Písemné prameny o slovanském náboženství a mytologii jsou velmi chudé, jak co do množství tak do obsahu. Veškeré prameny, s výjimkou několika z arabského prostředí, také pochází od křesťanských autorů a jsou zatíženy jejich vírou a znalostí antického náboženství. Mnoho pramenů je také dílem autorů, kteří neuměli slovanský jazyk.[1] Dalším problémem je že až na výjimky prameny pochází až z doby christianizace či doby těsně předcházející nebo následující. V té době už byly náboženské a mytologické představy Slovanů diferencovány a tak nelze tyto zprávy vztáhnout na celé slovanské náboženství. Nejstarším dílem zmiňující náboženství Slovanů jsou sice už Knihy o válkáchbyzantského historika Prokopia z Kaisareie dokončené roku 556, které však obsahuje ještě více sporé zmínky než zdroje pozdější. Další prameny pochází až z přelomu 9. a 10. století, Jedná se například o kroniku Widukinda z Corvey, Mersenburský penitenciál či bulharský překlad Alexandreidy. Nejhojnější jsou prameny o náboženství Polabských Slovanů, kteří byli christianizováni jako poslední, a dostalo se jim zájmu německých kronikářů. U Východoslovanů je hlavním pramenem Pověst dávných let, o mýtech západních a jižních Slovanů jsou pak v pramenech jen ojedinělé zmínky.
Kroniky
Stránka Dětmarovy Kroniky
Významným zdrojem informací o východoslovanském náboženství je Pověst dávných let, zvaná též Nestorova kronika, z počátku 12. století. Ta například zmiňuje kyjevské božiště a idoly na něm umístěné. Jedná se o kompilaci starších zdrojů z 11. století, ale obsahuje i pasáže původně zaznamená pravděpodobně na přelomu 10. a 11. století.[2] Dalším důležitým pramenem je Novgorodský letopis jehož první redakce pochází nejspíše konce 12. století.
Velké množství kronik se zmiňuje o náboženství Polabských Slovanů, posledních christianizovaných Slovanů. Nejstarší je kronika Dětmara z Merseburku pojednávající o dějinách Saska vzniklá v letech 1012 až 1018, následuje dílo Gesta Hammaburgensis Ecclesiae pontificumAdama Brémského popisující misijní činnost Adalberta, arcibiskupa hamburského, která se počala psát nejspíše v roce 1066. Misijní činnosti, v tomto případě lübeckého biskupa Gerolda, se zabývá i kronika Helmolda z Bosau známá jako Chronica Slavorum, která vznikla po roce 1163. Poslední kronikou o polabském náboženství jsou Gesta Danorum, líčící dánské dějiny, sepsané po roce 1185 Saxonem Grammaticem. Kronikám se svou formou podobají i dobové životopisy Otty Bamberského žijícího na přelomu 11. a 12. století, sepsané Ebbem, Herbordem a anonymním autorem z kláštera v Prieflingenu. Sporé zmínky lze také nalézt v Církevních dějináchOrderica Vitala a kronice Gesta Regum AnglorumViléma z Malmesbury, obě díla jsou z 12. století.
Několik sporých informací o kultu obsahuje Kosmova kronika, zároveň však pravděpodobně vypraví i přemyslovský dynastický mýtus s archaickými kořeny. V polském prostředí se nejstarší kronikář, Gallus, předkřesťanské době záměrně vyhýbá, a prvním zdrojem, s nejistou autentičností, je až kronika Jana Długosze z 15. století. Na něj pak navázalo dílo Matěje Miechowského, taktéž z 15. století, a Matěje Stryjkowského ze sklonku 16. století.
Církevní literatura
O slovanském náboženství a mytologii se zmiňují některé žánry církevní literatury. Jedná se především o staroruská Slova, tedy kázání, která často kritizují přežívající pohanství. Problémem těchto pramenů je však nejistota zda zaznamenávají skutečné dobové praktiky a představy, nebo se jedná o literární fikci či pasáže ze starších děl.
Mezi nejstarší patří Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre pocházející pravděpodobně z 11. nebo 12. století, které obsahuje fakta neznámá z jiných dobových pramenů což podporuje názor o jeho autenticitě. Dalším pramenem je Slovo svjatago Grigorъja[pozn. 1] pravděpodobně z 12. století , které se objevuje ve třech variantách a to v Passijově sborníku ze 14. století, rukopisu Novgorodské Sofijské knihovny z 15. století a Čudovském sborníku. Dalšími Slovy vztahujícími se k tématu jsou Slovo i otkrovenije svjatych apostolъ, Slovo svjatago otca našeho Ioanna Zlatousta a také Poučenije duchovnym dětjam, pocházející nejspíše až z 16. století a napovídající že v té době stále přežívaly relikty pohanství. Hodnotným zdrojem jsou i ruské penitenciály, zpovědní knihy, z 16. století, které pravděpodobně skutečně zachycovali dobovou realitu.[3]
V českém prostředí je příkladem kázání týkajících se přežívajícího pohanství Homiliář opatovický z poloviny 12. století, v polském Katalog magie mnicha Rudolfa z první poloviny 13. století, o němž však není jisté zda se týkal slovanského prostředí.[4]
Několik zmínek o slovanských bozích a náboženství obsahuje anonymní ruský epos Slovo o pluku Igorově z konce 12. století. Jeho pravost je však některými badateli zpochybňovaná. Dalším zdrojem, v tomto případě pro Polabské Slovany, je islandská Knýtlingasaga z poloviny 13. století.
