Bahrajn, plným názvem Království Bahrajn (arabskyمملكة البحرين, Mamlakat al-Bahrajn), je ostrovní stát v jižní části Perského zálivu, vůbec nejmenší stát v této oblasti. Nejbližšími sousedy jsou na západě Saúdská Arábie a na jihovýchodě Katar. S pevninou (Saúdskou Arábií) je Bahrajn spojen 25 km dlouhou Cestou krále Fahda. Stát se skládá z hlavního stejnojmenného ostrova a dalších 32 menších ostrovů, včetně přilehlého mořského území.
V letech 1973–75 a opět od r. 2002 je země konstituční monarchií; od téhož roku zajišťuje nová ústava politická práva i ženám. Hospodářsky Bahrajn závisí na těžbě a zpracování ropy, finančnictví a lovu perel.
Historie
Starověk
Dilmun
Na ostrově Bahrajn se nachází přibližně 350 000 starověkých pohřebních mohyl
Hlavní ostrov souostrovního státu Bahrajnu byl odtržen od Arabského poloostrova kolem r. 6000 př. n. l. Dozajista byl obydlen již od prehistorických dob. Ostrovy Bahrajnu se poprvé zapsaly do historie asi r. 3000 let př. n. l., jako centrum významné starověké říše. Byla to civilizace nazývaná Dilmun, která se objevila někdy během doby bronzové a trvala víc než 2000 let. Ze sumerské mytologie je zřejmé, že území dnešního Bahrajnu, bylo pro Sumery zaslíbeným rájem a lidé tzv. obejdské kultury a později sumerská města Eridu a Ur s ním udržovali čilé styky. O Dilmunu se zmiňuje nejstarší literární světová památka Epos o Gilgamešovi.
Dilmun se stal středem obchodu, a to především díky svému umístění podél obchodní cesty, spojující Mezopotámii s úrodným údolím řeky Indus (dnešní Indie a Pákistán). Doba jeho úpadku je datována do období úpadku civilizace v údolí Indu v pol. 2. tis. př. n. l. Rozpad údolní říše způsobil pokles důležitosti obchodní cesty přes Bahrajn, což zapříčinilo jeho pomalý zánik. Pokles pokračoval postupně i následující století. V 8. stol. se objevuje zmínka o Dilmunu jako o vazalském státu Asýrie a asi r. 600 př. n. l. se stává součástí babylonského impéria. Dilmun se v době svého rozmachu těšil značné síle a vlivu, i když nelze přesně určit v jaké míře.
Není pochyb o tom, že kdysi dilmunská civilizace ovládala velkou oblast západní části pobřeží Perského „vu (dnešní východ Saúdské Arábie). A zde se naskýtá otázka, jak daleko na jih byl pociťován vliv říše Dilmun. V různých dobách své existence rozšířila svůj vliv zřejmě na sever až ke Kuvajtu a do vnitrozemní oázy Al-Hasa v dnešní Saúdské Arábii.
Předislámské období
O období mezi pohlcením dilmunské civilizace Babylonskou říší a příchodem Nearcha, generála armády Alexandra Velikého, nejsou prakticky žádné zmínky. Nearchos založil kolonii na ostrově Failaka na konci 4. stol. před n. l. Je známo, že právě on prozkoumal jih Zálivu i Bahrajn. Od dob Nearcha do doby příchodu islámu v 7. století n. l. byl Bahrajn znám pod řeckým jménem Tylos. 600 let mezi 3. stol. př. n. l. a 3. stol. n. l. byl Tylos prosperujícím státem. Dokladem je list, napsaný kolem 1. stol. n. l., který se zmínil o státě Tylos, slavném pro jeho perly. Během těchto let byl Bahrajn ovlivněn a často byl přímo ovládán různými perskými civilizacemi. Ve 4. stol. n. l. byly ostrovy vskutku formálně připojeny k sasánovské Perské říši.
Zajímavé je, že během 3. nebo 4. stol. n. l. mnozí obyvatelé projevovali zájem o přijetí nové křesťanské víry. Faktem je, že právě v Bahrajnu a v arabské části Zálivu byla založena nestoriánská odnož křesťanství.[zdroj?] Církevní záznamy ukázaly, že Bahrajn se stal sídlem dvou z pěti nestoriánských biskupství existujících na arabské straně Zálivu v době zrodu islámu. Je nejisté, kdy přesně byla biskupství zrušena, i když je známé, že přežila přinejmenším až do r. 835 n. l.
