Zlatá Adele

Zlatá Adele
Základní informace
Původní název	Adele Bloch-Bauer I a Portrait of Adele Bloch-Bauer I (Adele Bloch-Bauer I)
Autor	Gustav Klimt
Vznik	1907
Typ	portrét
Hnutí	secese symbolismus
Vlastnosti
Medium	olejová barva malířské plátno zlato stříbro zlatá folie
Šířka	147 cm
Výška	138 cm
Umístění
Inv. číslo	2006.04
Umístění	Galleria degli Uffizi
Status
Vlastník	Ronald Lauder Belvedere Ferdinand Bloch-Bauer nacistické Německo Maria Altmannová
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přípravná skica portrétu, cca 1903^[1]

Mozaika císařovny Theodory I. v bazilice San Vitale, Ravenna

Zlatá Adele (německy Goldene Adele), také označovaná jako Adele Bloch-Bauer I, Dáma ve zlatém či rakouská Mona Lisa,^[2] je obraz, který vytvořil rakouský malíř Gustav Klimt mezi roky 1903 a 1907. Olejomalba doplněná zlatem a stříbrem vznikla během umělcova zlatého období a představuje reprezentativní dílo vídeňské secese.^[3]

V červnu 2006, kdy portrétní olejomalbu koupil Ronald Lauder za 135 milionů dolarů pro Novou galerii na Manhattanu, se dílo stalo nejdražším obrazem světa. Překonalo tak Picassův portrét Chlapec s dýmkou vydražený roku 2004 za 104,1 milionů dolarů.^[2][4][5]

Portrét ženy na zlatém pozadí je považován za reprezentativní dílo Klimtova zlatého období a zároveň vídeňské secese. Olejomalba na plátně doplněná zlatem a stříbrem má rozměr 138 x 138 cm a vystavuje ji Nová galerie (Neue Galerie) v New Yorku.

Česko-rakouský bankéř a cukrovarník židovského původu z Prahy Ferdinand Bloch-Bauer (1864–1945) objednal v polovině roku 1903 u Gustava Klimta portrét manželky Adely Blochové-Bauerové (1881–1925).^[6][1] První přípravné skici vznikly v daném a následujícím roce.^[1][7]

Během prosince 1903 navštívil Klimt s malířem a sochařem Maximilianem Lenzem antickou baziliku San Vitale v Ravenně, kde jej podle Lentze uchvátilo dílo byzantského umění,^[8][9] raně křesťanská zlatá mozaika císaře Justiniána I. a jeho ženy, císařovny Theodory I. Odtud také vzešla inspirace k třpytivé dekoraci portrétu pevným materiálem.^[9] Historička umění Elana Shapirová uvedla, že pozadí a šaty na obrazu obsahují symboly v podobě trojúhelníků, vejcí, linií očí a mandlí, které podněcují k erotickému vnímání díla.^[6][10] Rám obrazu pokrytý lístkovým zlatem vytvořil architekt Josef Hoffmann.^[11]

Již v roce 1901 stála Adele Blochová-Bauerová modelem pro Klimtův obraz na biblický výjev Judita s hlavou Holofernovou.^[12][13] Na krku měla manželův dar, masivní zlatý náhrdelník. Whitford portrét popsal jako „nejerotičtější Klimtův obraz“.^[14] V roce 1903 pak Ferdinand Bloch-Bauer zakoupil první Klimtovo dílo nazvané Buchenwald (Bukový les).^[15] O sedm let později získal další umělcův obraz Schloss Kammer am Attersee III, roku 1912 byl dokončen druhý manželčin portrét Adele Bloch-Bauer II a následně i Portrét Amalie Zuckerlandlové, vytvořený v období 1918–1919.^[15]

K veřejnému představení obrazu Zlatá Adele došlo v roce 1907, kdy bylo Adele Blochové-Bauerové dvacet pět let.

V roce 1918 manželé Blochovi-Bauerovi usilovali o získání československého občanství, když během léta přebývali na zámku v Panenských Břežanech, který vlastnili, ačkoli trvalé bydliště měli ve Vídni. Adele Blochová-Bauerová zemřela na meningitidu roku 1925.^[16] V poslední vůli si přála darovat obrazy vídeňské galerii v Belvederu.^[2]

Detail hlavy Klimtovy verze obrazu Judity I., pro nějž stála modelem Adele Blochová-Bauerová

Detail náhrdelníku, který po Adele získala Maria Altmannová jako svatební dar a nacisté jej poté odcizili