Ostatní
Zprávy o slovanském náboženství se dochovaly také v dílech středověkých muslimských autorů. Jedná se především o Ibn FadlánovyZápisky a al-Mas´údíhoRýžoviště zlata a doly drahokamů, obě díla pochází z 10. století a jedná se záznamy z cest autorů. Další zmínky lze nalézt u geografů Omara ibn Rusta a Gardízího nebo v anonymním kompendiu Hudún al-Alám.[5]
O předkřesťanských kultovních praktikách, které zakazuje, hovoří i soubor právních norem Břetislavova dekreta z roku 1039, znovu vydaný v roce 1092 také Břetislavem II.
Pozdní prameny
Polská maska symbolizující ducha zemřelého
Od konce středověku se počala objevovat řada děl, která nezaznamenávala autentickou náboženskou tradici ale literární fikci.[6] Někdy se mezi ně řadí i již zmiňované kroniky Jana Długosze, Matěje z Miechova a Matěje Stryjkowského.
Velmi obsáhlým zdrojem poznatků o slovanském náboženství a mytologii je také bohatý etnografický materiál nashromážděný v 19. století a na počátku 20. století. Problémem jeho užití je však silný vliv křesťanství a jiných kultur na slovanskou lidovou kulturu a časová vzdálenost od zkoumaných jevů. Někteří badatelé, například Naďa Profantová, proto až na výjimky užití folklorních pramenů odmítají.[7]
Lidová kultura v některých případech prokazatelně zachovávala mnohé archaické náboženské prvky, jedná se například o užívání obětních kamenů, archeologicky doložené již z doby bronzové, nebo o praktiky zneškodňování upírů, taktéž doložené archeologicky. Lze také nalézt lidové obyčeje, například věštění úrody pomocí koláče, které odpovídají historicky doloženým, v tomto případě slavnosti Svantovíta popsané Saxonem Grammatikem.[8] Příklady takových to jevů jsou známy především z východoslovanského a jihoslovanského prostoru kde existovalo mnoho izolovaných komunit a pravoslavná církev byla více tolerantní vůči předkřesťanským přežitkům. V největší míře je tento pramen využíván pro studium „nižší vrstvy představ“, například pro víru v démony a magii.[8]
Rusko
Mytologické motivy se v ruském folklóru objevují především v žánru zvaném bylička (Быличка ), tedy v démonologické pověsti, živém ještě na konci 20. století. Významná je také úloha kouzelné pohádky – volšebnaja skazka, která však není chápána jako pravdivé vyprávění, a bylin, epických básní popisujících činy bohatýrů. Kromě toho lze nalézt předkřesťanské motivy také v zaklínadlech, zaříkadlech a tradičních výšivek či řezeb.[9]
V českém prostředí se otázky studia slovanského náboženství a mytologie dotkl již Josef Dobrovský na přelomu 18. a 19. století, který vytyčil požadavek kritického výzkumu v této oblasti. Jako první se tématu věnoval Pavel Josef Šafařík ve svém obsáhlém díle Slovanské starožitnosti z roku 1836. Tato publikace je však přes své kvality ovlivněna pracemi založeném na vypjatém romantismu, nacionalismu a panslavismu, jež se projevuje například v díle Jána KolláraSláva bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův z roku 1839.[12]
Již pod vlivem Grimmovy mytologické školy tvořil Karel Jaromír Erben a to především v 60. a 70. letech 19. století. Na jeho díle se negativně projevila nekritický důvěra v Grimmovy závěry, především co se týče etymologie.[13] V duchu mytologické školy tvořil také jeho akademický sok Ignác Jan Hanuš, jehož první práce na téma slovanské mytologie pochází již z roku 1842, známý je však především Bájeslovný kalendář slovanský z roku 1860. Mezi další autory tohoto období patří Václav Bolemír Nebeský a Václav Krolmus. Na Slovensku se tématu věnoval Ľudovít Štúr.[14]
Od poloviny 19. století se také v české mytologii počal prosazovat pozitivismus, představovaný například Janem Gebauerem a Juliem Feifalikem. V tomto období také působil Josef Virgil Grohmann, jehož dílo však vyšlo pouze německy. V 80. letech počalo vznikat rozsáhlé dílo etnografa Čeňka Zíbrta, v roce 1891 bylo vydán Nákres slovanského bájeslovíJana Máchala a v letech 1911 -1925, tentýž autor také zpracoval v roce 1918 zpracoval v rozsáhlé encyklopedické sérii The Mythology of All Races část věnovanou slovanské mytologii. Obzvláště významným dílem byly Slovanské starožitnostiLubora Niederleho, jejichž šestý svazek z roku 1916 je věnován náboženství, které jako první ve větší míře zahrnovalo také výsledky archeologického bádání.[15]
V roce 1947 vzniklo dvojsvazkové dílo České pohanstvíZáviše Kalandry, který ztotožnil nejstarší české legendární postavy, ale například také knížete Václava, s předkřesťanskými božstvy. Vladimír Karbusický zase ve svém díle Báje, mýty, dějiny z roku 1966 odvozoval nejstarší české pověsti z literárně zpracované germánské epiky. Později vznikaly spíše syntetické práce a dílčí studie, v roce 2009 však vyšel Perun – bůh hromovládceMichala Téry, odkazující na trojfunkční hypotézu.
