadit na Ostrově vévody z Yorku;[22] 6. června Pandora u ostrova vévody z Yorku zakotvila, ostrov však byl neobydlený.[42] Utopil se na Pandoře 29. srpna 1791.[43]
Poddůstojník
Purcell, WilliamWilliam Purcell
Lodní tesař (Carpenter)
Loajální
—
Účastnil se plavby ve člunu. S Blighem měl během plavby špatné vztahy[44] a do Anglie plul v okovech; Purcell byl jediný z loajálních členů posádky, pro kterého Bligh v Anglii požadoval potrestání, soud jej tedy symbolicky pokáral.[30] Poté Purcell pokračoval v kariéře u námořnictva, sloužil v Západní Indii. Roku 1800 se oženil s vdovou Hannah Mariou Mayovou a o šest let později, roku 1806, odešel do výslužby. Podle Johna Barrowa byl roku 1831 v blázinci a podle George Mackanesse zemřel 10. března 1834 v Haslar Hospital v Plymouthu.[30] Byl nejdéle žijícím členem posádky Bounty;[26] existuje však možnost, že déle žil Thomas Denman Ledward.[23]
Kadet, 16 let, 5 stop a 7 palců vysoký, světlé pleti, světle hnědých vlasů, dobrých proporcí. Silně potetovaný a na pravé noze jsou vytetovány manské nohy, či alespoň takovým dojmem to tetování působí. V té době ještě stále rostl. Mluví s manským přízvukem.[22]
Zůstal na Bounty proti své vůli a později byl vysazen na Tahiti, kde byl posléze zatčen; během pobytu na ostrově se zabýval prací na anglicko-tahitském slovníku,[33] který později používali misionáři.[44] Ačkoliv Heywood se vzpourou prokazatelně neměl nic společného, William Bligh byl přesvědčen, že ji se vzbouřenci plánoval;[22] u soudu měli pouze Heywood a William Muspratt obhájce;[45] Heywood byl odsouzen k trestu oběšení,[34] vzápětí však byl, i díky vlivu své rodiny,[22] omilostněn.[46] Roku 1803 byl povýšen na komandéra a později na kapitána;[47] v letech 1803–1805 sloužil v Indickém oceánu a v letech 1805–1809 v jihoamerických vodách. V roce 1803 se stal velitelem 74dělové řadové lodiMontagu[48] a o tři roky později byl odvolán z aktivní služby.[22] Roku 1831 zemřel.[44]
Kadet, 23 let, 5 stop a 7 palců vysoký. Světlé pleti, tmavých vlasů, útlé postavy, úzké hrudi a dlouhého krku – na levém prsu má vytetovanou hvězdu, stejně jako na levé paži, kde má dále vytetované srdce s šípy – tetovaný i na zádech – velmi jemné rysy.[49]
Zůstal na Bounty, protože byl oblíbený mezi posádkou a Fletcher Christian potřeboval jeho vliv pro velení posádce; Christian ho učinil svým prvním důstojníkem; ukázalo se však, že po vzpouře si ho vzbouřenci neoblíbili, protože jednak nesouhlasil se vzpourou, jednak vyžadoval disciplínu.[49] Byl vysazen na Tahiti, kde se formálně oženil s místní princeznou, jíž přezdíval anglicky Peggy[33] a s níž měl dítě.[50] Zemřel 29. srpna 1791 na Pandoře, když se během potápění lodi na něj a na Johna Sumnera zřítila lodní lávka.[51] Zprávu o jeho smrti sdělili jeho tahitské manželce o několik let později misionáři.[52]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Po návratu do Anglie byl povýšen na poručíka; účastnil se na HMS Isis bitvy u Kodaně (1801) a poté byl povýšen na komandéra.[49] Zemřel roku 1820 v Norwichi.[53]
Kadet, 22 let, 5 stop a 8 palců vysoký. Tmavé pleti a spíše špatného vzhledu. Tmavě hnědé vlasy – robustní postavy – ztratil několik předních zubů a všechny zbylé jsou zkažené. Malé znaménko na levé straně krku a na pravé paži má vytetované srdce se šípy, pod kterým jsou iniciály „E. Y.“ a den roku 1788, či 1789, nejsme si jisti.[49]
Z Tahiti odešel s Christianem na Pitcairn, kde 25. prosince 1800 zemřel na astma;[54][55] byl tak prvním člověkem, který od příchodu vzbouřenců na ostrově zemřel přirozenou smrtí.[49]
28 let, 5 stop a 8 palců vysoký. Zažloutlé pleti. Dlouhé černé vlasy. Útlá postava. Ztratil schopnost používat první článek na ukazováčku pravé ruky. Pod levým prsem má vytetovanou hvězdu a kolem levé nohy podvazek s mottem „Honni soit qui mal y pense“. Na jedné ruce byl zraněn kulí z muškety.[30]