Od příchodu islámu k Chalífovcům
Obyvatelé Bahrajnu jsou velmi pyšní na skutečnost, že oni byli jednou z prvních oblastí uvnitř pevninské Arábie, která přijala islám. Stalo se tak zcela mírumilovně. V roce 640 n. l. prorok Mohamed poslal dopis vládci Bahrajnu, v kterém mu nabízel přijetí islámu. Ať byly důvody jakékoli, přijal islám v krátké době a následující dvě století společně žili v Bahrajnu mírumilovně muslimové (jednoznačně zde převažoval šíitský směr islámu, především kvůli perským vlivům) i křesťané. Dokonce i v dnešní době má Bahrajn malou skupinu původních křesťanů.
Bahrajn byl součástí obou chalífátů – umajjovského i abbásovského. Během tohoto období se úspěšně rozvíjel a stal se důležitou zastávkou na obchodních cestách mezi Irákem a Indií. Po zániku chalífátu Abásovců a vpádu Mongolů se situace zhoršila; i po vymanění se zpod mongolské nadvlády byl Bahrajn zmítán hádkami a malichernými spory mezi šejchy v Zálivu, kteří mezi sebou neustále bojovali. V roce 1487 dočasně ovládli ostrov Ománci a na blízkém vedlejším ostrově Muhárrak vystavěli pevnost Arad. Dva roky předtím navštívil Bahrajn portugalský cestovatel Duarte Barbosa a pravděpodobně od něj pochází povědomí Portugalců o výnosných nalezištích kvalitních a velkých perel. Touha zmocnit se těchto nalezišť nakonec vedla r. 1521 k invazi Portugalců na Bahrajn a okolní území. Portugalci zde vládli do r. 1602, kdy byli vyhnáni povstáním obyvatel. Poté požádal Bahrajn Peršany o ochranu a ti rádi vyhověli.
Na Peršanech pak ostrov v roce 1783 dobyl sunnitský rod Chalífovců (Al Chalífa), původem z Kataru, resp. Nadždu. Krom krátkého intermezza v letech 1799–1811 zůstal tento rod u moci až dodnes. Ovšem soužití sunnitské dynastie (a menšiny obyvatel) se šíitskou většinou zůstává jedním ze základních státoprávních problémů této země.
Mapa Bahrajnu
Moderní dějiny
Od počátku 19. století stoupal zájem Velké Británie o oblast Perského zálivu. Roku 1820 přiměli Britové šejka Abdalláha ibn Ahmada k podepsání Všeobecné smlouvy o míru v Perském zálivu, jež měla omezit pirátství. Roku 1861 se pak Bahrajn dostal pod britskou „ochranu“ (Protectorate State), která trvala až do roku 1971. V roce 1956 došlo k protibritskému povstání, které bylo sice potlačeno, ale Írán si začal činit nároky na jeho území a následujícího roku dokonce prohlásil Bahrajn za svou provincii (svého nároku se vzdal až r. 1970). Přesto zůstal Bahrajn pod kontrolou Velké Británie až do roku 1968, kdy byla dohoda o protektorátu po vzájemné domluvě mezi oběma zeměmi zrušena. Bahrajn se poté účastnil snah pro vytvoření svazu arabských emirátů v Zálivu. Toto úsilí však nemělo úspěch a tak 15. srpna1971 Bahrajn vyhlásil úplnou nezávislost. Od roku 1971 je v Bahrajnu americká vojenská základna.[2]
Nezávislost
Šejk Isa ibn Salmán Al Chalífa se stal emírem (jeho syn se r. 2002 prohlásil králem) a ministerským předsedou nově utvořeného státu. V témže roce vstoupil Bahrajn do Ligy arabských států. V roce 1975 bylo rozpuštěno Národní shromáždění a emír se stal absolutním vládcem (Státní bezpečnostní rada (= vláda) byla jmenována jím samotným). Trvá napětí mezi šíitskou většinou, která požadovala a požaduje zavedení parlamentní demokracie a sunnitskou vládou v čele s šejkem, kteří preferují sbližování se Saúdskou Arábií a USA. V prosinci 1981 došlo k pokusu o státní převrat. V roce 1991 byla podepsána dohoda o vojenské spolupráci s USA.
Prodemokratické protesty v Bahrajnu v roce 2011 byly tvrdě potlačeny
Od roku 1994, kdy skončily útoky na hotely a restaurace, byla v Bahrajnu dosažena relativní stabilita.
