Prozatímní státní zřízení

Prozatímní státní zřízení Dočasné štátne zriadenie Československá republika ←  1939–1945  → vlajka znak
Hymna Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska
Motto Pravda vítězí / Pravda víťazí
Geografie Poloha Londýna, hl. města Spojeného království a sídla exilové vlády v letech 1940–1945
Hlavní město	Praha (de iure), Paříž (1939–1940), Londýn (1940–1945), Košice (1945)
Obyvatelstvo
Jazyky	čeština, slovenština
Státní útvar
Státní zřízení	exilová vláda
prezident	Edvard Beneš
Vznik	21. března 1939 – vznik Ústředního výboru zahraniční akce
Zánik	28. října 1945 – ustavující schůze Prozatímního Národního shromáždění
Státní útvary a území
Předcházející Druhá Československá republika Následující Třetí Československá republika

Prozatímní státní zřízení (slovensky Dočasné štátne zriadenie) byl oficiální název československé exilové vlády v Londýně v období existence protektorátu Čechy a Morava a první Slovenské republiky během druhé světové války. Ustanovil ho 9. července 1940 Československý národní výbor. Do období prozatímního státního zřízení se řadí také období prozatímního výkonu státní moci na osvobozeném území do obnovení republiky.^[1] Prozatímní státní zřízení bylo legitimní vládou nacisty okupovaného Československa.^[2] Chod prozatímního státního zřízení byl financován díky úvěru, který poskytla exilové vládě Velká Británie na základě uzavřené Finanční smlouvy mezi vládou Velké Británie a Československou prozatímní vládou z roku 1940.

Exilové vlády ČSR
Prozatímní česko-slovenská vláda, Paříž, 1918
Prozatímní státní zřízení, Londýn, 1940–45

Zahraniční odboj se začal formovat velice brzy po zániku Československa 15. března 1939. Základem jeho činnosti se stala teorie právní a politické kontinuity, podle níž Československo nikdy nepřestalo právně existovat jako subjekt mezinárodního práva. Výrazem mezinárodněprávního trvání Československé republiky měla být ta československá vyslanectví a konzuláty, které i po 15. březnu 1939 fungovaly v těch státech, které rozpad Československa právně neuznaly.^[3][4] Mnichovská dohoda byla podle této teorie od počátku neplatná mezinárodní smlouva, protože:

• byla Československu vnucena za hrozby silou ze strany Německa
• československé Národní shromáždění ji nikdy ústavním způsobem nepřijalo
• Německo ji vlastním jednáním v březnu 1939 porušilo

Již 21. března vytvořil Dr. Štefan Osuský v Paříži Ústřední výbor zahraniční akce ve Francii a začal vydávat časopis Česko-slovenský odboj. V Londýně se vytvořil Československý výbor ve Velké Británii vedený Janem Masarykem. Osuský předložil francouzské vládě 9. září 1939 návrh na zřízení československého vojska, které bude vedeno "prozatímní vládou a československým generálem". Oznámil současně, že se ustavuje prozatímní vláda česko-slovenská. Její uznání však francouzská vláda odmítla. Na 17. října 1939 svolal Msgr. Jan Šrámek v Paříži schůzku, které se kromě něho zúčastnili Dr. Edvard Beneš, Dr. Osuský, Dr. Eduard Outrata a generálové Sergěj Ingr a Rudolf Viest. Byl vyhlášen vznik Československého národního výboru. Tento byl vládami Velké Británie i Francie uznán za zástupce československého lidu.

Národní výbor se tak cítil být minimálně v politickém smyslu exilovou vládou a hodlal zajišťovat nejen záležitosti vojenských jednotek, ale i finance, zahraniční politiku, sociální péči o emigranty a propagandu. K tomuto účelu zřídil tzv. Správy národního výboru, jako paralelu ministerstev. Pro zajištění administrativní práce výboru bylo zřízeno v Paříži jeho Předsednictvo, v jeho čele stál jako přednosta předválečný diplomat Prokop Maxa. Vzhledem k tomu, že kvůli nepřízni francouzské vlády si Beneš za sídlo své činnosti zvolil Londýn, byla zřízena londýnská část Předsednictva výboru, která zajišťovala Benešovu politickou činnost směřující k prosazení uznání československé prozatímní vlády.^[5]

Zásadní změnu v exilové politice přinesla vojenská porážka Francie a přesun výboru do Londýna. Následně 9. července 1940 prezident Beneš oznámil britskému ministru zahraničních věcí lordu Halifaxovi transformaci výboru do celého systému prozatímního státního zřízení, zahrnujícího tři hlavní pilíře: prezidenta republiky, vládu a Státní radu (s dalšími složkami, kam patří vojenské jednotky, polní soudy a zastupitelské úřady^[6]). 18. července odpověděl lord Halifax Edvardu Benešovi, že britská vláda tuto vládu uznává. 29. září 1942 zaslal gen. Charles de Gaulle premiéru Šrámkovi dopis o uznání československé vlády ze strany Svobodné Francie.^[4] Významnou událostí, která ovlivnila vnímání exilové vlády mezi Spojenci, byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha provedený 27. května 1942, který vedl mimo jiné k tomu, že vlády Velké Británie a Francie odvolaly své podpisy na Mnichovské dohodě.