Zůstal na Bounty a posléze na Tahiti; je možné, že zamýšlel Bounty od vzbouřenců dobýt nazpět,[33] navrhl rovněž postavit na Tahiti škuner Resolution, možná proto, aby se na něm loajální námořníci, kteří zůstali na Tahiti, mohli dostat do Holandské východní Indie[56] či Ameriky.[52] Britové škuner skutečně postavili, avšak vývoj na Tahiti a místní kmenové války způsobily, že od plavby do Batávie upustili.[57] Roku 1792 byl s ostatními Brity na ostrově zatčen Edwardem Edwardsem a v Anglii, přes mnohá svědectví v jeho prospěch, odsouzen k smrti – přispěla k tomu zvláště svědectví Haywarda a Halleta proti němu[30] – ale dostal královskou milost.[30] Vzápětí se vrátil ke službě u námořnictva[58] a účastnil se několika námořních bitev napoleonských válek.[59] Poté sloužil na HMS Blenheim ve Východní Indii, na které se v roce 1807 utopil.[60]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Soudu v Anglii se neúčastnil.[49] Dále sloužil u námořnictva; roku 1801 byl nalezen mrtev v kóji na Princess of Orange, příčina smrti nebyla nikde uvedena.[61]
Námořník, věk 25 let, 5 stop a 5 palců vysoký, tmavé pleti, černých vlasů, útlé postavy; má jizvu na zadní straně hlavy; je tetovaný a je rodák z Guernsey; mluví francouzsky.[49]
Odešel na Pitcairnův ostrov; jakožto kovář uměl jako jediný vyrábět kulky do mušket, byl proto pro mladou kolonii nepostradatelný. 23. ledna 1790 zemřela Williamsova tahitská manželka Fasto;[62] Williams si tedy prosadil, aby mu byla dána Nancy, žena Tahiťana Tarara.[63] 20. září 1793 napětí mezi bělochy a Polynésany vyvrcholilo; Polynésané povstali a John Williams byl prvním, kterého zabili.[49][64]
Tesař. 28 let, 5 stop a 6 palců vysoký. Světlé pleti, světle hnědých vlasů, útlé postavy. Má dolíčky po neštovicích.[22]
Byl nucen zůstat na Bounty, posléze vysazen na Tahiti. Byl jediný z loajálních námořníků, který se po příjezdu Pandory na Tahiti pokusil schovat v horách; byl ale dopaden.[22] Na Tahiti zanechal tahitskou manželku Mary a dceru Elizabeth. V Anglii byl později souzen, nicméně soud jej osvobodil.[34] Existují indicie, že v kariéře pokračoval u obchodního loďstva.[66]
Dělmistr, věk 40 let, 5 stop a 10 palců vysoký, světlé pleti, světle hnědých vlasů, robustní, kostnaté postavy; jizva na pravém podpaží způsobená hnisavým vředem.[22]
Odešel na Pitcairn, kde byl 20. září 1793 zavražděn; zemřel třetí v pořadí.[64] Zanechal dvě děti, Elizabeth a Johna; nicméně John Mills junior spadl ve 21 letech ze srázu. Nikdo na Pitcairnu dnes příjmení Mills nenosí.[22]
Námořník, 30 let, 5 stop a 6 palců vysoký. Tmavé pleti, hnědých vlasů, útlé postavy. Velmi hustý černý vous pod zjizvenou bradou. Tetovaný na několika místech.[30]
Zůstal na Tahiti, kde byl zatčen Edwardem Edwardsem. V Anglii byl souzen – Muspratt a Peter Heywood měli vlastní obhájce[45] – a byl odsouzen k smrti, nicméně vynikající advokát Stephen Barney dosáhl jeho omilostnění.[69] Poprava odsouzených druhů se ho velmi dotkla, údajně již s nikým nepromluvil ani slovo.[70] Admiralitu po svém propuštění znechutil požadavkem o proplacení ušlé mzdy za dobu služby na Bounty. Dle údajů v jeho poslední vůli sloužil na HMS Bellerophon. Datum úmrtí není známo, ale závěť byla zpoplatněna roku 1798.[71]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] V Batávii se John Smith společně s Williamem Blighem a písařem Samuelem nalodil na Vlydte, do Anglie dorazili 14. března 1790.[25] Jakožto Blighův sluha se účastnil druhé chlebovníkové výpravy na Tahiti (z původní posádky dále již jen plachtář Lawrence LeBogue).[39] Jeho další osud je neznámý.
