Siang Jing se narodil roku 1898 ve Wu-čchangu v provincii Chu-pej, v rodině zchudlého vzdělance. V desíti letech mu zemřel otec.[1] Od patnácti let pracoval v továrně ve Wu-čchangu, zapojil se do dělnického hnutí,[1] roku 1920 v podniku organizoval stávku. Roku 1922 vstoupil do Komunistické strany Číny,[2] následující rok se účastnil velké stávky pekingských železničářů. Od roku 1923 byl členem ústředního výboru KS Číny. Roku 1925 se podílel na organizaci hnutí 30. května v Šanghaji. Poté se vrátil do Wu-chanu, kde se věnoval práci ve straně a odborech. Od února 1928 byl členem politbyra ÚV KS Číny a jeho stálého výboru.
Na VI. sjezdu strany v Moskvě byl opět zvolen do ÚV a následně politbyra a jeho stálého výboru, přičemž ve vlivu ve straně ustupoval pouze Čou En-lajovi a Li Li-sanovi.[2] Koncem roku 1930 byl přeložen do centrální sovětské oblasti v Ťiang-si, kde od Mao Ce-tunga převzal vedení tamní stranické organizace (jako prozatímní tajemník centrálního byra ÚV, funkci vykonával místo řádného tajemníka byra Čou En-laje, který zůstával v Šanghaji a do Ťiang-si se dostal až koncem roku 1931; současně byl od ledna 1931 předsedou ústřední revoluční vojenské komise). Od jara 1931 se o vedení centrální sovětské oblasti dělil s nově příchozími Žen Pi-š’im, Wang Ťia-siangem a Ku Cuo-linem.[3] V listopadu 1931 byl na I. sjezdu sovětů zvolen místopředsedou ústředního výkonného výboru nově zřízené Čínské sovětské republiky, nejvyššího orgánu státní moci, a místopředsedou rady lidových komisařů (vlády) a lidovým komisařem práce.[4] Faktickým nejvyšším mocenským orgánem v sovětu bylo ústřední byro ÚV KS Číny v jehož čele stál Čou En-laj, který řídil vojenské operace ve štábu vojsk, zatímco Žen Pi-š’ a Siang Jing jako zástupci tajemníka byra v Žuej-ťinu, hlavním městě sovětské oblasti, dohlíželi na stranické i sovětské organizace.[5] I po příchodu zbytku vedení strany začátkem roku 1933 zůstal jedním z vůdčích představitelů strany v oblasti. V lednu 1934 na II. sjezdu sovětů opět obdržel funkci místopředsedy ústředního výkonného výboru sovětské republiky a ve vládě převzal úřad lidového komisaře dělnicko-rolnické inspekce.[6] Na pátém zasedání ÚV v lednu 1934 byl potvrzen v politbyru a opět se stal i členem ústředního sekretariátu (čili stálého výboru) politbyra, nejužšího vedení komunistické strany.
V páté obkličovací kampani v létě roku 1934 byla centrální sovětská oblast postupně dobyta kuomintangskými armádami, většina čínské Rudé armády s většinou stranického vedení odešla na Dlouhý pochod, zatímco Siang Jing zůstal v Ťiang-si jako vůdce komunistů a komunistických vojsk, zanechaných na místě. Poté vedl ilegální komunistické organizace a partyzánské oddíly v Ťiang-si, Fu-ťienu a Kuang-tungu. Po vzniku Druhé jednotné fronty proti japonské agresi koncem roku 1937 byl Siang Jing jmenován tajemníkem jihovýchodního byra ÚV (tj. bylo potvrzeno jeho vedení strany v jihovýchodních provinciích) a zástupcem velitele Nové čtvrté armády, vytvořené z komunistických partyzánských oddílů jihovýchodní a střední Číny.
Zemřel v lednu 1941, když na rozkaz Kuomintangu se měly komunistické oddíly z jihovýchodu Číny přesunout na severní břeh Jang-c’-ťiang. Siang Jing s pochodem na sever otálel, nakonec byla štábní kolona Nové čtvrté armády při přesunu na jihu provincie An-chuej napadena přesilou kuomintangských vojsk a zničena, Siang Jing přitom zahynul.
Reference
↑ abBENTON, Gregor. Mountain Fires. The Red Army’s Three-Year War in South China, 1934–1938. Berkeley: University of California Press, 1992. ISBN0-520-04158-5. S. 34–35. (anglicky)
↑ abSCHRAM, Stuart R.; HODGES, Nancy. Mao's Road to Power. Revolutionary Writings 1912-1949. Volume IV. The Rise and Fall of the Chinese Soviet Republic 1931–1934. New York: M. E. Sharpe, 1997. ISBN1-56324-049-1. S. xxxii. (anglicky) [Dále jen Schram].
↑KAMPEN, Thomas. Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership. Copenhagen, Denmark: NIAS Press, 2000. ISBN8787062763. S. 52–53. (anglicky) [Dále jen Kampen (2000)].
↑WALLER, Derek J. The Kiangsi Soviet Republic: Mao and the National Congresses of 1931 and 1934. Berkeley, California: Center for Chinese Studies University of California, 1973. 116 s. Dostupné online. ISBN0-912966-11-4. S. 42–43. (anglicky)
↑YANG, Benjamin. From revolution to politics: Chinese communists on the long march. New York: Routledge, 2021. ISBN0-8133-7672-6. S. 81. (anglicky) [Dále jen Yang].
Čou En-laj • Wang Ťia-siang(od srpna 1941 do března 1943 člen pracovní konference sekretariátu) • Čchin Pang-sien • Siang Jing(padl v lednu 1941) • Čang Kuo-tchao(v dubnu 1938 přešel ke Kuomintangu a odvolán) • Žen Pi-š’(člen ústředního sekretariátu od března 1940) • Ču Te • Pcheng Te-chuaj • Čang Wen-tchien(do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) • Wang Ming(do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) • Čchen Jün(do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) • Kchang Šeng(do srpna 1941 člen ústředního sekretariátu) • Teng Fa
kandidáti
Liou Šao-čchi(člen ústředního sekretariátu od března 1943) • Kchaj Feng(od srpna 1941 do března 1943 člen pracovní konference sekretariátu)