Urraca Alfonso (1133, Peḷḷuno[1][2] – asi 1179, Palencia), známá také jako Urraca Asturčanka (španělsky: La Asturiana), byla nemanželská dcera Alfonse VII. Leónského a navarrská královna sňatkem s Garcíou Ramírezem.[3][4] Poté, co ovdověla, se vrátila do své vlasti a v letech 1153 až 1165 byla asturskou regentkou. Urraca byla zapojena do povstání proti svému nevlastnímu bratrovi, králi Ferdinandu II. Leónskému a se svým druhým manželem Álvarem Rodríguezem de Castro se pokusili zajistit nezávislost Asturie.
Mládí a rodina
Urraca, nemanželská dcera krále Alfonse VII. a jeho milenky Gontrodo Pérez,[5] se narodila roku 1133 v Pelúganu, rok poté, co její rodiče měli vztah, když byl král ještě ženatý s Berenguelou Barcelonskou a současně s povstáním hraběte Gonzala Peláeze[2] a rok před narozením legitimního dědice Sancha, narozeného roku 1134.[3] Její prarodiče z matčiny strany byli členy nejvyšších řad asturské šlechty, její dědeček z matčiny strany, Pedro Díaz de Valle, byl potomkem několika hrabat a jeho manželka María Ordóñez, byla přímý potomek infanta Ordoña Ramíreze a jeho manželky Cristiny Bermúdez.[1] Její matka Gontrodo se s Alfonsem rozešla a vstoupila do kláštera rok po Urračině narození.[3] Urraca tak byla vychovávána u dvora svou tetou z otcovy strany, infantkou Sanchou Raimúndez.[1][6]
Navarrská a artajonská královna
Urraca se poprvé provdala v Leónu dne 24. června 1144 za Garcíu Ramíreze Navarrského.[4][5][6] Pro Garciu to bylo druhé manželství, protože jeho první problémové manželství s Markétou z Aigle skončilo její smrtí pouhý měsíc před jeho druhým sňatkem s Urracou, který byl uspořádán proto, aby posílil Garcíův vztah s jeho vládcem, Urračiným otcem. Pár byl oddán pouze šest let před Garcíovou smrtí dne 21. listopadu 1150. Garcíovým nástupcem byl jeho syn s Markétou z Aigle, Sancho VI. Navarrský. Urračina nevlastní sestra Sancha si ho vzala a stala se po ní navarrskou královnou.
Od svatby s Garcíou Ramírezem až do odchodu do Asturie byla také vládnoucí královnou v Artajonském království, malém království v Navarrském království.[7]
Asturská regentka
Královna vdova Urraca se po smrti svého manžela Garcíi v roce 1150 vrátila do své vlasti,[5] když ji otec poslal vládnout Asturii.[3] V Oviedu se usadila v paláci Alfonse II. Asturského, který byl vedle Oviedské katedrály. Otec jí dal nějaký majetek, včetně panství Aller. Královna Urraca vládla Asturii od roku 1153 do roku 1165; po smrti svého otce v roce 1157 si udržela moc.[5][pozn. 1]
Někdy před rokem 1163[5] se znovu provdala za Álvara Rodrígueze de Castro, syna Rodriga Fernándeze de Castro a Ely Álvarez.[1] Álvaro byl seigneurem Chantady a guvernérem Asturie v letech 1150 až 1171, Sarrie a věží Leónu, stejně jako alférez krále Ferdinanda II. a později jeho mayordomo mayor.[8] Listina z kláštera San Vicente de Oviedo z roku 1163 je datována: Alvaro Roderici cum uxore sua regina Urraca Asturias imperante („Alvaro Rodríguez s manželkou Urracou vládnoucí Asturii“) a další listina z roku 1165 z kláštera San Salvador v Celoriu také zmiňuje, že královna Urraca vládla Asturii se svým manželem Álvarem.[5]
Urraca a Álvaro byli zapojeni do povstání k zajištění nezávislosti Asturie, jak dokládá listina z kláštera Santa María de Otero de las Dueñas, která zmiňuje „...když královna doña Urraca a don Álvaro Roderici chtěli, aby král Ferdinand II. ztratil Asturie“.[5][pozn. 2] V prvních měsících roku 1164 poděkoval král Ferdinand II. biskupu z Ovieda za pomoc poskytnutou k potlačení povstání v Asturii.