Lodní bradýř, Starší námořník (Barber, Able seaman)
Vzbouřenec
22 let, 5 stop a 8 palců vysoký. Světlé pleti, světle hnědých vlasů, dobré postavy. Jizvy na obou kotnících a na pravé holeni. Je tetovaný a řemeslem holič.[49]
Zůstal na Tahiti; Tahiťané si Skinnera jakožto holiče obzvláště oblíbili.[73] Byl zde zatčen Edwardem Edwardsem; utopil se 29. srpna 1791 na Pandoře.[74] Na Tahiti zanechal ženu a dceru.[49]
Zahradníkův pomocník, věk 27 let, 5 stop a 8 palců vysoký, světlé pleti, tmavě hnědé vlasy, robustní postavy; nápadná jizva na jedné líci, která mu zužuje oční víčko a táhne se dolů až k jeho krku, způsobená skrofulózou; je tetovaný.[10]
Odešel na Pitcairnův ostrov, kde je po něm část pobřeží pojmenována Brown's Water.[10] Byl zavražděn 20. září 1793 jako poslední v pořadí[10] při povstání tahitských mužů.[75]
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Na přelomu let 1789 a 1790 se v Batávii nalodil na loď holandské flotily do Evropy,[76] nicméně mezi Batávií a Kapským Městem onemocněl a zemřel.[22]
22 let, 5 stop a 5 palců vysoký, hnědé pleti, hnědých vlasů, robustní postavy, jizvy po neštovicích. Silně tetovaný, jizva na pravém chodidle.[10]
V lodních záznamech veden pod falešným jménem Alexander Smith;[10] odešel na Pitcairn, kde se roku 1800 stal posledním přeživším vzbouřencem.[77] Roku 1825 obdržel královskou milost.[78] Zemřel roku 1829.[79]
26 let, 5 stop a 5 palců vysoký. Světlé pleti. Velmi poznamenaný dolíčky po neštovicích. Hnědé vlasy, útlá postava a silně tetovaný.[10]
Zůstal na Tahiti, kde pohřbil Charlese Churchilla poté, co byl Thompsonem zavražděn;[10] v Anglii byl soudem uznán vinným[34] a 29. října 1792 ve Spitheadu na palubě HMS Brunswick oběšen.[10] Na Tahiti zanechal manželku a syna.[10]
28 let, 5 stop a 6 palců vysoký. Světlé pleti a téměř slepý. Hraje na housle. Je poznamenaný výtokem na zadní straně krku.[10]
Proti své vůli zůstal na Bounty a posléze na Tahiti;[33] v Anglii byl soudem osvobozen.[34][80] Společně s Colemanem a LeBoguem byl penzionován v Greenwichi.[35]
17 let, 5 stop a 3 palce vysoký. Světlé pleti, tmavé vlasy, robustní postavy. Na pravé ruce má vytetované své jméno a datum „October 25, 1788“ (25. října 1788).[19]
Zůstal na Tahiti, kde byl Edwardem Edwardsem zatčen. U soudu se snažil svou účast na vzpouře omlouvat svým mládím a nezkušeností,[81] nicméně byl uznán vinným[34] a 29. října 1792 ve Spitheadu oběšen.[19]
Námořník, věk 25 let, 5 stop a 6 palců vysoký, světlé pleti, světle hnědé vlasy, robustní postavy; jizva na místě, kde byl pobodán na břiše, a malá jizva pod bradou; tetovaný na několika různých místech těla.[22]
Odešel na Pitcairn, podařilo se mu přežít povstání tahitských mužů. Na ostrově vynalezl způsob pálení kořalky kordylinky;[82] 20. dubna 1798 spáchal sebevraždu.[83]
22 let, 5 stop a 5 palců vysoký. Hnědé pleti. Tmavé vlasy, robustní postavy. Tetovaný pod podbřiškem.[30]
Zůstal na Tahiti, kde byl Edwardem Edwardsem zatčen;[30] v Anglii soudem uznán vinným[34] a 29. října 1792 na HMS Brunswick ve Spitheadu oběšen.[60] Na Tahiti zanechal syna, kterého měl s jednou z žen náčelníka Poina.[30]
Námořník, věk 21 let, 5 stop a 5 palců vysoký, světlé pleti, světle hnědých vlasů; silně tetovaný na zádech a několika dalších místech.[30]
