Celkem byly v letech 1954–1956 postaveny dvě jednotky této třídy. Objednány byly v rámci programu z roku 1953, tedy ještě před vznikem samotných japonských námořních sil sebeobrany.[1]
od 27. března 1981 pomocná loď (ASU-7002), vyřazen 5. března 1985
Jukikaze (DD-102)
17. prosince 1954
20. září 1955
31. července 1956
od 27. března 1981 pomocná loď (ASU-7003), vyřazen 27. března 1985
Konstrukce
Torpédoborce byly vyzbrojeny třemi 127mm kanóny v jednodělových věžích. Sekundární výzbrojí bylo osm 40mm kanónů Bofors. Protiponorkovou výzbroj tvořily dva salvové vrhače hlubinných pum Hedgehog, osm klasických vrhačů a jedna skluzavka hlubinných pum. Plavidla nesla radary SPS-6B, OPS-37 a trupový sonar SQS-11. Pohonný systém tvořily dva kotle a dvě převodové turbíny o výkonu 30 000 shp, pohánějících dva lodní šrouby. Zatímco Harukaze měl turbíny Mitsubishi/Escher Weiss a kotle Hitachi/Babcock, Jukikaze poháněly turbíny Westinghouse a kotle Combustion Engineering. Nejvyšší rychlost dosahovala 28 uzlů.[2]
Modernizace
V roce 1958 byla výzbroj rozšířena o dva jednohlavňové 324mm protiponorkové torpédomety, pro torpéda MK 32. Roku 1975 byl Jukikaze používán pro zkoušky vlečného sonaru SQA-4. Z plavidla byla mimo jiné odstraněna zadní dělová věž, čtyři vrhače a jedna skluzavka hlubinných pum. Roku 1980 byla výzbroj plavidel redukována na jeden 127mm kanón a čtyři 40mm kanóny a následně byly oba torpédoborce převedeny mezi pomocné jednotky.[3]
Reference
↑PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN80-206-0414-6. S. 274.