Před úplným obsazením ostrova se přes 10 000 japonských civilistů žijících na ostrově rozhodlo spáchat raději sebevraždu skokem z útesu, než se nechat zajmout. Po obsazení ostrova přeměnili Američané ostrov v leteckou základnu, ze které startovaly bombardéry B-29 k náletům na Japonsko.
V rámci strategie „žabích skoků“ (leap frog) se Spojenci rozhodli obejít Karolíny a tamější japonskou základnu Truk a zaútočit na Mariany. Obsazením Marian by se Američané přiblížili k Japonsku na dolet těžkých bombardérů B-29, přičemž základny na Marianách byly pro útoky na Japonsko vhodnější (vzdáleností i zásobováním), než základny v čínskémČcheng-tu.
Japonci předpokládali, že další spojenecký úder bude vedený na Karolíny nebo Palau (k útoku na Palau nakonec také došlo, ale později). Velení císařského námořnictva přijalo počátkem června 1944 plán operace A-gó na odražení budoucí spojenecké invaze na některý z bodů japonského obranného perimetru.
Americké jednotky, které se měly zúčastnit operace Forager se soustředily v Pearl Harboru na Havaji. Během příprav došlo 21. května 1944 v západním bazénu Pearl Harboru ke katastrofě, když v 15:00 došlo k explozi na tankové výsadkové lodiUSS LST-353. Následující požáry a exploze vedly k potopení šesti LST a smrti 163 mužů.
Dne 5. června, tedy den před zahájením invaze do Evropy, vyplul invazní svaz z Pearl Harboru k Marianám.
Bitva
Boj o ostrov
Čtyři dny před útokem podnikl 58. operační svaz admirála Marca A. Mitschera na Mariany mohutný nálet. Skupina stíhačů vyslaných z letadlových lodí operačního svazu zničila více než 150 japonských letadel a tak vypálila první salvu „marianského střílení krocanů“, které zdecimovalo nepřátelské letectvo. Ostřelování Saipanu a dalšího mariánského ostrova Tinianu, které začalo 13. června spolu s bombardováním, proměnilo mnoho japonských postavení na pobřeží v trosky. Důkladněji vybudované pozice se však zničit nepodařilo. Zjistili to příslušníci sabotážních a průzkumných jednotek žabích mužů, kteří v rámci průzkumné mise pronikli na pobřeží. Američané tedy věděli, že vylodění se setká s odporem.
První příslušníci 2. a 4. divize námořní pěchoty vystoupili na břeh brzy ráno 15. června1944 a do setmění se jim podařilo vybudovat dvě předmostí, museli však čelit tuhému odporu nepřítele. Japonci se po americkém vylodění rozhodli provést protiútok. Bylo v něm nasazeno, oproti ostatním bitvám v Tichomoří, také velké množství japonskýchtanků. Japonské tankové pluky byly složeny hlavně ze strojů Ha-go a Či-he. První zmiňovaný disponoval velice zastaralou konstrukcí a při střetech s nepřátelskými Shermany utrpěly výrazné ztráty. Japonský protiútok odrazila palba námořních děl. Tváří v tvář nepřátelskému odporu se vylodila americká 27. pěší divize, jejímž úkolem bylo rozvinout tempo útoku. Těžké boje pokračovaly, ale po týdnu Američané ovládli větší část jižní poloviny ostrova. Po deseti dnech už měli pod kontrolou téměř všechny klíčové body na ostrově, což však Japonce neodradilo od dalšího odporu. Američanům se podařilo celý ostrov plně ovládnout až po dalších třech týdnech.
GOLDBERG, Harold J. D-day in the Pacific: The Battle of Saipan. [s.l.]: Indiana University Press, 2007. Dostupné online. ISBN9780253348692. (anglicky)
MCCORMACK, David. Japanese Tanks And Armoured Warfare 1932-45: A Military And Political History. [s.l.]: Fonthill, 2021. ISBN978-1-78155-810-2. Kapitola Carnage on the Red Beach — Saipan, s. 73 až 79. (anglicky)
PETTY, Bruce M. Saipan: Oral Histories of the Pacific War. [s.l.]: McFarland, 2009. Dostupné online. ISBN9780786442447. (anglicky)