Odešel na Pitcairnův ostrov, kde sám zapálil Bounty[42] a později vynikl svou násilnickou povahou;[84] jeho žena spáchala sebevraždu.[30] Podařilo se mu přežít povstání Tahiťanů, ale byl roku 1799 Nedem Youngem a Johnem Adamsem zabit.[85]
7 Námořník
Sumner, JohnJohn Sumner — Liverpool (Merseyside)
Starší námořník (Able Seaman)
Vzbouřenec
24 let, 5 stop a 8 palců vysoký. Světlé pleti, hnědých vlasů. Útlé postavy, jizva na levé líci a tetovaný na několika místech.[49]
Zůstal na Tahiti, kde byl zatčen Edwardem Edwardsem. Zemřel 29. srpna 1791 na Pandoře, když se na něj a na Stewarta zřítila lodní lávka.[51]
A. B.[pozn. 7] 40 let, 5 stop a 8 palců vysoký. Velmi tmavé pleti a krátkých černých vlasů. Útlé postavy. Ztratil článek palce na pravé noze. Je tetovaný.[49]
Zůstal na Tahiti; zavraždil desátníka Charlese Churchila a Churchilova tahitská rodina vzápětí jako akt vendety zabila Thompsona.[49][86]
Zemřel v noci ve čtvrtek 9. října 1788[87] při cestě na Tahiti kvůli zanedbání péče ze strany doktora Huggana;[88] stal se tak prvním mrtvým na Bounty.[49] Byl pohřben na moři.
Účastnil se plavby ve člunu.[21] Nelson patřil k nejslabším a během cesty málem zemřel.[30] 12. července barkasa přistála v holandském Kupangu na Timoru; o pár dní později se Nelson vydal do hor za místními rostlinami, avšak stále nenabyl síly, dostal horečku a 20. července 1789 zemřel.[89][90]
Odkazy
Poznámky
poznámky k hodnostem
V tabulce původně uvedené překlady britských námořních hodností a funkcí z níže uvedené monografie jsou chybné a nepřesné
ALEXANDEROVÁ, Caroline. Bounty: Pravdivá historie vzpoury na plachetníku Bounty. Překlad Jaroslav Rek. 1. vyd. Praha: BB art, 2005. 488 s. ISBN80-7341-630-1.
Ve starší české literatuře se objevují hodnosti některých členů posádky tak, jak jsou uvedeny v následující poznámce, řada z nich však byla přeložena chybně.
↑Osoba v klobouku z kresby Roberta Dodda z roku 1799 stojící na zádi Bounty pravděpodobně představuje Fletchera Christiana; žádná jiná soudobá Christianova podobizna nejspíše neexistuje;[1] existuje Christianova realistická podobizna založená na jeho soudobém fyzickém popisu, nakreslená Larrym Learmonthem (1972) a dále mnohé fantazijní portréty z 20. století, např. [1], [2], či [3]
↑Místo původu uvedeno pouze v případě, že je známo
↑Po návratu do Anglie podal William Bligh stručný fyzický popis některých členů posádky; citováno prostřednictvím stránek Pitcairn Islands Study Center
↑Velikosti jednotlivých členů posádky jsou udávány v originálních anglosaských měrných jednotkách – stopách a palcích – kde 1 stopa = 30,48 centimetrů a 1 palec = 25,39954 milimetrů
↑State Library of New South Wales. Mutiny on the Bounty: the story of Captain William Bligh, seaman, navigator, surveyor, and of the Bounty mutineers. 1., ilustrované vydání vyd. Sydney: State Library of New South Wales, 1991. 104 s. Dostupné online. ISBN0730579867. S. 16. (anglicky)
↑Bligh, William (1754 - 1817) [online]. Acton: Australian Dictionary of Biography Online, Australian National University [cit. 2009-09-29]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcdefghijklmnopHOUGH, Richard. Vzbouřenci z Bounty. Překlad Josef Poláček. Praha: Panorama, 1979. Kapitola Blighovy úspěchy ve službách Duncana, s. 69–70.
