V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě[zdroj?].
Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.
Období normalizace
Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.[pozn. 1]
Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.
Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.
Pokus o návrat do politiky
Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.
↑V rozhovoru se Zdeňkem Mlynářem na jaře 1971 zhodnotil své působení po srpnové okupaci takto: „Prosral jsem pozici i čest“.[1]
Reference
↑HOPPE, Jiří. Oldřich Černík (1921 - 1994) [online]. Informační centrum vlády, 16. října 2009 [cit. 2017-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-06.
↑BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49.
↑ hrob politika Oldřicha Černíka na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-24.
Literatura
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 199–200.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 11. sešit : Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN978-80-7277-368-8. S. 7–8.