Prezident - Edvard Beneš

• Beneš argumentoval tím, že jeho rezignace byla učiněna pod nátlakem; až do roku 1942 se odvolává na trvání sedmiletého funkčního období, 3. prosince 1942 ho prodloužila exilová vláda s poukazem na § 58 ústavní listiny a to až do doby, než bude možné zvolit nového prezidenta^[3]

Vláda

• První vláda Jana Šrámka (od 21. července 1940 do 12. listopadu 1942)
• Druhá vláda Jana Šrámka (od 12. listopadu 1942 do 5. dubna 1945)
• První vláda Zdeňka Fierlingera (od 4. dubna do 6. listopadu 1945)

Státní rada

• prozatímní parlament a poradní orgán
• ustavena 21. července 1940 dekretem č. 1/1940 Úř. věst. čs.
• 40 členů jmenovaných prezidentem na 1 rok
• měla podávat prezidentovi a vládě poradní zprávy o otázkách, které jí prezident dal k posouzení.

Právní rada

• poradní a quasi soudní orgán
• tvořila posudky při přípravě osnov normativních aktů
• posuzovala stížnosti čsl. státních příslušníků proti rozhodnutím orgánů exilového zřízení
• zřízena 4. února 1942^[3]

Exilové vojenské jednotky

• Českoslovenští letci v RAF se zúčastnili bitvy o Británii, pozemní jednotky bojovaly po boku Britů v severní Africe, na Blízkém východě a poté i na západní frontě.
• V SSSR se z Volyňských Čechů , osvobozených vězňů z gulagů, čs. občanů - židů a přeběhlých vojáků Slovenského štátu zformovaly 1. armádní sbor, 1. smíšená letecká divize a 2. paradesantní brigáda, které se podílely na bojích na východní frontě.
• Významnou aktivitou exilových ozbrojených sil pak byly paradesantní výsadky na okupovaná území.

15. října 1940 vydáním ústavního dekretu č. 2/1940 Úř. věst. čs. bylo zahájeno tzv. dekretální období, které trvalo až do ustavení Prozatímního národního shromáždění 28. října 1945. Podle tohoto dekretu vykonával zákonodárnou moc prezident prostřednictvím dekretů, vydávaných na návrh vlády. Dekretem č. 12/1942 Úř. věst. čs. byla stanovena povinnost si před vydáním dekretu vyžádat stanovisko Státní rady. Ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. čs. byly všechny předpisy vydané na území Československa v době nesvobody^{[pozn. 1]} prohlášeny za neplatné a zároveň bylo stanoveno, že všechny dekrety podléhají dodatečnému schválení Národním shromážděním, v opačném případě pozbývají platnosti.^[4]

Jak se blížilo osvobození republiky, bylo pro vládu nutné zajistit prozatímní správu osvobozeného území. 3. srpna 1944 byl přijat dekret č. 10/1944 Úř. věst. čs., o dočasné správě osvobozeného území, podle kterého byl zřízen úřad pro správu osvobozeného území v čele s prezidentem určeným členem vlády (vládním delegátem).^[7] Tento úřad zanikl po příjezdu na československé území, dne 5. dubna 1945 v Košicích, kdy nová vláda Národní fronty schválila svůj program.

Vyvrcholením osvobozování území bylo květnové povstání, na němž se významně podílela Česká národní rada, která se 5. května 1945, po jeho vypuknutí, prohlásila zmocněncem košické vlády a podnikla kroky k převzetí kontroly v úřadech a médiích a vydala Prohlášení o převzetí vládní a výkonné moci v českých zemích. Členové košické vlády se začali přesouvat do Prahy. 16. května se do Prahy po bezmála sedmi letech v exilu vrátil i prezident republiky Edvard Beneš.

Na osvobozeném území byly podle ústavního dekretu č.18/1944 Úř. věst. čs. ustaveny národní výbory jakožto orgány státní správy. Prostřednictvím národních výborů bylo pak na základě ústavního dekretu č. 47/1945 Sb. nepřímo zvoleno Prozatímní Národní shromáždění, které jako prozatímní parlament potvrdilo platnost dekretů (viz výše) a Edvarda Beneše ve funkci prezidenta.^[1] Ustavující schůze 28.10.1945 bývá označována jako začátek období tzv. třetí republiky.