↑RIOU, Edward; NASH, M. D. The last voyage of the Guardian, Lieutenant Riou, commander, 1789- 1791. Kapské Město: Van Riebeeck Society, 1990. 243 s. Dostupné online. ISBN0620144556. S. xxxix. (anglicky)
↑John Fryer of the Bounty born in Wells-next-the-Sea Norfolk and Holiday Cottages in Wells next the Sea [online]. Stock Software Ltd. [cit. 2009-11-07]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcdefghijkPitcairn Islands Study Center. Bounty's Crew Encyclopedia [online]. Angwin: Pacific Union College [cit. 2009-06-22]. Hesla Adams – Christian. Dostupné online. (anglicky)
↑MURRAY, Thomas Boyles. Pitcairn, the island, the people, and the pastor: to which is added a short notice of the original settlement and present condition of Norfolk Island. 8. vyd. Londýn: Society for Promoting Christian Knowledge, 1857. 428 s. S. 105. (anglicky) [dále jen Murray].
↑DENING, Greg. Mr Bligh's Bad Language: Passion, Power and Theatre on the Bounty. 1., ilustrované vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. 460 s. ISBN0521467187. S. 25. (anglicky) [dále jen Dening].
↑HICKOX, Rex. All You Wanted to Know about 18th Century Royal Navy. Bentonville: Rex Publishing, 2005. 164 s. ISBN1411630572. S. 156. (anglicky)
↑Testimony of Lt. John Hallett (9/14/1792) [online]. Kansas City: University of Missouri – Kansas City School of Law [cit. 2009-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-11-21. (anglicky)
↑ abcdefghiPitcairn Islands Study Center. Bounty's Crew Encyclopedia [online]. Angwin: Pacific Union College [cit. 2009-06-22]. Hesla Churchill – Hayward. Dostupné online. (anglicky)
↑BELCHER, Diana Jolliffe. The Mutineers of the Bounty and Their Descendants in Pitcairn and Norfolk Islands. Charleston: BiblioBazaar, LLC, 2009. 384 s. ISBN1103134256. Kapitola The Career of Peter Heywood, s. 147. (anglicky) [dále jen Belcher].
↑ abcdefghijklmnopqrsPitcairn Islands Study Center. Bounty's Crew Encyclopedia [online]. Angwin: Pacific Union College [cit. 2009-06-22]. Hesla Heywood – Mills. Dostupné online. (anglicky)
↑ abTOWNSEND, David. The Life Of Thomas Denman Ledward: Surgeon Of The H.M.A.V. Bounty, Part II. S. 17. Monthly Newsletter of the Sail of the Maritime Museum of San Diego [PDF]. Srpen 2008 [cit. 2009-11-7]. Roč. 3, čís. 32, s. 17. (anglicky)
↑EDWARDS, Philip. The Story of the Voyage: Sea-Narratives in Eighteenth-Century England. 1., ilustrované vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. 244 s. (Cambridge studies in eighteenth-century English literature and thought; sv. 24). ISBN0521604265. Kapitola The Silence of Fletcher Christian, s. 131. (anglicky)
↑ abMCKINNEY, Sam. Bligh: a true account of mutiny aboard His Majesty's Ship Bounty. 1., ilustrované vydání vyd. Camden: International Marine Pub. Co., 1989. 210 s. Dostupné online. ISBN0877429812. S. 125. (anglicky)
↑ abALEXANDEROVÁ, Caroline. Bounty. Pravdivá historie vzpoury na plachetníku Bounty. Překlad Jaroslav Rek. Praha: BB/art s. r. o., 2005. ISBN80-7341-630-1. Kapitola Vítej doma, námořníku, s. 405. [dále jen Alexanderová].