Zdá se naprosto pravděpodobné, že vysoká hodnost a prestižní „kurikulum“ Urracy „la Asturiana“ krmilo separatistické touhy Asturie, která během 12. století obnovovala své regionální povědomí podnícené literární a administrativní prací biskupa Gutierra z Ovieda.[5]
Toto období bylo výrazné jejich štědrostí vůči církvi v Asturii, které poskytli četné dary, zejména katedrále v Oviedu a také klášteru San Pelayo de Oviedo. Urraca spolupracovala se svou matkou na založení kláštera Santa María de la Vega na předměstí Ovieda, kde byla Gontrodo nakonec pohřbena v hrobce, jejíž náhrobek je v současnosti uchováván v Archeologickém muzeu Asturie.[1][6]
Smrt
Urraca zemřela v Palencii někdy po roce 1164,[4] ale přesné datum její smrti není známo. Někteří kronikáři umístili její smrt na 26. října 1164, ale to je nemožné, protože se objevila se svým druhým manželem v roce 1165 v listině v klášteře San Salvador de Celorio a poté znovu 25. února 1178 v klášteře Santa María de Sandoval, když činila dar a požádala, aby tam byla pohřbena.[10] Ačkoli jiné zdroje uvádějí její smrt v roce 1189, podle Anales toledanos zemřela v roce 1179.[6] Nakonec byla pohřbena v kapli Santa María Magdalena v Palencijské katedrále. Důvodem mohla být skutečnost, že členové rodu Castro, jehož členem byl i její druhý manžel, ovládali několik míst, včetně města Palencia.[5]
Potomstvo
Z jejího prvního manželství s králem Garcíou Ramirézem se narodila:
Z jejího druhého manželství s Álvarem Rodríguezem de Castro se narodil pouze jeden syn:
- Sancho Álvarez de Castro (asi 1164 – po 1196), který se objevuje 23. července 1196 v klášteře San Pelayo v Oviedu jako Dominante Asturias Sancius Alvari filius regina Urrace (vládnoucí Asturii Sancho Álvarez, syn královny Urracy[1][8]
Odkazy
Poznámky
- ↑ Podle Ricarda del Arco y Garay vládla Asturii až do roku 1164. Přesto se objevuje jako vládkyně Asturie v roce 1165 v listině z kláštera San Salvador de Celorio.[5][6]
- ↑ V dubnu 1174 se Nuño Meléndez v rámci soukromého obchodu mezi ním a Martínem Garínem zmiňuje o půjčce, kterou předtím obdržel od Martína quando domina Urraca regina et domnus Aluarus Roderici uoluerunt quod perdidisse dominus rex Fernandus Asturiis.[9]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Urraca of Castile, Queen of Navarre na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g TORRES SEVILLA-QUIÑONES DE LEÓN, Margarita Cecilia. Linajes nobiliarios de León y Castilla: Siglos IX-XIII. Salamanca: Junta de Castilla y León, Consejería de educación y cultura, 1999. ISBN 84-7846-781-5. S. 378–382, 391–393. (španělsky)
- ↑ a b MARTÍNEZ VEGA, Andrés. El Monasterio de Santa María de la Vega. Historia y fuentes(S. XII-XIX). Oviedo: Real Instituto de Estudios Asturianos, 1994. ISBN 84-920049-0-8. S. 40. (španělsky)
- ↑ a b c d REILLY, Bernard F. The Kingdom of León-Castilla under King Alfonso VII, 1126-1157. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-3452-7. S. 67, 83, 115, 143–144. (anglicky)
- ↑ a b c LIPSKEY, Glenn Edward. The Chronicle of Alfonso the Emperor. [s.l.]: [s.n.], 1972. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j CASADO LOBATO, Concepción. ¿Un intento de secesión asturiana en el siglo XII. Asturiensia medievalia. Oviedo: Universidad de Oviedo. Departamento de Historia Medieval, 1979, čís. 3, s. 163–172. Dostupné online. ISSN 0301-889X. (španělsky)
- ↑ a b c d e DEL ARCO Y GARAY, Ricardo. Sepulcros de la Casa Real de Castilla. Madrid: Instituto Jerónimo Zurita. Consejo Superior de Investigaciones Científicas, 1954. OCLC 11366237 S. 204–206. (španělsky)
- ↑ UNZUÉ, José Luis Orella; ESTÉVEZ, Xosé; ESPINOSA, José María Lorenzo. Historia de Euskal Herria: Los vascos de ayer. [s.l.]: Txalaparta, 1995. Dostupné online. ISBN 978-84-8136-946-5. S. 110. (španělsky)
- ↑ a b DE SALAZAR Y ACHA, Jaime. El linaje castellano de Castro en el siglo XII: Consideraciones e hipótesis sobre su origen. Anales de la Real Academia Matritense de Heráldica. 1991, čís. 1, s. 33–68. ISSN 1133-1240. (španělsky)
- ↑ FERNÁNDEZ FLÓREZ, José Antonio; HERRERO DE LA FUENTE, Marta. Colección documental del Monasterio de Santa María de Otero de las Dueñas (1109–1300). Svazek II. León: Centro de Estudios e investigación «San Isidoro», 2005. ISBN 84-87667-78-3. S. 105–106. (španělsky)
- ↑ HERRERO JIMÉNEZ, Mauricio. Colección documental del Monasterio de Villaverde de Sandoval (1132–1500). Digital edition: Fundación Saber.es. León: Centro de Estudios e Investigación «San Isidoro», Caja España de Inversiones y Archivo Histórico Diocesano, 2003. Dostupné online. ISBN 9788487667619. (španělsky)
