Úhor – neobdělaný díl polePás květnatého úhoru v pokročilejší fázi sukcese
Úhor je část pole ležící dočasně ladem. Pro víceletý úhor, kdy si půda více odpočinula, se používal termín lado, lada,[1] jehož synonymem bylo ve staré češtině slovo laz/láz, lazy, které se dochovalo v některých místních názvech a které v novější češtině nářečně znamená pole ležící o samotě[2] nebo louku nebo pole, které bylo získáno tříbením lesa, často tedy vysoko položené pole.[3] Bez pravidelné údržby mohou zůstat též louky či pastviny, takové pozemky se nazývají luční, resp. pastvinná lada.[4]
Historie
Úhor jako pruh přiléhající k polní cestě ve Švýcarsku
Úhor jako způsob zvyšování výnosu zemědělské půdy byl využíván ve dvojpolním systému a trojpolním systému hospodářství. Na neobdělávané části pole se zpravidla pásl dobytek. Vždy po roce došlo k cyklickému posunu způsobu využití jednotlivých částí pole. Na trojpolní systém začali přecházet v Evropě zemědělci ve 12. století, k jeho opuštění došlo se zdokonalením osevních postupů a efektivního střídání plodin během průmyslové revoluce v 18.–19. století, které znamenalo přechod k současnému intenzivnímu zemědělství. Určitou renesanci zažívá tento druh využití pozemků v aktuální zemědělské politice, kladoucí důraz na větší ekologickou udržitelnost a podporu biodiverzity v krajině; na úhor ponechaný určitou stanovenou dobu ladem lze čerpat zemědělské dotace v rámci tzv. Greeningu.[5]
Ekologická funkce úhorů
Vegetace na polním úhoru
Úhory jsou v krajině specifickým biotopem poskytujícím životní prostor mnoha druhům rostlin a živočichů. Jsou to v podstatě časná vývojová stadia vegetace vznikající po narušení půdního povrchu, jejichž vegetace se proměňuje v závislosti na probíhající sukcesi a počáteční zásobě diaspor v půdní semenné bance. Existují též rozdíly mezi jarní a letní podobou vegetace.[4]
Na úhorech je zaznamenávána mnohem větší biodiverzita ve srovnání s okolními zemědělskými porosty a pro mnohé ohrožené a vzácné druhy často představují jedno z posledních refugií v kulturní krajině; ta je jimi též členěna do menších celků a zároveň propojena. Ideální je, pokud pozemky ponechané jako úhor přiléhají k polním cestám, mezím, křovinám či lesíkům, aby umožňovaly vytvoření pozvolných přechodů (ekotonů) mezi poli a navazujícími přirozenými ekosystémy. Lze je též dosévat nektarodárnými rostlinami, například komonicí, jetelem nebo svazenkou. Obvyklá doba trvání úhoru jsou tři roky, během této doby je možné jej například přepásat dobytkem; poté je půda znovu zorána a produkčně využita.[4][5]