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 odjel Ferdinand Bloch-Bauer z Vídně na zámek v Panenských Břežanech, z něhož se však v důsledku mnichovské dohody vystěhoval do Paříže, když se v okleštěné druhé republice necítil bezpečně. V září 1939 se natrvalo usídlil v neutrálním Švýcarsku, kde bydlel v hotelu. Nacisté jej v nepřítomnosti falešně obvinili z krácení daní ve výši 1,4 milionu říšských marek. V květnu 1938 zmrazili jeho účty.^[17] Cukrovar byl zkonfiskován a z vídeňského domova se stala kancelář říšských železnic Deutsche Reichsbahn.^[17] Zámek v Panenských Břežanech byl přeměněn na sídlo zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.^[18] Správcem Blochova-Bauerova majetku byl ustanoven nacistický právník Friedrich Führer. Po katalogizaci sbírky získal část děl Adolf Hitler a další nacističtí vůdci včetně Hermanna Göringa.^[19][20] V prosinci 1941 nechal právník Führer přemístit obrazy Zlatá Adele a Apfelbaum I do vídeňské galerie Belvedere výměnou za ponechání si obrazu Schloss Kammer am Attersee III, který poté prodal Gustavu Ucickému, Klimtovu nemanželskému synovi.^[21][18] Galerie v Belvederu odstranila možné spojení s původními židovskými vlastníky přejmenováním Adelina obrazu na Dame in Gold (Dáma ve zlatém).^[22]

V srpnu 1945 sepsal Ferdinand Bloch-Bauer poslední závěť, jíž revokoval předchozí. Obrazy v ní však přímo nezmínil, když je považoval za trvale ztracené. Celý majetek odkázal synovci a dvěma neteřím, z nichž jednou byla Maria Altmannová.^[18][23] Ve Švýcarsku zemřel v listopadu téhož roku.^[21]

V roce 1946 Rakousko zneplatnilo nacistické transakce motivované diskriminací osob. Židé žádající o navrácení uměleckých děl byli nuceni část z nich přenechat rakouským muzeím výměnou za vývozní povolení ze země.^[21][18] Blochova-Bauerova rodina najala vídeňského právníka Gustava Rineshe, jenž měl usilovat o navrácení odcizených uměleckých děl. Spisy správce sbírky Führera naznačovaly, že většina hodnotných artefaktů skončila v galerii Belvedere. Několik z nich se podařilo získat zpět do rodinného vlastnictví, ale nikoli Klimtovy obrazy. K zisku vývozního povolení tak byla rodina nucena rakouskému státu přenechat obrazy Häuser in Unterach am Attersee, Adele Bloch-Bauer I (Zlatá Adele), Adele Bloch-Bauer II a Apfelbaum I. Galerie v Belvederu odvozovala vlastnický nárok těchto Klimtových děl z poslední vůle Adely Blochové-Bauerové.^[21][24]

Maria Altmannová, neteř Adele a Ferdinanda Blochových-Bauerových v roce 2010

Plakát kampaně „Ciao Adele“, před vyvezením obrazů z Rakouska, zvoucí k jejich poslednímu zhlédnutí

V roce 1998 přijala rakouská vláda restituční zákon týkající se uměleckých děl odcizených nacisty. Zřídila restituční komisi, s cílem shromáždit státem vlastněná díla, která by mohla být vrácena původním majitelům. K tomuto účelu zpřístupnila státní archivy pro výzkumnou činnost.^[18][25] Rakouský investigativní novinář Hubertus Czernin se začal tímto výzkumem intenzivně zabývat a archivní poznatky publikoval.^[26] Maria Altmannová, jediná žijící neteř Blocha-Bauera, která bydlela ve Spojených státech, najala amerického právníka E. Randola Schönberga. Advokát požadoval na Rakousku díla pocházející z majetku Bloch-Bauerovy rodiny včetně šesti obrazů Adele Bloch-Bauer I, Adele Bloch-Bauer II, Apfelbaum I, Buchenwald, Häuser in Unterach am Attersee a Amalie Zuckerkandl. Restituční komise však vydala zamítavé stanovisko, s odvoláním na závěť Adely Blochové-Bauerové. Altmannové doporučila vrátit dalších šestnáct Klimtových kreseb a devatenáct kusů porcelánu v držení Belvederu, které měly být mimo rozsah závěti její tety.^[21][27]

V březnu 2000 tak Altmannová podala občanskoprávní žalobu proti rakouské vládě, žádající navrácení šesti obrazů. Aby se v Rakousku vyhnula neúměrně vysokému správnímu poplatku plynoucímu z odhadní ceny děl až do výše 1,75 milionu eur,^[28][29] zažalovala rakouskou vládu a galerii Belvedere ve Spojených státech. Rakouský kabinet žalobu odmítl s odkazem na zákon o imunitě zahraničních společností v USA (Foreign Sovereign Immunities Act, 1976), zaručující suverénním státům imunitu vyjma konkrétních výjimek.^[30][31] Následovala čtyřletá soudní pře o to, zdali je možné žalovat suverénní stát. Z kalifornského obvodního soudu se spor přes odvolací stupeň přenesl až k Nejvyššímu soudu, kde byl veden jako případ Rakouská republika vs. Altmannová.^[28][32] V červnu 2004 Nejvyšší soud rozhodl, že obrazy byly ukradeny a před nárokem Altmannové není Rakousko chráněno imunitou.^[33][34] Aby se středoevropský stát vyhnul dalšímu dlouhému procesu, souhlasil s arbitráží, kterou původně v roce 1999 odmítl. V rozhodčím panelu tří arbitrů zasedli Andreas Nödl, Walter Rechberger a Peter Rummel.^[35]

