Místní části Zechovice a Starov jsou vesnice, které přiléhají k centrální místní části Volyně na západní straně, leží při silnici III/1706, vedoucí do Nahořan. Místní části Černětice a Račí leží jižně od vlastní Volyně a společně tvoří exklávu města, od něhož jsou odděleny obcí Nišovice.
Ve městě žije v současné době přibližně 3 000[1] obyvatel.
Historie
Historie obce
Hrádek ve Volyni založen u brodu přes řeku Volyňku, na důležité obchodní stezce. První písemná zmínka je z roku 1271 – v té době byla majetkem pražské kapituly. V letech 1330–1336 bylo založeno město, obehnané hradbou se třemi branami. V téže době založen kostel, po roce 1460 zaklenutý a do roku 1509 rozšířený o jižní loď. V letech 1501-1529 postavena renesanční radnice a nově postavena i obdélná tvrz. V polovině 19. století město vyhořelo a při obnově se setřel historický ráz domů. V roce 1900 bylo ve Volyni 264 domů a 3080 českých obyvatel, němečtí 4.[4]
Historie židovské obce ve Volyni
Židovský hřbitov
Lze doložit, že první židovští jednotlivci žili ve Volyni již před rokem 1500. Po roce 1520 se Židé začali usazovat v části města Hradčany, v témže století byla založena i židovská obec. Na Hradčanech byl založen i židovský hřbitov. Hradčany byly v té době mimo obvod města, Židé totiž nesměli být přes noc ve městě spolu s křesťanskými obyvateli. Byli nuceni žít pohromadě v ohraničených místech jim vykázaných, v ghettech.
S rozrůstáním židovského osídlení ve Volyni vyvstala potřeba přemístění celého ghetta. Proto volyňští Židé koupili místo pro nové ghetto, uprostřed něhož postavili v letech 1838–1840synagogu, která byla roku 1890 renovována. Dodnes se v těchto místech říká V židovnech. Proti synagoze jsou dva židovské domy, stavebně jen málo změněné. Vlastní synagoga je jedna z mála synagog empírového typu, stavebně velmi vzácná.
Židovské obce v Čechách vzkvétaly nejvíce v 18. a v první polovině 19. století. Židovská obec ve Volyni čítala roku 1862 158 osob. V roce 1849 byly zrušeny zákony omezující počet židovských sňatků (dříve se směl oženit jen nejstarší syn) a zákon omezující právo volného pohybu a usídlování Židů v libovolných místech. V této době, kdy se průmysl začal bouřlivě rozvíjet, hledali Židé, většinou obchodníci, uplatnění ve velkých městech. Po roce 1890 venkov opustili téměř všichni Židé produktivního věku se svými rodinami a židovské obce na venkově začaly silně upadat.
V důsledků toho docházelo na venkově ke slučování upadajících obcí. Tímto způsobem zanikly obce např. v Hošticích, Vlachově Březí nebo v Dubu u Prachatic. Majetek obcí byl většinou rozprodán s podmínkou, že pokud budou synagoga nebo hřbitov rozbořeny, na jejich půdorysu bude zřízena zahrada, aby místo nebylo nijak znesvěceno. Ve 30. letech 20. století odliv Židů do Prahy nebo zahraničí nadále pokračoval a v důsledku nacistické perzekuce se dějiny židovského osídlení v Československu staly již uzavřenou epochou.
Židovský hřbitov ve Volyni (rozloha 1357 m²) pochází z doby založení ghetta na Hradčanech, protože se tu nalézají pomníky 300 let staré. Nejstarší náhrobky jsou z bílého mramoru, barokní a je na nich patrný vliv lidového umění. Jsou zdobeny většinou poměrně velkými a neumělými rostlinnými ornamenty. Jsou zvláštním typem, který se z Volyně rozšířil na celkem asi patnáct židovských hřbitovů v širokém okolí. Náhrobky jsou na první pohled neuměle provedené, písmo je velkých rozměrů, neforemné, provedené s menším profesionálním umem. Od poloviny 19. století mají všechny náhrobky standardní řemeslnickou úroveň a jsou dílem zkušených kameníků. Písmo je kultivované, náhrobky leštěné.
V roce 1912 byla provedena důkladná oprava hřbitovní zdi i pomníků. V téže době byl postaven domek pro správce hřbitova. Oprava zdi byla znovu provedena v roce 1988.
Skrze centrum města probíhá silnice I/4 (Praha – Strakonice – Strážný/Philippsreut). Z náměstí Svobody vede severovýchodním směrem jako Palackého ulice na náměstí Hrdinů a dále po mostě přes Volyňku a jako Nádražní ulice údolím Volyňky souběžně s železniční tratí na Strakonice a pak dále na Prahu, směrem jihozápadním vede jako Vimperská ulice na Vimperk. Od Nádražní ulice vede východním směrem jako Wolkerova ulice silnice II/142 (Volyně – Bavorov – Netolice).
Na jihovýchod, směrem na Nišovice a Černětice, vede jako Husova ulice silnice II/144 (Volyně – Vlachovo Březí – Husinec). Račí je se silnicí II/144 spojenou krátkou silnicí III. třídy, Černětice silnicí III/1442 vedoucí do Malenic. Z centra Volyně na severozápad ulicemi Lidickou a Školní vede silnice III/1704 směrem na Doubravici u Volyně, a z ní se na obvodě města oddělují Chomutovskou ulicí silnice III/1703 na sever do Nihošovic a západojihozápadním směrem silnice III/1706 na Zechovice, Starov a Nahořany. Za Zechovicemi se ze silnice III/1706 odděluje silnice III/17016 do Nuzína.