Dlouholetý územní spor s Katarem o ostrovy Hawár u západního pobřeží Kataru rozhodl v roce 2001 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu ve prospěch Bahrajnu.
V únoru roku 2011 došlo v Bahrajnu v rámci Arabského jara k prvním protestům proti autoritářskému režimu.[3] Vláda proti protestujícím tvrdě zakročila, proti protestujícím byly použity i střelné zbraně, několik desítek lidí bylo zastřeleno. Na potlačení povstání se podílely vojenské síly Rady pro spolupráci arabských státu v Zálivu, zejména Saúdské Arábie. Saúdskoarabské jednotky provedly v březnu 2011 přímou intervenci na straně sunnitského vládnoucího rodu Ál Chalífa, 14. března 2011 projížděly V Bahrajnu saúdskoarabské obrněné tanky pod hesly pomoci bratrskému státu proti podvratným silám, inspirovaným Íránem. V tak malém a politicky přehledném státu jako je Bahrajn se s „bratrskou pomocí“ několika tankových a motostřeleckých praporů podařilo situaci zvládnout za několik dní a aktivisty šíitské opozice fyzicky zlikvidovat nebo jinak „eliminovat“. S pochopením ji sledovali i západní spojenci Rijádu. Arabské jaro do této země v tak vyhraněné podobě nedorazilo, ačkoliv se toho leckdo obával.[4] Řada lidí byla zatčena a odsouzena, ze škol byli vyloučeni protestující studenti. Došlo k vyhlášení výjimečného stavu, který byl 1. června 2011 zrušen. Od té doby však protesty dále pokračovaly, vláda používala k potlačování demonstrací slzný plyn a gumové projektily.[5][6][7][8] V dubnu 2012 musela být při konání závodů Formule 1 přijata rozsáhlá bezpečnostní opatření kvůli hrozícím demonstracím a protestům.[9]
Bahrajnská vlajka je tvořena listem o poměru stran 3:5 a skládá se z bílého pruhu v žerďové části (1/4 délky listu), který je od červené plochy listu oddělen pěti bílými trojúhelníky, které tvoří pilovitě klikatou čáru (délka zubů je 3/20 délky listu).
Bahrajnský státní znak kopíruje podobu státní vlajky – na červeném štítu je pět bílých zubů, představujících pět pilířů islámu. Původní verze znaku obsahovala pouze tři červené zuby.
Bahrajnská ekonomika prochází obdobím mohutného hospodářského růstu. Ten je však založen především na těžbě ropy, která tvoří 60 % exportu a státních příjmů země. HDP na 1 obyvatele činí 25 300 USD (2005). Bahrajn je také důležitým mezinárodním finančním centrem Blízkého východu.
Objevení ropy
V červnu 1932 bylo v Bahrajnu objeveno velké množství ropy. Je to důležité ze dvou důvodů: za prvé to byl první objev ropy na arabské straně Zálivu vůbec a za druhé se tak stalo současně se zhroucením světového trhu s perlami. Protože byl Bahrajn prvním státem Zálivu, který objevil ropu, těšil se také jako první z výhod, které přišly zároveň s výnosy – to se odrazilo ve zlepšení vzdělání a zdravotní péče. Zásoby ropy v Bahrajnu jsou docela malé a ve srovnání se standardy ostatních zemí Zálivu je produkce ropy spíše symbolická. Bahrajn tak nemá příliš zdrojů pro rychlejší rozmach.
Bahrajn je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací na Blízkém východě. Ročně jej navštíví asi 2 miliony zahraničních turistů převážně z arabských států ležících na pobřeží Arabského zálivu.
Jaderná energie
Země nedávno ohlásila své plány na stavbu jaderné elektrárny.[12]
Bahrajňané tvoří 62 % obyvatelstva země a podíl městského obyvatelstva činí 92 %. Výraznou většinu v oblasti náboženství tvoří s více než 81 % muslimové (cca 66-70% ši'íté[13][14][15][16] a zbytek vládnoucí sunnité) a asi 9 % křesťané.
Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Bahrain Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Bahrain [online]. U.S. Department of State, 2011-07-08 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-12. (anglicky)
CIA. The World Factbook - Bahrain [online]. Rev. 2011-07-28 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-29. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Rijádu. Souhrnná teritoriální informace: Bahrajn [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12.
CRYSTAL, Jill Ann; SMITH, Charles Gordon, a kol. Bahrain [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
.jpg)
.svg)