↑WITHEY, Lynne. Voyages of discovery: Captain Cook and the exploration of the Pacific. Berkeley: University of California Press, 1989. 512 s. ISBN0520065646. S. 438. (anglicky)
↑ abcdefghijklmnopPitcairn Islands Study Center. Bounty's Crew Encyclopedia [online]. Angwin: Pacific Union College [cit. 2009-06-22]. Hesla Millward – Quintal. Dostupné online. (anglicky)
↑TOBIN, George; SCHREIBER, Roy E. Captain Bligh's second chance: an eyewitness account of his return to the South Seas. 1., ilustrované vyd. Londýn: Chatham, 2007. 184 s. ISBN1861762801. S. 9. (anglicky)
↑MCCALLUM, Pierre Franc. Le livre Rouge; or, a new and extra-ordinary Red-Book; containing a list of the pensions in England, Scotland and Ireland. 2. vyd. Londýn: J. Blacklock, 1810. S. 41. (anglicky)
↑ abcdefghVerdict and Sentence in the Court-Martial of the Bounty Mutineers, Tuesday, 18th September, 1782 [online]. Kansas City: University of Missouri – Kansas City School of Law, 2004 [cit. 2009-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-03-13. (anglicky)
↑ abcBLIGH, William; CHRISTIAN, Edward. The Bounty mutiny. 1., dotisk, ilustrované vyd. Londýn: Penguin Classics, 2001. 254 s. Dostupné online. ISBN0140439161. S. 189–190. (anglicky)
↑WAHLROOS, Sven. Mutiny and romance in the South Seas: a companion to the Bounty adventure. Topsfield: Salem House Publishers, 1989. 497 s. Dostupné online. ISBN0881623954. S. 306. (anglicky)
↑ The Ha’apai Group. In: STANLEY, David. South Pacific. 8. vyd. Emeryville: Avalon Travel, 2004. ISBN1566914116. S. 438. (anglicky)
↑ abcdefghAlexanderová, kapitola Posádka lodi, str. 14–15.
↑ ab Tokelau. In: RING, Trudy, SALKIN, Robert M., SCHELLINGER, Paul E., LA BODA Sharon. International Dictionary of Historic Places: Asia and Oceania. Londýn: Taylor & Francis, 1. 1. 1996. ISBN1-884964-04-4. Svazek 5. S. 674. (anglicky)
↑BADGER, Geoffrey. The explorers of the Pacific. 2., ilustrované vyd. Kenthurst: Kangaroo Press, 1996. 256 s. ISBN0864177941. S. 149. (anglicky)
↑ abcHUFFER, Henning. Tatort Südsee: Abenteuerflug in die Vergangenheit. 2. vyd. Baden-Baden: Battert Verlag, 1998. 484 s. ISBN3879892482. S. 479. (německy)
↑ abcdefghijklmnPitcairn Islands Study Center. Bounty's Crew Encyclopedia [online]. Angwin: Pacific Union College [cit. 2009-06-22]. Hesla Samuel – Young. Dostupné online. (anglicky)
↑STURMA, Michael. South Sea maidens: Western fantasy and sexual politics in the South Pacific. 1., ilustrované vyd. Westport: Greenwood Publishing Group, 2002. 193 s. (Contributions to the study of world history; sv. 95). Dostupné online. ISBN0313316740. S. 40. (anglicky)
↑ abThe Pandora Story [online]. [cit. 2009-11-07]. Oddíl The Search and Capture of the Mutineers. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-23. (anglicky)
↑HMS Bounty [online]. Smithtown: HMS Bounty Organization, rev. 2006-11-1 [cit. 2009-11-07]. Kapitola Yesterday’s Bounty – The saga of HMAV Bounty and Pitcairn, s. 15. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-24. (anglicky)
↑CAMPBELL, Ian Christopher. "Gone native" in Polynesia: captivity narratives and experiences from the South Pacific. 1., ilustrované vyd. Westport: Greenwood Publishing Group, 1998. 167 s. (Contributions to the study of world history; sv. 63). ISBN0313307873. S. 30. (anglicky) [dále jen Campbell].
