Kalmyčtina (Хальмг келн Chaľmg keln) je západomongolský jazyk, kterým mluví Kalmykové, žijící v Rusku. Až na písmo je prakticky totožný s jazykem Ojratů, žijících v západním Mongolsku a západní Číně. Má asi 500 tisíc rodilých mluvčích.
UNESCO vede kalmyčtinu na seznamu jazyků ohrožených vymizením.
Kalmyčtina má 18 samohlásek, které se odlišují délkou (krátké a dlouhé a, ä, e, i, o, ö, u, ü, y). Dlouhé samohlásky se zapisují zdvojením symbolu. Hláska y byla zařazena do kalmyckého fonémového systému poměrně nedávno. Samohlásky se na začátku slova vyslovují s hláskou j.
Souhlásek má kalmyčtina 27 (b, c, č, d, ď, dž, f, g, h, ch, j, k, l, ľ, m, n, ņ, p, r, s, š, šč, t, ť, v, z, ž), přičemž 3 jsou nepůvodní a používají se ve slovech přejatých z ruštiny (f, šč, ž). V některých kombinacích jsou souhlásky slabikotvorné.
Na vývoj kalmyčtiny měly určitý vliv turkické, ugrické a tunguzské jazyky. Od mongolštiny se odlišuje především:
První kalmycké písemnosti byly napsány písmem todo bičig (jasné písmo), které vytvořil v 17. století mnich Zaja Pandita na základě staromongolského písma. Písmo se mezi Kalmyky a Ojraty značně rozšířilo. V Kalmycku se používalo do r. 1924, Ojraté ho používají dodnes.
V lednu 1924 byla zavedena kalmycká abeceda na základě azbuky, přičemž byly doplněny některé znaky. Abeceda byla ve dvacátých letech několikrát reformována a používala se do r. 1930. V r. 1930 byla abeceda převedena do latinky, přičemž byly zachovány některé znaky, doplněné předchozími reformami. V r. 1938 byla abeceda znovu převedena na základ azbuky a do současného stavu byla upravena v r. 1941.