• Rue de Bourdonnais - sídlo francouzské části Předsednictva národního výboru^[5]

• Gwendolen Ave č. 26, Putney - sídlo prezidenta^[8]
  • později Aston Abbotts (Buckinghamshire)^[9]
• Park Street č. 114 - sídlo britské části Předsednictva národního výboru^[5]
• Piccadilly č. 134 - sídlo ministerstva národní obrany^[6]

• Jakabov palác - sídlo prezidenta^[10]
• Župný dom - sídlo vlády^[11]

• BROWN, Martin David, Jak se jedná s demokraty
• KUKLÍK, Jan, Mýty a realita Benešových dekretů, Praha Linde 2002
• KUKLÍK, Jan, ml. The Recognition of Czechoslovak Government in Exile and Its International Status 1939-1942. Prague Papers on the History of International Relations. 1997, roč. 1, s. 173–205. Dostupné online. ISBN 80-85899-24-8. 
• LAŠTOVIČKA, Bohuslav. V Londýně za války. Zápasy o novou ČSR 1939-1945. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960. 610 s. 
• RÁKOSNÍK, Jan. Czechoslovak Social Politics and Its Representatives in London Exile during Second World War. In: SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague: Institute of World History, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-254-3. S. 429–443. (anglicky)
• KUKLÍK, Jan. Uznání československé exilové vlády v letech 1940-1941. Historický obzor, 1995, 6 (11/12), s. 265-271.

• Československý národní výbor
• Košický vládní program

• Stránky o československé exilové vládě 1940–1945 v Anglii
• Benešovo memorandum pro Svatý stolece (anglicky)

Vlády Československa a vlády na jeho území 1938–1945
České země	Druhá republika 1938 Jan Syrový II • 1938–1939 Rudolf Beran I Protektorát 1939 Rudolf Beran II • 1939–1942 Alois Eliáš • 1942–1945 Jaroslav Krejčí • 1945 Richard Bienert
Slovensko	Druhá republika 1938 Jozef Tiso I • 1938–1939 Jozef Tiso II • 1939 Jozef Tiso III • 1939 Jozef Sivák • 1939 Karol Sidor První Slovenská republika 1939 Jozef Tiso IV • 1939–1944 Vojtech Tuka • 1944–1945 Štefan Tiso
Podkarpatská Rus	Druhá republika 1938 Andrej Bródy • 1938 Augustin Vološin I • 1938–1939 Augustin Vološin II • 1939 Augustin Vološin III Karpatská Ukrajina 1939 Július Révay
exilové vlády	Londýn 1940–1942 Jan Šrámek I • 1942–1945 Jan Šrámek II Moskva 1945 Zdeněk Fierlinger I

Československo za druhé světové války
Politické reprezentace	Prozatímní státní zřízení • Komunistická strana Československa
Vlády	Československý národní výbor (Státní rada) • První exilová vláda • Druhá exilová vláda • Košická vláda
Vojenské jednotky	Legie Čechů a Slováků • 1. divize ve Francii • Československé perutě v RAF (310. • 311. • 312. • 313.) • Československá samostatná obrněná brigáda • Československý pěší prapor 11 – Východní • 1. československý armádní sbor • První československý samostatný stíhací letecký pluk • 1. československá smíšená letecká divize v SSSR • 1. československá tanková brigáda • I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova (Jugoslávie) • 1. československá armáda na Slovensku • Slovenské povstalecké letectvo
Partyzánské jednotky	Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova • Rada tří • Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus • Partyzánská brigáda Jermak • Partyzánská brigáda Jan Kozina • Partyzánský oddíl Doktor Miroslav Tyrš • Partyzánská brigáda Národní mstitel • Svaz partyzánských oddílů Za Prahu • Partyzánská brigáda Smrt fašismu • partyzánský oddíl zvláštního určení Zarevo • Partyzánská brigáda Vlast • Partyzánský pluk Ludvíka Svobody • partyzánská družina Josefa Hybeše • Partyzánský oddíl Wolfram • Partyzánský oddíl Carbon • Partyzánský oddíl Lenka - Jih/Spelter
Odbojové skupiny	Obrana národa • Rada tří • Česká národní rada • Petiční výbor Věrni zůstaneme • Politické ústředí • OSVO • Národní hnutí pracující mládeže • Ústřední vedení odboje domácího • Zpravodajská brigáda • Tři konšelé • Tři králové • I. ilegální ÚV KSČ • Družstvo v prvním sledu • Avala-Modrý kruh
Bitvy a střetnutí	Německá okupace Čech, Moravy a Slezska (Bitva o Czajankova kasárna) • Čs. protiletecká obrana Tarnopolu • Coulommiers • La Ferté sous Jouarre • Británie • Šibáa • Tobruk • Operace Anthropoid (Atentát na Heydricha • Kostel svatých Cyrila a Metoděje) • Sokolovo • Kyjev • Bílá Cerekev • Žaškov • Dukla • Bělehrad • Tetřev • Dunkerque • Jaslo • Západní Karpaty • Liptovský Mikuláš • Ostrava • Osvobození Československa • Plzeň • Květnové povstání českého lidu (Pražské povstání • Boj o Český rozhlas) • Slivice