Schoenberg předložil důkazy během září 2005 a v lednu 2006 bylo zveřejněno rozhodnutí arbitráže. Pět ze šesti obrazů se mělo vrátit dědicům Blocha-Bauera, tj. jediné žijící neteři Altmannové, což odpovídalo smyslu poslední závěti Blocha-Bauera. Pouze obraz Portrét Amalie Zuckerkandlové zůstal ve vlastnictví vídeňské galerie.^[36][37] V reakci na závěr arbitráže vytvořila galerie Belvedere reklamní kampaň na zastávkách vídeňské hormadné dopravy včetně nástupišť metra s názvem „Ciao Adele“, která zvala návštěvníky k poslední prohlídce před vyvezením obrazů ze země. To vyvolalo velký zájem veřejnosti, s dlouhými frontami před galerií. Část Rakušanů požadovala odkup obrazů státem, což vláda odmítla pro jejich předpokládanou vysokou cenu.^[38] Rakouské území díla opustila v březnu 2006 a mezi dubnem až červnem téhož roku byla vystavena v kalifornském uměleckém muzeu Los Angeles County Museum of Art.^[39][40]

Na dotaz, jak hodlá s obrazy naložit, v roce 2006 devadesátiletá Maria Altmannová nejdříve reagovala slovy: „Nerada bych, aby je odkoupila soukromá osoba […] je pro mě velmi důležité, aby je mohli vidět všichni, kteří o to projeví zájem, protože takové by bylo přání mé tety“.^[41] V červnu 2006 však portrét Zlatá Adele prodala Ronaldu Lauderovi pro jím spoluvlastněnou novou newyorskou galerii, která byla založena v roce 2001. Cena 135 milionů dolarů se k datu transakce stala vůbec nejvyšší částkou v historii, jakou kupec zaplatil za jeden obraz.^[4][2] Během listopadu téhož roku pak byly v aukční síní Christie's prodány zbylé čtyři obrazy. Druhou podobiznu manželky bankéře Adele Bloch-Bauer II koupila moderátorka Oprah Winfreyová^[42] za 87,9 milionů dolarů, což k datu prodeje znamenalo čtvrtý nejdražší obraz v historii.^[43] Dílo Apfelbaum I pak bylo vydraženo za 33 milionů, Buchenwald za 40,3 milionů a Häuser in Unterach am Attersee za 31 milionů dolarů. Všechna díla tak skončila v soukromých sbírkách.^[44][45]

Příběh obrazu rozvinula americká historička umění Anne-Marie O’Connorová v knize Dáma ve zlatém. V roce 2015 byl pak příběh přenesen na filmové plátno pod stejným názvem Dáma ve zlatém, s Helen Mirrenovou v titulní roli.^[2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portrait of Adele Bloch-Bauer I na anglické Wikipedii.

• DEAN, Catherine, 1996. Klimt. London: Phaidon Press. Dostupné online. ISBN 978-0-7148-3377-4. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• FLIEDL, Gottfried, 1989. Gustav Klimt. Cologne: Benedikt Taschen. ISBN 978-3-8228-0290-8. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MUCHNIC, Suzanne. LACMA to show Klimts [online]. Los Angeles Times, 16-06-2006. S. E 4. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MÜLLER, Melissa; TATZKOW, Monica, 2010. Lost Lives, Lost Art: Jewish Collectors, Nazi Art Theft, and the Quest for Justice. New York: The Vendome Press. Dostupné online. ISBN 978-0-86565-263-7. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• NEBEHAY, Christian M., 1994. Gustav Klimt. New York: Harry N. Abrams. ISBN 978-0-8109-3510-5. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• NELSON, Robert S., 2015. Byzantium/Modernism: The Byzantine as Method in Modernity. Redakce Betancourt Roland. Leiden: BRILL. Dostupné online. ISBN 978-90-04-30001-9. Kapitola Modernism's Byzantium Byzantium's Modernism. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• O'CONNOR, Anne-Marie, 2015. The Lady in Gold: The Extraordinary Tale of Gustav Klimt's Masterpiece, Bloch-Bauer. New York: Vintage Books. Dostupné online. ISBN 978-1-1018-7312-0. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ROGOYSKA, Jane; BADE, Patrick, 2012. Gustav Klimt. New York: Parkstone International. Dostupné online. ISBN 978-1-78042-729-4. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SHAPIRA, Elana, 2016. Style and Seduction: Jewish Patrons, Architecture, and Design in Fin de Siècle Vienna. Lebanon, NH: Brandeis University Press. Dostupné online. ISBN 978-1-61168-969-3. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SCHOENBERG, E. Randol, 2014. The Recovery of Nazi-Looted Art: The Bloch-Bauer Klimt Paintings (video) [online]. YouTube [University of California], 2014 [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• WHITFORD, Frank, 1990. Klimt. London: Thames and Hudson. Dostupné online. ISBN 978-0-5002-0246-3. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• United States (US) Court of Appeals for the Ninth Circuit: Altmann V. Republic of Austria. International Legal Materials. American Society of International Law, January 2003, s. 216–229. DOI 10.1017/S0020782900009621. JSTOR 20694339. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zlatá Adele na Wikimedia Commons