Páteří autobusové dopravy je silnice I/4 a nejdůležitějším uzlem zastávky na hlavním volyňském náměstí, náměstí Svobody. U železničního nádraží v dolní části města aktuálně (2013) žádná dálková ani místní autobusová linka nezastavuje (zastávka je však uvedena v jízdním řádu linek 370190 a 370560). Na hlavním náměstí zastavuje několik dálkových linek různých dopravců (PROBO BUS (137441 a 137443), ČSAD AUTOBUSY České Budějovice (370001 a 370002), Stanislav Jirásek (137444)) spojujících Prahu se Šumavou a jedna linka COMETT PLUS (390210) a jedna linka ČSAD AUTOBUSY České Budějovice (370220) z Tábora na Šumavu a jedna linka ČSAD AUTOBUSY České Budějovice (370190) ze Strakonic do Vimperka. Přes Volyni dále jedou dvě linky strakonického dopravce ČSAD STTRANS ze Strakonic, jedna z nich (380200) pokračuje pos silnici 1706 přes zastávky „Volyně, MŠ“, „Volyně, Hradčany“, „Volyně, Zechovice, ACHP“, „Volyně, Zechovice“ a „Volyně, Starov“ směrem na Vacovice a Čestice, druhá (380230) vede do Volyně přes Hoštice a z Volyně směrem po silnici 142 na Litochovice a dále na Kakovice. Regionální linka ČSAD AUTOBUSY České Budějovice 370560 rovněž vede ze Strakonic, z volyňského náměstí pak pokračuje po silnici 144 přes zastávky „Volyně, Dobřanovec“, „Nišovice“, „Volyně, Černětice, žel. st. Nišovice“ a „Volyně, Černětice“ směrem na Vlachovo Březí a Prachatice. Jednotlivé spoje linek 370190 a 380200 zajíždějí do Malenic.
Volyňská tvrz vznikla nejspíše již na konci třináctého století, ale dochovaná hlavní budova pochází ze čtrnáctého a opevnění až z počátku šestnáctého století.[6]
Radnice s věží, ozdobným průčelím a podloubím postavena v letech 1501–1629, přestavěna po roce 1560
Kostel Všech svatých, původně sv. Václava, založen po roce 1300 (zachován jižní portálek) a přestavěn v letech 1327–1350. Klenba lodi z let 1460–1470, jižní loď přistavěna do roku 1509. Věž je z roku 1817. Nepravidelné síňové dvoulodí na obdélném půdorysu, jižní loď podstatně užší. Zařízení z 19. století, pozdně gotická kamenná křtitelnice.
Hřbitovní kostel Proměnění Páně na Malsičce, prostá renesanční stavba z let 1580-1619 s věží v průčelí z roku 1877. Barokní zařízení z 18. století, na zrušeném hřbitově cenné náhrobky.
Empírová bývalá synagoga z roku 1840, roku 1890 obnovená a později přeměněná na kino.[7]
Dnes původnímu účelu nesloužící rozsáhlý areál tehdejší Školy v přírodě Volyně,[8] který je po ukončení provozu areálu (2002) a po rozhodnutí původního vlastníka, Ústeckého kraje, o prodeji, od července 2005 v soukromém vlastnictví a není přístupný veřejnosti.[9]
Galerie
Renesanční radnice
Tvrz
Kostel Všech svatých
Bývalá synagoga
Mariánský sloup na náměstí
Památník světové války
Osobnosti
Antonín Lhota (1812–1905), malíř, rektor AVU v Praze (zemřel ve Volyni)
Josef Niklas (1817–1877), architekt období historismu
Jindřich Záhoř (1845–1927), lékař, pražský městský hygienik a politik
Josef Kaizl (1854–1901), politik, ekonom a vysokoškolský pedagog, ministr financí v předlitavskévláděFranze Thun-Hohensteina (úřad vykonával od 5. března 1898 do 2. října 1899), historicky nejvýše postavený Čech v dějinách Rakousko-Uherska
František Blahovec (1864–1942), katolický kněz, politik a regionální aktivista
↑Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Díl IV. Abecední přehled obcí a částí obcí. Praha: Český statistický úřad, 2015-12-21. Dostupné online. S. 368.
↑TŘÍSKA, Karel, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jižní Čechy. Svazek V. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 296 s. Kapitola Volyně – tvrz, s. 212–213.
↑POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech. T/Ž. Svazek IV. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Volyně, s. 261–262.
TEPLÝ, František: Dějiny města Volyně. Písek 1933, dostupné online [1]
Ottův slovník naučný, heslo Volyně. Sv. 26, str. 957.
POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech. T/Ž. Svazek IV. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Volyně, s. 261–262.
SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Prácheňsko. Svazek XI. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 283 s. Kapitola Volyně tvrz, s. 272–275.
Birnbaumová, Alžběta: Volyně, Češtice, Dobrš. Edice Poklady národního umění, sv. 83. Praha-Litomyšl 1947
Neumitka, Miroslav - Polanský, Zdeněk: Volyně na starých pohlednicích. Díl první, Proměny města na prahu moderní doby. Vydal Roman Karpaš Liberec 2014. 192 s., ISBN978-80-87100-25-7
.JPG)
.JPG)