↑BARROW, John. The Mutineers of the «Bounty». In: GARNETT, Richard; VALLÉE, Leon; BRANDL, Alois. The International Library of Famous Literature: Selections from the World's Great Writers, Ancient. Charleston: BiblioBazaar, LLC, 28. 1. 2009. ISBN1103080261. Kapitola The Open-Boat Navigation, s. 4524. (anglicky)
↑HAMILTON, George; EDWARDS, Edward. Voyage of H.M.S. Pandora. 1. vyd. Charleston: BiblioBazaar, LLC, 2008. 148 s. ISBN1434692213. S. 69. (anglicky)
↑YOUNG, Rosalind Amelia. Mutiny of the Bounty and Story of Pitcairn Island 1790–1894. 1., ilustrované vyd. Honolulu: University Press of the Pacific, 2003. 276 s. ISBN141020846X. S. 25–26. (abglicky)
↑CHAMBERS, William; CHAMBERS, Robert. Chambers's miscellany of useful and entertaining tracts. Svazek 14. Edinburgh: W. and R. Chambers, 1846. S. 27. (anglicky)
↑ Pitcairn Islands. In: STANLEY, David. South Pacific. 8. vyd. Emeryville: Avalon Travel, 2004. ISBN1566914116. Kapitola History, s. 290. (anglicky)
↑BRUNNER, Borgna. The Bounty, Pitcairn Island, and Fletcher Christian's Descendants: April 28 marks the anniversary of the world's most famous mutiny [online]. infoplease.com [cit. 2009-09-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑FISKE, Nathan Welby. Aleck, and the mutineers of the Bounty; or, Thrilling incidents of life on the ocean: Being the history of Pitcairn's Island. Boston: John P. Jewett & Co., 1854. 176 s. S. 128. (anglicky)
↑Statement by Thomas Ellison (9/17/1792) [online]. Kansas City: University of Missouri – Kansas City School of Law [cit. 2009-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-11-21. (anglicky)
↑MCKINNEY, Sam. Bligh: a true account of mutiny aboard His Majesty's Ship Bounty. Camden: International Marine Pub. Co., 1989. 210 s. Dostupné online. ISBN0877429812. S. 182. (anglicky)
↑DELANO, Amasa. a narrative of voyages and travels in the northern and southern hemispheres: comprising three voyages round the world together with a voyage of survey and discovery in the Pacific Ocean and oriental islands. 2. vyd. Boston: E. G. House, 1818. 598 s. S. 120. (anglicky)
↑MACKANESS, George. The life of Vice-Admiral William Bligh, R. N., F. R. S.. New York ; Toronto: Farrar & Rinehart, 1939. S. 91. (anglicky)
↑WOODMAN, Richard. A brief history of mutiny. 1., ilustrované vyd. Londýn: Robinson, 2005. 310 s. Dostupné online. ISBN1841197378. S. 87. (anglicky)
↑ST. JOHN, Harold. Biography of David Nelson, and an Account of His Botanizing in Hawaii. Pacific Science. Leden 1976, roč. 30, čís. 1, s. 2. Dostupné online. ISSN0030-8870. (anglicky)
↑CAMPBELL, John. Lives of the British admirals: containing an accurate naval history from the earliest periods. Svazek 7. Londýn: Barrington, 1817. 552 s. S. 253. (anglicky)
Literatura
ALEXANDEROVÁ, Caroline. Bounty: Pravdivá historie vzpoury na plachetníku Bounty. Překlad Jaroslav Rek. 1. vyd. Praha: BB art, 2005. 488 s. ISBN80-7341-630-1.
FALK-RØNNE, Arne. Po stopách Bounty. Překlad Vítězslav Slezák. 1. vyd. Praha: Olympia, 1972. 212 s.
Company of the Bounty & Their Various Fates [online]. Kansas City: University of Missouri – Kansas City School of law, 2004 [cit. 2009-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-03-13. (anglicky)
Pitcairn Islands Study Center. Pitcairn Island Encyclopedia [online]. Angwin: Pacific Union College [cit. 2009-06-23]. Kapitola Bounty Crew List. Dostupné online. (anglicky)
![[1]](http://www.melsmegafans.com/goleta19.jpg){kind=link}
![[2]](http://majorityrights.com/images/uploads/fletcher_christian.jpg){kind=link}
![[3]](http://www.newsandstar.co.uk/polopoly_fs/fletcher_christian_painting_1_282092!image/338883079.jpg_gen/derivatives/wholeColumn/338883079.jpg){kind=link}